Dobrodružství v čase: Part 2

1902 Francie, Paříž – Louvre

Se zálibou si prohlížela sousoší Amora a Psyché. Ani se nevyděsila, když k ní zezadu přistoupil muž kolem 30ti let a položil jí ruku na rameno.
„Trevore, máš to, co jsem chtěla?“, zeptala se ho.
„Lilien, obávám se, že tě možná zklamu. Nemám o něm moc zpráv. Říkalas, že z Anglie odešel před více než sto lety. Poté zůstal asi tak 30 let zde ve Francii. Zjistil jsem, že byl jeden čas i v Barceloně a pak byl chvíli v Itálii. Avšak skoro před 20 lety odjel do Spojených států.“
„Myslím, že tím jsi mě i celkem potěšil.“
„Nezjistil jsem, kde přesně je.“
„To je v pořádku.“
Prohrábla si své husté, dlouhé vlasy a s úsměvem se pomalu vydala zpátky do hostince. Trevor ji potichu následoval, aby nevyrušil její myšlenky, kterých teď muselo být mnoho.

„Proč nemluvíš?“, pobídla ho k hovoru. „Nemám ráda ticho.“, chovala se k němu odměřeně přes jeho velkou snahu jí pomoci a přivodit tak na jejích líčkách trochu jiný úsměv, než mu pokaždé věnovala. Úsměv s trochou živosti a radosti ne, aby se v něm zrcadlil smutek.
„Lilien, já vím, že ti ubližuje, ale tímhle to nespravíš. Neuzavírej se přede všemi. Pojď se trochu bavit. Bylas někde za posledních 100 let? Mám lístky do Moulin Rouge. Doprovoď mne, prosím.“
„Tak dobrá, ale jen proto, že jsi to ty, Trevore.“, souhlasila a vešla do hostince, kde bydlela.
„Vyzvednu tě v sedm.“
Dlouho se připravovala. Byly to věky, co nikde nebyla. Oblékla si rudé šaty, korzet jí utáhla děvečka. Protančili a propili(absinthem) celou noc. Ráno se se vzbudila u Trevora doma. V tu chvíli se to stalo... Věděla, že má jet do USA, ale netušila za kým a proč...
„Tak kdy vyrážíš za Adrém?“, zeptal se jí při snídani.
„Počkat... Kdo je André?“