Svět Zítřka 1.Díl

V 6:40 mi zazvonil budík.
„Sakra, zase ta škola“ Celý mrzutý jsem vstal z postele.
Ranní hygiena byla namístě a snídaně opět výtečná.
Z domu jsem vyšel jako vždycky, 5 minut před příjezdem trolejbusu. Od baráku jsem to měl na zastávku sice jen asi 2 minuty, ale vždycky jsem tam byl raději dřív. Můj kamarád Marek většinou na trolejbus dobíhal. 7:20 trolejbus přijížděl a já viděl v dálce Marka, jak běží. Byl můj kamarád. Chodili jsme spolu do školy. Je asi o půl roku starší jak já a výškou má možná o pár centimetrů navrch. Sednul jsem si na místo. Marek tak akorát doběhl a sednul si vedle mě.
„Zase pozdě“ S úsměvem jsem povídal Markovi.
„Jede o celou minutu dřív, to je spousta času“ Udýchaný odpovídal.
„Mladý muži, mohl byste mě pustit?“ Vyhrkla na mě jedna ženská. Trochu divně jsem se na ni podíval, jelikož byla polovina míst volných.
„A nemohla byste si sednout třeba támhle?“
Trochu zabručela, ale odešla.
„Příští zastávka, Gymnázium“ Ozval se ženský hlas, jako každý den, v celém trolejbusu.
„Sakra, začíná pršet“
„A to vadí?“
„Jo, nemám deštník, a začíná pršet dost“
„Gymnázium“
Jako každý den tu nastoupili studenti a studentky. Nebylo jich mnoho, asi pět, ale jedna byla opravdu krásná. Chvíli jsem se na ni díval. Měla nádherné dlouhé vlasy.
„Příští zastávka, Důl Petr Bezruč“
„Nepíšeme dneska z něčeho?“
„Jo píšeme přece z Matiky“
Najednou se něco stalo. Celý trolejbus se otřásl. Všichni co stály, popadaly na zem. Já jsem sebou taky hodil o zem, i když jsem seděl. Chtěl jsem zvednout Marka, ale náhle se mi začernilo před očima. Tma a ticho. Ani se mi nezdál sen. Viděl jsem jen tmu a nic neslyšel. Poté mě vzbudila oslepující záře slunce. Podíval jsem se po okolí. Všichni se také probouzeli.
„Prosím vás, nevíte, proč nejsou venku domy?“
Podíval jsem se z okna a uviděl jen zelenou pláň a za obzorem hory. Nešlo to pochopit. Ještě před pár sekundami jsme jeli ve městě a teď nic.
„Nic podobného jsem nezažil“ Odpověděl jsem trochu zmateně.
Řidič přišel k nám. S jeho tváře jsem pochopil, že se něco stalo.
„Nejdou otevřít dveře. Nemáme elektřinu, protože tu nejsou troleje, ale nepochopil jsem proč“
S trochou síly jsme dveře otevřeli. Venku byl krásně čerstvý vzduch. Zelená louka byla všude.
V tu chvíli nás napadlo, že nejsme ve městě. Nikde ani stopa po cestě a domech, ani po jiných městských věcích.
„Nevíte někdo, kde to jsme?“ Zeptala se ta kráska, na kterou jsem se díval.
Podíval jsem se nahoru a uviděl to, co snad nebylo ani možné. Na obloze nebyl jediný velký kus Měsíce. Kolem dokola byly jen trosky. Jako kdyby Měsíc něco roztrhalo. Vypadalo to, jako z nějakého hodně dobrého katastrofického filmu.
„Nevím, ale tohle určitě není dobré, se podívejte nahoru“
Všichni pohlédli na ty trosky. Bylo to prostě neuvěřitelné. Chvíli jsem si myslel, že je to sen, ale takhle skutečný nemohl být. Všichni začali trošku panikařit.
„Prosím vás, uklidněte se. Přežijeme, jako kdybychom ztroskotaly na ostrově“ Povídal jsem s klidem.
„A jak si můžeš být tak jistý?“
„Já osobně mám v baťohu jídlo, tři chleby, takže se rozdělím“
„Já mám taky, dvě koblihy“
Všichni začali dávat jídlo doprostřed. Bylo toho dost.
„Kolik nás tu je?“ Všichni se začali počítat. Ale odpovědi byly stejné.
„17“
„Dobře, hlavně musíme zjistit, co se tu stalo. Myslím, že ten Měsíc se takhle nezformoval za pár minut“
„Hele a jak se vůbec jmenuješ?“
„Kamil“
„Proč si myslíš, že bys měl být… vůdce?“
„Jestli chceš, můžeš tu být místo mě, chceš?“
Hlavou mu asi proběhla myšlenka, jak by to asi vypadalo. Ale došlo mu, že by to na něho bylo hodně.
„Ne, to je v pohodě“
„Chce tu být místo mě někdo jiný?“
Všichni mlčeli. Nikdo nevydal ani hlásku. Šlo vidět, že měli strach. Já ho měl ale také.
„Dobrá tedy. Sice nevím, co mám hledat, ale půjdu na támhle ten kopec. Zjistím, kde jsme a zda se někde poblíž něco nebo někdo nenachází. Půjde někdo se mnou?“
Marek se ke mně přidal. Chvíli nikdo, ale pak zamnou, přišla ta holka, na kterou jsem se díval.
„Já s tebou půjdu, stejně bych tady nic nenadělala“
„Opravdu? Jsem rád, když s námi někdo půjde“
Vůbec jsem nevěděl, co mám ostatním dát za práci. Tak jsem je nechal tak. Prostě jsem se sebral a odešel.
„Já jsem Lenka“ Byla nádherná. Mohlo mít kolem osmnácti, jak mě. Měla dlouhé hnědé vlasy. Byla o něco menší jak já. Kdysi někdo řekl, že krása je několik věcí, které k sobě dokonale sedí. To byl přesně popis Lenky.
„Těší mě“
„Já jsem Marek“
„Co si o tomhle myslíte?“
„Nevím, co si mám myslet. Ani nevím, co se to stalo, nato kde jsme“
„Tak to jsme na tom stejně…“ Povídal Marek.
Asi po deseti minutách jsme dorazily na ten menší kopec. Neviděli jsme o nic víc, než z místa ztroskotání. Krajinu obklopovalo z jedné strany moře. Druhá strana, se táhla až za obzor, s pár horami.
„Myslím, že se tady usadíme na delší dobu…“
Lenka a Marek souhlasili. Při cestě zpátky jsme uviděli na obloze padat meteor. Velmi jasný předmět letěl rychle směrem na zem. Dopad byl citelně i zvukově znát. Šli jsme pro ostatní, jestli s námi někdo půjde. Samozřejmě nikdo nešel. Vzali jsme trochu jídla a pití a vyrazily jsme. Cestou jsme nacházeli spoustu stromů a zvířat. Jediné co se trochu změnilo, byl vzduch. Už nebyl tak čerstvý. Za jeden a půl hodiny jsme tam dorazily.
„Hele, támhle to je“
Viděli jsme kouř. Byly jsme už tak blízko, ale nikde nebyl vidět kráter. Najednou nás to začalo oslepovat.
„Sakra, co to je?“
„Nevím, ale nepřipadá mi to jako meteor“
Přišli jsme blíž. V zemi byl napůl zapíchnutý velký předmět. Trochu mi připomínal satelit
„Myslím, že tohle meteor ani zdaleka nebyl…“
„Jak to mohlo spadnout a nerozbít se?“
„Nevím, ale je to úžasné…hele, je tu něco napsané…Sírius 3“
„Neznám, ale vypadá trochu jinak než… a je na něm neznámá vlajka…“
Byl vysoký asi dva metry. Šlo vidět, že byl trošku poškozený. Jinak byl ale vcelku v pořádku, nato že spadl asi z vesmíru. Pod nápisem Sírius 3, byla vlajka. Nikdy jsem podobnou neviděl. Většina satelitů, vlastní známe velmoci jako Rusko nebo Amerika, ale tuhle vlajky jsem neznal.
„Hele, ty solární články by se hodily“ Byla tam spousta předmětů, která se hodila, ale nešla sundat. Jenom ty články šli sundat. No tedy po několika minutách jsme je sundali. Každý jsme vzali jeden. „Hned jak přijdeme, musíme jim to ukázat. Myslím, že tohle je dobrý důvod, aby se tu podívali“
„Jo, ale stále nechápu tu vlajku“
Asi za dvě hodiny jsme dorazily k ostatním.
„Hele lidi, nemyslíte si, že je tohle dobrý důvod jít s námi?“
Celý zdrceni, jsme přitáhly panely k trolejbusu.
„Kde jste to našli?“
„To co spadlo, nebyl meteor, ale satelit. A je tam spousta dalších věcí, které by se daly použít“
„Satelit? A jaký?“
„Nevím, jmenoval se Sírius 3“
Pomalu už začalo zapadat slunce.
„Půjdeme tam zítra, teď už stejně zapadá slunce. A já nechci zjišťovat, co tu v noci běhá …“
Na obloze bylo ještě zbytek světla a tak jsme se snažili zapojit ty panely na trolejbus.
Se štěstím jsme zapojily jeden panel, ale už bylo pozdě, protože slunce zapadlo a na obloze už začali svítit hvězdy. Ovšem ten pohled byl nádherný. Tisíce hvězd lemovaly celou oblohu. Viděl jsem několik známých souhvězdí, Mléčnou dráhu, a když jsem se podíval pozorně, uviděl jsem dokonce pár mlhovin a galaxií. Prostě zážitek, který se do smrti nezapomene. Ležel jsem na zemi a díval se na oblohu.
V tom za mnou přišla Lenka.
„Viděl jsi někdy tolik hvězd?“
„Ne. Většinou jsem viděl tak nanejvýš dvacet“
„Proč nejdeš za ostatními? Vcelku dobře se tam baví“
„A co bych tam dělal? Můžu se s nimi bavit i zítra“
„No, ležet tu můžeš zítra taky…“
„Chci si to užít. Poprvé vidím hvězdy ve své plné kráse“
„Já taky, ale nikdy mě nezaujaly tak hodně“
„Mě zase vždycky fascinovaly. Víš, vždycky jsem… hele, vidíš tu hvězdu támhle, ta co tak divně bliká?“
„Jo vidím. Proč?“
„Jenom to, že předtím než si přišla, byla o kousek dál. Ale přitom všechny hvězdy zůstaly na stejném místě“
„Zvláštní, no ale…“
„Dívej se na ni chvíli, zdá se mi, že zrychluje“
„…. Nejsem sice odborník na hvězdy, ale nemá se pohybovat stejně rychle s ostatníma?“
„To ano… hele teď už jde vidět dost dobře, jak se pohybuje“
„Teď mi začíná docházet, že to asi hvězda nebude“
„Myslíš, že to bude další satelit?“
„No, ty se pohybují pořád stejně, podle mě“
Přišel jsem k ostatním a řekl, na co se mají dívat.
„Vidíte ten světelný bod támhle? Ten co bliká tak divně?“
„Jo, proč?“
„No že to před asi pěti minutami ještě stálo“
Další holka se přidala a trošku panikařila.
„A nemůže to být zase něco, co by spadlo na zem?“
„To já nevím …“
„Dívejte… začíná se zvětšovat“
Najednou se objevila dvě světla. Nikdo nechápal co se děje. Ta věc se začala přibližovat. Šlo vidět, jak něčím proletěla, protože se objevil na vteřinu takový modrý záblesk.
„Rychle… schovejte se do trolejbusu“
Všichni jsme se schovali. Jen jsme čekali, co se stane. Nikdo už nevěděl, kde to je. Najednou byl slyšet zvuk. Bylo to něco mezi motorem a sirénou. Nikdo to nikdy neslyšel. V tu chvíli se objevila zelená záře. Na zem přistála nějaká vesmírná loď. Všichni jsme se bály, že to je UFO.
„Ticho, možná neví, že jsme tady“
„Jak si můžeš být tak jistý?“
“Máš lepší nápad? Tak tam běž. A ticho“
Chvíli se nic nedělo. Ze spodu se otevřely dveře. Z nich vyšel muž. Otočil se k nám. Chvíli se na nás díval, ale pak se sehnul k zemi a vzal nějakou rostlinu. Šel zpátky do lodě a ta vzápětí odletěla pryč.
„Tohle bylo hodně rychlé“
„Myslíte, že nás viděl?“
„Nevím, ale nepřišel k nám, takže možná ne“
Všichni jsme šli ven a podívaly se nahoru. Ještě trochu šla vidět, ale pak zmizela.
„Tak tohle bylo fakt divné…“
„Hele, jaká je šance, že za jeden den spadne satelit a později přistane nějaká vesmírná loď?“
„No, řekl bych, že tak mezi nulou a nulou“
„Bude lepší, když to budeme řešit zítra, teď v noci toho moc nezjistíme…“
„Dobrý nápad. Půjdeme spát“