Svět Zítřka 2. Díl

Celou noc jsem přemýšlel, co se to vlastně stalo. Pomalu ale jistě, mi začalo docházet, že už asi doopravdy nejsme v naší době. Rozpadající se Měsíc, neznámý satelit a teď vesmírná loď, to už mi začalo docházet, že jsme asi v budoucnosti. Ráno bylo slunečné, téměř bez mraků. Přišel jsem k ostatním, ale ti už se o něčem bavili.
„…Lidi, musíme zjistit, co to bylo“
„Já už asi vím, kde to jsme…“ Odpověděl jsem.
„Kde?“
„V budoucnosti… i když to také nerad slyším“
„Cože?“
„Jak můžeme být v budoucnosti?“
„Najednou jsme se objevily kdesi v přírodě, na nebi je rozpadající se Měsíc, místo meteoru spadl neznámý satelit a v noci tu přistála vesmírná loď. Myslím, že tohle je dobrý důvod si myslet, že jsme v budoucnosti, nemyslíte?“
Nikdo tomu nechtěl věřit, ale důkazů bylo dost.
„No nic, půjdeme dodělat ty panely a pak uvidíme“
Za půl hodiny jsme měli nasazené všechny tři panely. Všichni jsme se divily, že se tam vůbec daly nasadit.
„Hotové, Kamile. Můžeme to zkusit rozjet“
„Dobrá, Martine, můžeš nastartovat“ Martin byl řidič, bylo mu 36, pomáhal nám nasadit panely. Byl vysoký a na rukách šla poznat častá návštěva posilovny. Martin otočil klíčkem. Z motoru se ozývaly trochu divné zvuky. Najednou nastartoval.
„Takže jede?“ Zeptal jsem se s radostí.
„Počkej…“
Chvíli jsem čekal. Uběhlo asi deset sekund a Martin stále na něco čekal.
„Tak co? Pojede nebo ne?“
„Nevím, motor má ještě malou baterii, ta funguje na plno tak minutu“
Minuta uběhla a nic. Motor stále běžel.
„Jo, mělo by to být v pohodě“
Vyšel jsem ven a všem řekl, ať si nastoupí, že pojedeme.
„A kam pojedeme?“ Zeptala se Petra. Petra byl studentka na vysoké škole. Právě jí bylo 22. Nebyla nějak zvlášť vysoká, ale co jí do výšky chybělo, pobrala na inteligenci. Studovala elektrotechniku, což se nám dost hodilo.
„Teď pojedeme k tomu satelitu, možná tam něco najdeme“
Všichni nastoupili. Trolejbus se rozjel. No rychlost nebyla největší, ale 10km/h bylo dostačující.
Za necelou půl hodinku jsme dorazily na místo.
„Já o satelitech trochu něco vím. A vím to, že když satelit doslouží, tak shoří v atmosféře a nic nespadne na zem“ Odpověděla po nálezu Eva.
Eva měla také osmnáct, byla to kamarádka Lenky. Podle toho co říkala, bylo vidět, že jí satelity zajímají. Mozek používala velmi často, jelikož věděla dost věcí. Výškově byla srovnatelná semnou.
„Shoří?“
„Jo, většina věcí shoří v atmosféře“
„Tak, jak to že spadl až na zem?“
Všichni si satelit prohlíželi. Byl na něm ještě jeden panel, ale ostatní nešlo sundat.
„Hele, mohli bychom ho nějak otevřít, možná bude něco uvnitř“ Zeptal se Marek.
Celý satelit jsme prohledali. Žádný otvor, kterým by se dalo vlézt dovnitř, tam nebyl.
„Nevadí, ale nápad to byl dobrý. Tak jsme nic nenašli. Musíme jet dál. Vezmeme to támhle kolem těch hor“
Trolejbus se opět rozjel. Dvě hodiny trvala jízda k horám.
„Já už začínám mít hlad…“
„Něco by tu mělo být“ Prohledával jsem všechny tašky, ve kterých mělo být jídlo.
„Už nic nezbylo. Měli bychom zastavit a něco ulovit nebo nasbírat“
Martin zastavil. Bohužel jsme byly zrovna na úpatí hor, takže jídla nebylo moc.
„Hele, támhle je strom, Marku, Evo, běžte se na něj podívat. A ty Petro a Martine, běžte se podívat k té řece, možná tam budou ryby“ Moc toho sice nenašli, ale několik jablek a pár ryb stačilo na překonání menšího hladu. Hodinu jsme zůstaly na úpatí. Rozdělali oheň a upekly ty ryby.
„Kamile, a teď pojedeme do těch hor?“
„Jo, kolem nich by to trvalo déle“
Trolejbus nemohl do toho svahu vyjet. Museli jsme pěšky. Nebyly to přímo hory, ale ani nebyly nějak zvláště malé. Šli jsme celý den. Hlad začínal být čím dál více neúprosný. Se západem slunce jsme došli za hory. Naštěstí jsme našli nějaké jídlo. Jak jsme tak seděli a povídaly si, Lenka si něčeho všimla.
„Zdá se vám to, nebo je za tamtou divnou modrou čárou, nějak pusto?“
Všichni jsme vstaly. A opravdu. Ale mezi tou pustinou a námi, bylo nějaké sklo.
„Co to je?“
Vzal jsem kámen a hodil ho do toho. Kámen proletěl.
„Běž tam, ne?“
„Nejdu, vždyť to tam vypadá jako mrtvé údolí“
Petra vzala rostlinu a hodila ji tam. Chvíli se nic nedělo, ale pak šlo vidět, jak rostlina umírá. Změnila barvu na hnědou.
„Páni… když to s rostlinou udělá tohle, tak nechci vidět, co by se stalo nám“
„Dobře, aspoň víme, že tam nemáme chodit“
Najednou se z ničeho nic to sklo začalo vzdalovat. Vzdálilo se od nás asi o dva metry.
„Tak tohle už vůbec nechápu…“ Řekla Lenka
„Co to bylo?“
Přišel jsem k té rostlině. Vzal jsem jí a viděl, jak se na ní vytvořili divné černé tečky.
„Hm, zajímavé“
Začali jsme slyšet zase ten divný hluk.
„Hele slyšíte to? Je to jako v noci“
Všichni se začali dívat na oblohu. Až Eva uviděla zase nějaký předmět.
„Co to je?“
„Vypadá to jako vesmírná loď, zase“
Když přiletěla blíž, už bylo poznat, že se jedná o loď. Bohužel jsme se nemohli nikde schovat a tak jsme čekali, až k nám přiletí. Stále se zvětšovala. Šlo vidět, že je o hodně větší, než ta předchozí. Byla dlouhá nejméně 200 metrů. Na zem dosedla s lehkou elegancí, ani jsme to v nohách necítily. Celá loď se posunula až na zem. Z boku se otevřely obrovské dveře. Z nich vyšli dva muži a žena. Podívali se na nás a usmáli se. Pomalu šli k nám.
„Co budeme dělat?“ Zašeptal Marek.
„Buď v klidu…“ Uklidňovala Petra Marka.
S úsměvem na tváři na nás začali mluvit divným jazykem. Chvíli nám něco říkaly a pak jako by se na něco ptaly.
„Ale my vám nerozumíme…“
Jejich nechápavý pohled ukončila žena, která z kapsy vyndala jakési tři sluchátka. Váhaly jsme, ale jen chvíli, Já, Marek a Lenka jsme je vzali a nasadily.
V hlavě mi to pár sekund hrálo jako při ladění rádia.
“Tak už nám rozumíte?“
Nevěděly jsme, co se stalo. Najednou jsme jim rozuměli. Bylo to zvláštní.
„Jo, rozumíme“ Stále jsme byly v šoku.
„To sluchátko překládá zvukové vlny tak, abyste jim rozuměli“ Odpovídala ta žena.
Oba muži, vyndali s kapes další sluchátka pro ostatní.
„Jak jste se tu vzali?“ Povídal muž.
„Najednou jsme se tu objevily… a kde to vůbec jsme?“
„Tohle je Země…“
„Cože?“
„Myslím si dobře, že jsme v budoucnosti?“ Zeptal jsem se.
„V budoucnosti?“
„… To si tedy myslíme… v naší době byl měsíc celý a určitě neexistovaly vesmírné lodě“
„A z jaké doby tedy pocházíte?“
„No z roku 2010“
Podívali se na nás, jako kdybychom udělali něco úžasného.
„Takže z roku 2010? To je úžasné“
„Jo, jaký je rok teď?“
„No, dneska je 22. července roku 5236“
Nechápavě jsme stáli celý strnulí. Budoucnost? Ano představoval jsem si, že tam jsme, ale že až tak? Všichni, které jsme znali, už dávno nejsou naživu. Nikdo známý nám nezůstal. Zbyly jsme už jen my.
„5236?“
„Ano, asi je to pro vás moc že?“
„Vcelku dost hodně. To je prostě neuvěřitelné“
„A co ten Měsíc? To se stalo jak?“
„Kdysi jsme ho chtěli osídlit, ale bohužel bomby, které měli uvolnit místo pod povrchem, ho roztrhali“
„Hrozné…“
„Vezmeme vás do našeho města“
„Dobře“ Šli jsme s nimi do lodi.
Ta loď byla opravdu velká. Uvnitř to nevypadala vůbec známě. Samé neznámé součástky lemovaly celou chodbu. Jediná řídící místnost působila jako velitelský můstek na lodi. Loď se začala odlepovat od země. Stále letěla nahoru k obloze.
„A kde je to město?“
„Na jiné planetě“
„Ve vesmíru? Já myslela…“
„Ne, Zemi zatím neosidlujeme“
„Cože? Neosidlujete?“
Lex, tak se jmenoval ten chlap, ukázal na okno. Přes okno byla vidět celá Země. Už nevypadala tak modře a zeleně jako jsme si ji pamatovali. Na většině míst byla zpustošená, jen někde byly vidět modré kopule se zelení a modrým mořem.
„Co se stalo?“
„Před dvěma tisíci lety, Zemi zasáhla mlhovina s radioaktivními prvky. Zničila všechno živé. Naštěstí jsme měli uschované všechny DNA rostlin a zvířat. Takže jsme na Zemi mohli vypěstovat nový život"
„Takže Země byla zamořená?“
„Ano a téměř zničena, ale už je to dávno. Začali jsme ji znova upravovat až do dnešní podoby“
„A proč tu znovu nežijete?“
„Nechceme, aby o Zemi někdo věděl. Schováváme ji. Marxi, připravte prostorový skok"
„Cože připravit?“
„Letíme na Gradii, naši hlavní planetu“
„A co tam budeme dělat?“
„Uvidíte… skok za 3...2...1... teď!“
Sice nevím, co se stalo, ale bylo dosti divné. Loď proletěla modrým oblakem. Podíval jsem se z okna a uviděl rozmazané bílé tečky. Sem tam se mihla žlutá a červená koule. Z toho co jsem viděl, jsem usoudil, že to byly hvězdy.
„Tohle je co?“ Zeptali se ostatní.
„Tohle je šestá dimenze. Několik světelných let tu urazíme za sekundu“
„Pane, Aliance vás volá“
„…Na obrazovku“
„Tady senátor Vixus. Našli jste na Zemi něco?“
„Ano senátore. Sedmnáct lidí z jiné doby. Jsou z minulosti“
„Jak z minulosti?“
„Prostě se tu objevili. Už letíme za vámi, vysvětlíme vám to podrobněji“
„Dobrá. A nechejte je vyšetřit, víte, že je to důležité…“
„Ano senátore“
Obraz se vypnul.
„Jak s nimi můžete komunikovat na takovou dálku?“
„Subprostorový vysílač, dokáže vysílat téměř na neomezenou vzdálenost, teď vás odvedu na ošetřovnu“
Lex nás vzal na ošetřovnu, kde na nás vytáhli přístroj, který se až moc podobal jehle.
„Doufám, že mě s touhle jehlou nebudete píchat do ruky?“ Zeptal se jeden z nás s patrným strachem jako ostatní.
„Nebojte, to je zařízení, které vám zjistí váš genom“
Přístroj začal blikat všemožnými barvami.
„Tohle znamená co?“
„Pane, mají základní genom 159. A alfa částice jsou v normě. To je …“
„Ano, já to vím“ Lex se na nás otočil. „Máte ty nejlepší výsledky. Aliance z vás bude nadšená“
S nedokončenou větou a úsměvem na tváři se otočil z okna.
„Nadšená? Z čeho?“
„Na několika planetách řádí virus, který nejsme schopni porazit. Zkoušíme vyrobit protilátku už deset let a zatím bez úspěchu. Až doposud“
„A to nám odeberete krev? Nebo tak něco?“
„Ne. Když známe vaše výsledky, tak můžeme vyrobit protilátku do hodiny“
„Takže, to jsme fakt tak důležití?“
„Ano, pro dobro celého lidstva“
„Kolik je nemocných?“ Zeptala se jedna holka z naší skupiny.
„Neměříme to. Naposledy bylo nahlášeno přes jeden a půl miliardy nemocných"
Tohle číslo mě docela zarazilo. No všechny nás to zarazilo. Představoval jsem si spíše něco jako moderní chřipku, s několika tisíci nemocnými, ale přes jednu miliardu? To bylo moc.
„Cože? Jeden a půl miliardy?“
„Ano“
„A kolik už umřelo?“ Zeptala se Eva.
„Nevíme, nemáme přehled, kolik lidí už zemřelo na ten virus“
„A kolik lidí teď žije na všech planetách?“
„Těžko říct, v celé alianci je dost uprchlíků. Ale kolem sto miliard lidí"
„Šest miliard za našich dob bylo hodně, ale tohle číslo je monumentální“
„Souhlasím…“
„Pane, za pár sekund vystupujeme ze skoku“
„Dobře, připravte se …“
Zase ten divný pocit následoval, co jsme vystoupily z té dimenze.
„Tohle je Gradia“
Byla to planeta podobná Zemi. I když kontinenty neseděli. Modré oceány napříč planetou obtékaly zelené kontinenty. Bílé mraky byly samozřejmostí. Kolem celé planety obíhal prstenec, velice podobný Saturnu, ale tenhle byl krásnější, byl krémový s fialovými znaky. Celá planeta byla jaksi krásnější. I těch pět červených měsíců.