Letní ráno

Sedím na houpačce v zahradě, na sobě mám ještě noční košili, a se zájmem pozoruji právě se probouzející svět. Slunce pomalu vychází a jeho zlatavé paprsky prorážejí hradbu z větví vysokých jedlí. Vzduch je stále ještě chladný a tichý. Nad hladinou jezírka s rákosím je jemný mlžný opar, jenž je prosvětlován stále více sílícím slunečním svitem. Na hladině se pomalu probouzejí spanile bílé lekníny, dokonce i zeleně se třpytící vážky si přivstali, aby mohli obdivovat nádheru letního rána. Na něžném svěže zeleném trávníku se třpytí kapičky rosy, každá z nich je jako maličká perla zářící všemi barvami duhy. Náhle moje vlasy pročísne jemný letní vánek, jenž voní po lesních jahodách, třešních, tymiánu a mateřídoušce, zhluboka se nadechnu a vychutnávám si tu zvláštní vůni, jenž má jenom letní vítr. Nedaleký keř žlutých růží se také pomalu začíná probouzet z nočního snění a jejich hedvábné květy olemované brilianty z rosy v mžiku provoní celé okolí. Sedím a jen tiše poslouchám, jak ptáci z větví nedalekých jabloní, třešní a javorů prozpěvují ódu na slunce. Poletují okolo mne a vůbec nemají strach. Jejich pestrobarevná pírka dodávají nádherně modré obloze jisté kouzlo. Když je pozoruji, jak létají ve výšinách, zatoužím i já mít křídla a vzlétnou, prohlédnout si svět z výšin, přesně tak, jak jej vidí jen bohové. K ptačí písni se začínají pomalu přidávat včely, jež se sem přišly nasnídat sladkého nektaru z modrých zvonků a bílých kopretin. Sedím tiše, a jak tak pozoruji svět kolem sebe, začínám ztrácet pojem o čase. Jen lituji, že musím opustit tento kouzelně se probouzející kout světa, kde se čas již dávno zastavil…