Vlk

Krkavec můj, přítel věrný, přilétl z lesa temného a hlubokého, do něhož se živá duše neodvážila vstoupit již po staletí. Lidé o těch místech říkali, že temné síly vládnou tam a prastaří tvorové přebývají tam, již od dob starých bohů.
V černých očích krkavce zaleskla se noční rosa na stéblech trav a mechových polštářích. Náhle cosi zapraskalo v houští, jež bylo skryto noční temnotou. Pohlédla jsem hlouběji a spatřila dvě lesknoucí se oči. Byly to oči nočního tvora, na jehož těle stříbrná srst se leskla. Pomalu a obezřetně vycházel ze stínu stromů na stříbřitý měsíční svit. Postava vycházející na mýtinu, měla však rysy muže, ne líté šelmy, jak předpokládala jsem. Byl oděn do šatu střiženého z lesní mlhy, co víly mu ušily. Košili měl vyšitou stříbrnou měsíční nití. Na opasku skvěli se mu brilianty z rosy. Na ramenou široký plášť měl z břečťanu a kousků vlčí kožešiny, zdobený byl zlatou nití ze slunečních paprsků. Jeho dlouhý vlas měl barvu šedou a jemnou jako vlčí srst. Oči zářily mu do temnoty. Jeho pohled byl tak hluboký, jista jsem si tím, že až do hloubi srdce mého pohlédl a v něm samotu mou přečetl. Usmál se na mne lehce a já náhle uzřela jsem jeho srdce. Bylo až žalostně prázdné a osamělé. Ač v říši své lesní mnoho měl víl a překrásných elfských žen, on nechtěl žádnou z nich, byli pro jeho oči jen pouhým přeludem.
Pak krkavec zakrákal a já věděla, že příběhu je konec. Černý pták křídla svá roztáhl, pokýval hlavou na rozloučenou a vnesl se do oblak…