Milenci

Jednoho deštivého letního rána probudil mě krákavý hlas mého starého přítele, krkavce černého, jenž přilétl navštívit mě a povyprávět další příběh z dalekých krajů tajemných. Okno své otevřela jsem mu, přilétnul mi na ruku a já vnesla jsem jej do pokoje svého. Zakrákal, jako by upozornil mě, že příběh bude dnes neveselý.
Do očí pohlédla jsem mu hluboce a spatřila jsem kopec vysoký, pokrytý jemnou trávou, jak sametovým kobercem, jenž prošitý je drobnými kvítky sedmikrásek, pomněnek a pampelišek, které vypadají jak barevné kamínky, co matka příroda do travnatého koberce zasadila. Na tom kopci zeleném stáli dva stromy, co propletené svými kmeny byly, jak mladík s dívkou v milostném objetí. Když pohlédla jsem hlouběji, uzřela jsem jejich tváře, jež jemně do kůry byly vytesány. Kůra těch stromů byla jemná a v jejich kmenech jakoby dvě lidská srdce bili. Větvoví, jak vlasy rozevláté ve větru, na nichž skvěli listy poprášené zlatým prachem ze slunce. Jejich těla nahá, jemné linie měli, ruce jejich v něžných dotecích, rty ve vášnivém polibku a těla v objetí, jakoby náhle zkameněli. Snad zlým kouzlem prokleti byli, že lásku jejich někdo jim záviděl. Možná čaroděj temný, jenž do dívčiny tváře se zamiloval. Ona však raději smrt by zvolila, nežli ženou čarodějovou byla. A za toto její rozhodnutí trest ji a jejího milého stihl. Společně ve věčném objetí na tomto kopci stát musejí, dokud zub času jejich těla nerozhlodá a jejich srdce se nadobro nezastaví. Ti milenci prokletí na tomto místě stát budou na věčnost. Jen vítr v jejích korunách se prohání a jejich smutně vášnivou píseň zpívá.
Z očí mi slza ukápla, nad osudem těch dvou nevinných bytostí, jež tak krutá kletba potkala. Krkavec zobák svůj k čelu mi přiložil, jak by zármutek můj utišit chtěl. Pohlédla jsem naň a rukou jej po křídle pohladila. Pak na okno vyskočil a se zakrákáním do krajiny se rozletěl…