Svět Zítřka 4.Díl

„Co to je?“
„Nevím“
Všichni začali odcházet pryč.
„Tak půjdeme taky, co tady budeme dělat“
„Ne, musíme zjistit, co se stalo“
„Ale jak?“
„Nemám ponětí“
Zeptali jsme se pilota od Lexe, jestli neví, co se stalo. Také nevěděl. Nikdo nic nevěděl. Rozhodl se, že nás vezme na to místo, kde se to mělo stát. Byly jsme přesně na tom místě, kde se všem zastavil motor, ale nic tam nebylo. Za pár sekund přiletěli lodě od pořadatelů. Nikdo nechápal, co se stalo. Z ničeho nic se objevila obrovská loď. Byla dost hrozivá. Vypadala spíše na to, že je živá, než z oceli. Měla zelenou barvu a byla porostlá kytkami.
„Poznáváte tu loď?“ Zeptali jsme se pilota.
„Nikdy v životě jsem ji neviděl, a to znám snad všechny lodě“
„Všechny?“
„Musím, jinak bych mohl sestřelit naše spojence… máme příchozí hovor“
Na obrazovce před námi, se objevil dost hrozivý obličej mimozemšťana.
„Ta vaše slabá Aliance je proti nám zcela bezmocná. Zničíme vás, jako dokáže supernova zničit planety. Vaše ubohé železné lodě se budou rozkládat, jako se živí tvorové rozkládají v kyselině. Až nastane zánik hvězdy v Modrém oku Galaxie Andromedy, zaútočíme plnou silou“
Hovor byl ukončen. Loď odletěla. Byli jsme dost zmateni, nemohli jsme vyslovit jediné slovo. První tento strach a zmatek překonal Martin.
„Co, to sakra, bylo?“
„Nemám tušení“ Odpovídal pilot s ještě roztřeseným hlasem.
„Tohle podle mě nebude náhoda“
„Cože?“
„No, najednou se těm lodím zastavil motor a po chvíli se tu objevila neznámá loď, to doopravdy nebude náhoda“ Povídal stále Martin, s už normálním hlasem.
„Pilote?“
„Říkejte mi Marxi“
„Tak Marxi, nevíte co je to Modré oko Galaxie Andromedy?“
„Je to mlhovina, je v ní jedna jediná hvězda na konci svého života. Podle výpočtů jí zbývá asi týden, než vybuchne v supernovu. Takže to asi znamená, že za týden zaútočí“
Přiletěli jsme na Gradii. Tam jsme všechno vysvětlili. Hodně lidí to zarazilo. Vojenský konflikt už si většina lidí nepamatuje ani z vyprávění.
„Takže až zanikne, tak přiletí?“
„Tak to říkaly“
„Ale my nemůžeme bojovat. Nemáme dost lodí“
„Tak je vyrobte, všechny zbytečné peníze utrácejte za zbraně a za lodě“
„My ale nemáme zbraně, jsme už mírumilovní“
„A co požádat ostatní o pomoc?“
„Většina je stejná jako my, snad jen dvě rasy mají zbraňové technologie dobré kvality, ale ti nám je nepůjčí“
„Každý člověk musí mít v sobě kousek agrese“
„To už dávno neplatí“
„Sakra, musíte se vzchopit. Musíte začít bojovat. Tohle nesmíte nechat jen tak. Viděl jsem tu loď a neřekl bych, že budou chtít uzavřít spojenectví“
„Tak jak se máme bránit?“
„Vždyť v Nascar máte nějaké lasery ne?“
„My máme jen štíty a silný pancéř nic víc“
Tohle jsem prostě nedokázal pochopit. I když se štíty a silný pancéř celkem hodily, nebyly to zbraně.
„Hele, a co ta vaše historická databáze? Ta se přece počítá od roku… nevím kolik, ale musí tam být alespoň náznak nějaké zbraně“
„Ne, jakýkoliv náznak zbraní jsme smazaly před pár stoletími“
„Kamile, my ale neznámě ani jediný náznak moderní zbraně. Nevím jak vyrobit třeba samopal, nebo granát“ Marek měl pravdu.
„Ale možná že by se našli nějaké zbraně…“ Odpověděl Marx.
„Jak to myslíte možná?“
„No, je to jen legenda zatím jsme jí nenašli, ale povídá se, že lidstvo kdysi dávno osídlilo vzdálenou planetu ve středu galaxie, na které postavilo základnu a vyvíjelo moderní zbraně. Ale všichni kdo o té základně věděli, zemřeli a nenechali o ní žádnou zmínku“
„To nám také moc nepomůže, když nevíme kde je“
„Ve středu galaxie, je známých spoustu planet, ale většina nemá atmosféru“
Všichni spojenci začínali mít problémy s občany, tak jsme je nemohli požádat o pomoc. I lidé měli problémy, takže jsme měli dostupné pouze tři lodě.
Další den jsme sehnali bohužel jen dva piloty, takže nás Marx zaučil v ovládání lodě. Já, Marek, Lenka a Eva jsme letěli sami, jelikož jsme byly v ovládání lodi dobří.
„Není to zase tak těžké“
„Když ti většinou pomáhá počítač, tak se ti nedivím“
„Vždyť pomáhá pouze s navigací a se systémy, loď musíš řídit sám“
„Podle mě to není o nic těžší než řídit auto, akorát tu musíš jezdit nahoru a dolů“
„Tady Marx, odlétáme, takže se sejdeme s výsledky na Gradii. Zatím nashle“
„Marku zapni skok za 3…2…1… teď“
Vletěli jsme do dimenze. Zeptal jsem se na dobu letu.
„Cesta bude trvat celkem 2 hodiny“ Řekla Lenka.
„To je dost času“
„Vcelku ano“
Asi dvacet minut jsme jen tak seděli a povídali si. Já ale začal být unavený, tak jsem si šel lehnout.
„Až tam budeme, tak mi dejte vědět, jo?“
„Jo, neboj“
Po hodině mě vzbudil poplach. Vstal jsem a šel se podívat, co se stalo. Přišel jsem na můstek a tam všichni seděli a dívali se na planetu před lodí.
„Kde to jsme?“
„Nemám zdání, ale nejde spustit skok“
„Tak zavolej…“
„Komunikace taky nefunguje“
„A co podsvětelný pohon?“
„Funguje, ale jen na 45%“
„Za jak dlouho tam doletíme?“
„Jsme od ní 6 milionů kilometrů, takže tak minutu“
„Tak je zapni, chci se tam podívat, když už jsme tady“ Připadal jsem si jako kapitán. Horší bylo, že skoro nic nefungovalo. Lenka a Marek mě zahrnovali samými špatnými zprávami. Navigace byla v háji, orientovali jsme se pouze zrakem. Energie šla do motorů ani ne v polovičním množství.
„Jaká je tam atmosféra?“
„Nevím, jestli přístroje fungují správně, ale ukazují velice toxickou atmosféru“
„Nebudeme nic riskovat. Až přistaneme, vezmeme si skafandry a půjdeme se podívat po okolí“
„Počítač ukazuje komplex asi 500 metrů pod povrchem“
„Někde tu musí být vchod“
Pomalu jsme klesali na povrch. Krajina se stále zvětšovala. Povrch byl zbarven do modré až fialové barvy. Přistály jsme na kopci.
„Přístroje ukazují slabé neznámé záření“
„Může nám ublížit?“
„Ne“
„Tak dobře, budeme pokračovat“
Cesta byla dost děsivá. Každým krokem jsme se báli. Neušli jsme ani dva kilometry a před námi se objevila malá budova.
„Tohle by mohl být ten vchod“
„Nevidím ale žádné dveře“
Přišli jsme k té budově a dotkly se jí. Dveře se otevřely. Ve vnitř byl výtah.
„Kolikáté patro chceš?“
„Hele, svítí tu jednička, tak to vezmi do přízemí“
„Spíše do sklepa, ne?“ Se smíchem odpověděla Eva.
„Hlavně už to zmáčkni“
Výtah se rozjel s obtížemi. Světla blikala, jako kdyby docházela energie.
„Sakra, co je stou energií…“
„Nevím, mě se neptej“
Výtah se zastavil. Dveře se otevřely dokořán. Před námi se objevila obrovská místnost. Byla tam spousta přístrojů jako v laboratoři.
„Myslím, že jsme našli, co jsme potřebovali“
„Teď musíme zjistit, co tu bylo“
Každý jsme šli k několika přístrojům.
„Hele, je to anglicky“
„Jo všimla jsem si“
„Je tu vzduch, abychom si mohli sundat ty skafandry?“
„Počkej, našla jsem podporu života“ Řekla Eva.
„Jak jsi to našla?“
„Anglicky umím. Vzduch začíná stoupat. Zatím je ale smíšený, počkejte chvíli“
„Máte někdo něco?“
„Jo, vlastnila to americká armáda“
„Sakra, jak to že všechno tak dobře najdete?“
„Všiml jsem si támhle té zdi“ S úsměvem povídal Marek.
Otočil jsem se na tu zeď. Byla na ní americká vlajka a pod ní nápis U. S. Army.
„Už si můžeme sundat ty skafandry?“
„Jo, už je tu normální vzduch“ Trochu v něm šla cítit kyselost, ale v těch skafandrech se nedalo pracovat.
„Konečně to tu můžeme pořádně projít. Jen je škoda že nemůžeme kontaktovat ostatní“
„Zajímavé je, že to není zablokované heslem“
„Co bys tu chtěl blokovat? Vždyť jsme na pusté planetě“
„Něco mám. Je to neznámý reaktor. A musí pracovat už hodně dlouho, protože nepracuje ani na půl procenta, sotva dodává energii světlům a počítačům“
„Tak tohle vás dostane…“
„Co máš?“
„Postavili to tu už v roce 2177 a až do roku 2233 to pracovalo dobře, ale pak na téhle planetě vybouchla sopka, která do atmosféry vypustila ty toxické látky, a ty je pak udusily„
„Jak si to zjistil? A proč tu nikde nejsou mrtvoly?“
„Možná je ta atmosféra rozložila“
„Mám nějaké zbraně, ale skoro všechny data jsou poškozené“
„Dokážeš z toho něco vytáhnout?“
„Jo, jenom ty soubory, co jsou v pořádku“
„Jaké zbraně tam jsou?“
„Nic moc, ale je tu snad více zbraní než kdo kdy v téhle době viděl. Jsou tady spíše vylepšené palné zbraně“
„Takže žádné lasery tu nejsou?“
„Ne. Já to tu pohlídám, běžte mezitím zkusit opravit ty motory“
„Tak dobře“
Zase jsme si nasadili skafandry a šli jsme zpátky k lodi opravit motory.
„A ty víš Kamile, jak opravit ten motor?“
„Ne, ale Marx říkal, že je všechno v počítači… takže to musíme zkusit“
„No dobrá“
Na loď jsme dorazili asi za patnáct minut. V počítači jsme hledali opravu motoru, abychom se mohli vrátit.
„Máte něco?“
„Ne, ale vím, proč nejde motor. Energie, která ho má zásobovat přestala proudit, ale reaktor funguje normálně. Takže chyba bude v přesunu, podívám se na to“
Nebýt těch počítačů, ani bychom nevěděli kde se spouští motor.
„Mám to“ Radostně zajásala Eva.
„Fakticky? To bylo nějak rychle ne?“
„Jo. Motor a navigace se nezhroutily, ale byly jen přerušené kvůli té radiaci. Stačilo přidat energii do štítů a bylo hotovo“