Carnival Bizzare

Carnival Bizzare

Je pět hodin odpoledne a Honza znervózňel. Ten výkřik zněl sice zdaleka a neslyšel v něm zděšení nebo bolest, ale působyl, jako když ho vydalo něco nelidského.
„ Slyšel jsi to?“ zeptal se Honza svého kamaráda Romana.
Jeho přítel malého vzrůstu, stošedesát není moc, se na něj skoro až výsměšně podíval a odpověděl. „ Snad se nebojíš. To byl určitě někdo z Beta týmu. Dávej pozor. Půjdeme do toho hustého křoví na kopci a počkáme si na ně.“
Roman byl velitelem Alfa týmu a Honza jeho zástupce. Tým byl složen ještě z dalších šesti hráčů, kteří byli nyní na druhé straně kopce „Hrbáče“. Honza pevně držel paintballovou pistoli a mířil za svým velitelem do křoví.
Přírodní lokalita „Hrbáč“ je přímo zrozená na podobné aktivity. Paintball, orientační běh, houbaření, chataření. Hustý les, krásná jezera, chatky a čistý vzduch, to všechno tu bylo. Les skrýval i další tajemství, ale o těch až později.
Honza a jeho parta hrála „hru na vojáky“ poprvé a i druhý tým nebyl nijak zkušený. Prostě chtěli vypadnout z města a zapomenout na starosti.
„ Tak kde jsou?“ otázal se, snad sám sebe, Roman.
„ Však oni se ukážou.“
„ Chodíme tu jak volové už hodinu a já si ještě ani nevystřelil.“ stěžoval si velitel, který s Honzou chodil na střední školu a byl i jeho soused. Kamarádi na celý život. Měli však rozdílné povahy. Roman byl do všeho strašně zapálený a často řešil věci bez rozmyslu. Jan byl jeho pravý opak. Introvert, co má rád svůj klid a věci si nejdříve přesně rozmyslí a pak teprve učiní. Má to však své nevýhody. Někdy neudělá totiž vůbec nic, protože se nedokáže rozhodnout, co je vlastně správné.
Oba „bojovníci“ se už chtěli zvednout a přesunout jinam, když se za jejich zády zjevilo osm lidí s „maskáči“ a pistolemi na paintball.
„ Ruce vzhůru amatéři, muhaha.“ zazněl hlas Jirky Kováče, šéfa skupiny Beta. S Honzou chodil do jedné třidy a byl to premiant. Hezoun se spoustou holek, výborný sportovec, movití rodiče. Přesto to byl pohodář a nezkazil žádnou srandu. Tahle akce byla jeho nápadem.
„ Sakra! Já se na to vykašlu, ani jsem si nevystřelil.“ Roman odhodil vztekle svou zbraň na zem a tím vyvolal u členů Bety další vlnu smíchu.
Beta oba dva poražené dovedla na druhou stranu kopce, kde u šesti stromů čekali svázáni zbylí členové Alfy. Hra skončila, sláva vítězům, čest poraženým. Šestnáct přátel kráčelo lesíkem s dobrou náladou, krom Romana a Honzy. Roman měl vztek, že prohrál a ani jedinkrát nevystřelil, a Honza myslel na ten výkřik co slyšel. Ne, nemohl být lidský.
* * * * *

Bylo pět odpoledne a doktor Petráš slyšel výkřik neznámého původu.
„ Marie slyšela jsi to?“ ptal se s obavou v hlase své ženy.
„ Vůbec ne, můj drahý. Neměl by jsi pít tolik koňaku.“ popíchla svého prošedivělého muže, který se teprve před měsícem stal primářem v Boronské nemocnici, na kanapy lenošící Marie. Ona byla krásná čtyřicetiletá žena, původně kadeřnice a díky manželovi už tuhle podle ní, podřadnou práci, nemusela dělat.
Doktor byl o patnáct let starší. Vůbec to ale nevadilo. Rozuměli si a ona mu navíc porodila dva syny, kteří nyní měli být na studijní cestě v Amsterdamu. Miloval ji a bezmezně jí věřil. Jejich soused inženýr Kvasil ho popichoval tím, že ji nejen bezmezně miluje, ale i bezmezně posluchá na slovo.
„ Dnes jsem žádný koňak nepil drahá. Já nemusím pořád pít, nejsem závislý.“ oponoval na předchozí poznámku své ženy. Pravda je taková, že si rád přihnul a žena mu vyhrožovala, že ho pošle na léčení.
„ Nazdar doktore, dobrý den paní Petrášová.“ zdravila je zpoza dveří, hlava inženýra Kvasila. Soused nejen doma v Boronu, ale i zde v chatařské oblasti „ Hrbáč“.
Chatek bylo v okolí asi padesát a od vrchu, který dal celé oblasti jméno, jsou asi pět kilometrů daleko.
„ Zdravím tě Roberte. Co bys rád?“ zeptal se doktor, i když mu v hlavě stále zněl ten výkřik. Zněl tak nelidsky.
„ Já a moje žena jdeme na houby, jdete s námi?“ zněla otázka.
Doktor se podíval na Marii s dotazem v očích a ta kývla, že tedy jako ano.
„ Ano, půjdeme moc rádi.“
„ Teda, přesně jsem čekal, že se nejdřív očima zeptáš své ženy. Tak za půl hodiny odchod.“ Kvasil zmizel z chaty pryč a manželé Petrášovi se začali připravovat. Za chvíli stáli před svou chatou. Chatky stály za sebou po dvaceti metrech a v pěti řadách. Vypadalo to poněkud nepřirozeně a vojensky. Taky to tu postavila armáda. Nicméně si nikdo z chatařů nestěžoval. Ta krásná přiroda všude kolem byla k nezaplacení. Mohutné borovice dorustající až šedesátimetrové výšky, strom „ kouzelník“, velmi jemná tráva, které se říká „ mléčná tráva“ a zpěv ptáků. To vše tu bylo. Strom „ kouzelník“ je zvláštní listnáč, který má za plody malé fialové hruštičky, co chutnají velmi sladce a člověk má po nich pocit, že dokáže vše.
Jejich chata měla číslo 2 a stála v první řadě. Kvasilova byla přesně naproti nim, očíslována byla jako 12 a stála v druhé řadě.
Kvasil a jeho žena Jarmila už čekali s košíky v ruce.
„ Tak vyrážíme..“ doktor nedořekl větu, protože znovu se ozval skřek. Tentokrát velmi blízko. Cesta, která je měla zavést do hlubšího lesa, stoupá do kopce a kolem cesty jsou malé skály. Odtamtud šel křik.
„ Co to bylo?!“ zeptala se mírně vylekaná Marie.
Další výkřik. Tentokrát vyšší t?n jako od ženy. Ale ne lidské.
„ Asi někdo blbne v lese. Jdeme.“ Kvasil se nebál, ani jeho žena. Vyšli tedy.
Další a další výkřiky. Nelidské radostné výskání. Nyní už v lese vedle cesty praskali větve.
„ Já se bojím. Vraťme se.“ navrhla bledá Jarmila. Jinak to byla pohledná drobná brunetka, jenže strachy zbledla a totéž se stalo s Marií. Doktor i inženýr kývli a tak čtveřice změnila směr.
Právě včas. V lese se to hýbalo. Postavy utíkaly sem a tam. Čtveřice se dala do běhu a vřiskající kreatury vyběhly z lesa.
Doktor celou dobu běhu myslel na to, jak co nejrychleji otevřít dveře od chaty. V běhu vyndal klíče, ale ztratil je.
„ Svoboda pro všechny!“ křičelo nelidské stvoření za nimi.
Kvasil si všiml, že doktor ztratil klíče a tak vytáhl svoje.
Deset metrů, pět, dva a jsou u dveří. Kvasil je na rozdíl od doktora větší kliďas a v pohodě otevřel. Čtyři lidé vevnitř a zabouchnout dveře. Povedlo se. Bestie za nimi jen naráží do zavřených dveří. Vztekle řve, ale na chvíli je čtveřice v bezpečí.
„ Tak a máme po houbách, co teď?“ obrátil se k doktorovi Kvasil.
* * * * *
Poručík Pavel Pelikán právě přijel před posed. Posed posledního odpočinku, tak se mu říkalo. Za ním už byl ohromný plot a tam začínala rezervace.
„ Cítíš to?“ zeptal se poručíka jeho parťák Bohumil Barták, kterému nikdo neřekl jinak než Bobe.
„ Co?“
„ To napětí.“
Poručík si byl vědom napětí ve vzduchu. Rozhodně se něco děje. Obvykle bývá u vstupní brány do rezervace stráž. Teď je tu prázdno.
Oba policisti vyrazili do rezervace. Vůbec neměli z dnešního dne dobrý pocit. Půl šesté a je tu ticho. Centrem rezervace je poměrně velká vesnice. Jsou to hliněné domy, ale také jen stany a různé jednoduché přístřešky.
„ Je to tak. Jsou pryč. A to prosím všichni.“ konstatoval Bob a vztekle mávl rukou.
„ To dělá ten přiblblej slunovrat. Jsou jak utržení ze řetězu. Volej do Boronu.“
Bob tedy zavolal a dále hledali někoho, kdo mohl zůstat v rezervaci. Nikdo.
„ Tohle může skončit špatně. V celém lese je plno lidí.“ v poručíkovo očích se mísila obava s nervozitou.
„ Myslíš, že budou chtít někomu ublížit? Třeba šli jen oslavovat ten jejich slunovrat.“ snažil se vymíšlet něco pozitivního Bob.
„ Po tom, co rozhodla vláda, že jim vezme právo na opuštění rezervace?“
Bob uznal, že musejí být velmi naštvaní.
Mezitím uprostřed lesa začíná bizardní carneval. Nelidé nelidsky slaví. Tančí, pokřikují a obcují. Nejstarší z nelidí, starý Surius, má projev.
„ Tancujte, radujte se. Dnes je den návratu slunce. Nový cyklus začíná. Lidé se snaží abychom už v dalším cyklu neexistovali. My, kterým Země patří odedávna? Jsme silnější než oni. Dnes budeme slavit celou noc a já říkám-bavte se jak uznáte za vhodné!“
Surius se dočkal mohutné odezvy. Víly tleskaly, dryády se mu nabízely, trpaslíci a goblinové otevírali prastaré láhve s pálenkou. Vlkodlaci, portijové a zlá zvěř to však pochopili po svém. Rozutekli se do lesa a hledali lidské oběti.
* * * * *

Šestnáct přátel kráčelo lesem a jejich dobrá nálada už měla trhliny. Bylo už půl sedmé a z lesa se ozýval podivný rámus.
„ Jdeme na pivko ne?“ zeptal se Jirka Kováč a vytahoval z batohu mapu.
Všem se na pivo chtělo, ale ještě se potřebovali schodnout na tom, kudy půjdou do sedm kilometrů vzdálené hospody.
„ Nejlehčí cesta je na jihu po žluté.“ řekla Anna z týmu Alfa. Krásná dívka na kterou měl zálusk nejeden kluk ze zde přítomných.
Honza jí mapu urychleně vzal a očima projel žlutou trasu. Anna se na něj překvapeně podívala, jako proč jí mapu trhá z ruky.
„ Omlouvám se, ale po žluté nemůžeme.“ řekl po chvilce.
„ Proč ne?“ zaznělo hned několik hlasů.
„ Ta vede přes chatařskou oblast a tam jsou i mý rodiče.“
„ No a?“
Opodál stojící Roman už tušil proč mu to vadí.
„ Abych nemusel s nima na chatu, řekl jsem jim, že jedu na studijní cestu do Amsterdamu. Já vím, hloupost.“ Honza se styděl, že lhal rodičům, ale takhle si mohl pět dnů dělat co chce.
Ostatní se zasmáli a nakonec Jirka zavelel: „ Jdeme po modré trase.“
Cesta vedla přesně prostředkem lesa. Děvčata z party si už trochu stěžovala, že je bolí nohy, ale jít museli dál. Mezi šestnáctkou kráčejících stoupalo napětí. Skřeky z lesa byly hlučnější a zdálo se, že strůjce pazvuků se přibližuje.
„ Doufám, že se nebojíte. To jenom nějaká banda idiotů běhá po lese a řve jak na lesy.“ říkal ke všem Roman. Sám byl už trochu vynervovaný z podivných zvuků, ale chtěl aby byli všichni v pohodě.
Vpředu pochodující Jirka se zastavil a Honza vedle něj. Všichni se zadívali doleva a mezi stromy se odehrávala podivná scéna. Tři ženy v bledězelených šatech dováděly a poskakovaly po mokré lesní trávě. Šaty byly téměř průhledné a odhalovaly jejich krásu. Zpívaly potichu, ale líbezně. Honza aniž by si to uvědomoval, popošel dopředu.
„ Stůj vole. To jsou lesní víly, to nejsou holky pro tebe.“ zastavil Honzu Roman, ale sám měl problémy, aby se k tajemným kráskám nerozběhl.
Uslyšeli říhnutí a Anna křikla. Kousek od nich, opření u dubu, váleli se dva opilí trpaslíci.
„ Pravděpodobně utekli z rezervace.“ konstatoval Jirka.
„ No jo, ten přiblblej slunovrat.“ pokýval na souhlas Roman.
„ Půjdeme raději po žluté, ne?“ navrhla vystrašená Anna a ostatní děvčata také prosila.
I když to Honza nesl nelibě, souhlasil.
„ Kam jdete? Zůstaňte s námi.“ volaly za nimi víly.
Šestnáctka přátel šla dál. Po chvíli si všimli, že jsou pronásledováni. Veverky si cosi šuškají na stromech a na cestě před nimi se objevil vlk.
„ Začínají problémy.“ řekl Roman a pevně uchopil svou paintballovou zbraň.
Vlk vrčel a rozhodl se je nepustit dál. Honza zvedl klacek válející se na zemi a se slovy „aport“, ho hodil do lesa. Vlk se ani nehnul.
„ Alespoň jsem to zkusil.“ pokrčil rameny.
Skřeky z lesa už byly velmi blízko a tak Roman zamířil paintballku na vlka a vystřelil. Vlk zavyl bolestí a oni se rozběhli. Za nimi se rozbýhali divocí psy, vlci, portijové, vlkodlak a všelijací podivní tvorové.
„ Nemůžeme jim utéct.“ uvědomoval si Honza.
Jirka zastavil a začal střílet. S první střelbou, začal tuhý boj. Děvčata z party to měla těžké. Byly slabé a začaly panikařit. Jedna z nich ztratila nervy a vrhla se do lesa. Dva portijové ji brzy měli a to byl její konec. Portij vypadal jak nějaký vagabund. Slepá vývojová větev člověka. Nahrblá vysoká postava, špičaté zuby a nízká inteligence.
Mezitím už zbylá patnáctka zápasila s nelidmi. Ozbrojili se velkými klacky a snažili se střílet z paintballek. Divocí psy a menší zvířata to zahnalo, ale s vlky byl problém. Jeden skočil na mladíka, který se zrovna skláněl pro nějaký větší klacek na obranu. Vlk se zahryzl do krku a chlapci zbývalo pár chvilek do srmti.
Nejhorší byl samozřejmně vlkodlak. Za ta desetiletí, co vlkodlaci žijí vedle lidí a v rezervaci, trochu zdegenerovali, a nejsou už tak velcí ani silní. Přesto šel z vlkodlaka strach. Smůlu měl Roman, zvíře si vybralo jeho. Paintballka nepomohla a navíc mu došly náboje. Vlkodlak napřáhl pravačku a udeřil. Roman se stačil skrčit a díky své výšce na něj vlkodlak nedosáhl a jen promáchl. V tu chvíli jej ze strany probodl Honza. Nůž mu vrazil mezi žebra a zatočil s ním. Každý správný chlap má mít v lese nůž a Honza ho měl. Vlkodlak poražen však nebyl. Honza dostal facku a jeho tělo se kousek prolétlo. To už měl Roman novou zbraň. Jirka mu hodil velkou silnou kládu, kterých se podél cesty několik válelo, protože se tu les občas pročišťoval a dělníci tu nějaké klády nechali. Roman plnou silou udeřil vlkodlaka do hlavy. Podařilo se a zvíře spadlo omráčené na zem. Pak ho dorazil ranou nožem do hrudi.
* * * * *

Chatřská oblast, chatka číslo 12.
Nelidé mlátí do dveří a snaží se dostat k lidem uvnitř.
„ Ta chata je jako konzerva a my jsme lahodná náplň uvnitř.“ povídal Kvasil a začal prohlédávat velkou skříň v rohu místnosti.
„ Nech si těch řečí. Alespoň před ženskýma, jsou celé vystrašené.“ okomentoval předešlou poznámku doktor a ještě se zeptal: „ co tam hledáš?“
„ Správný chlap má mít u sebe nůž a ve skříni pušku.“ otočil se k doktorovi usmívající se Kvasil a v ruce už držel starou dvouhlavňovou pušku. Skoro si celou situaci užíval, ani špetka strachu.
„ Nábojů máme poměrně dost a až nějakej ten parchant rozbije okno, ustřelím mu palici.“
Obě ženy se zatím křečovitě objímaly, aby se tolik nebály a snažily se potlačit slzy strachu.
„ Alespoň, že naši chlapci jsou v bezpečí.“ myslela Marie na své dva syny.
Levé okno se roztříštilo a hnusná vlkodlačí hlava už čenichala, co na ni uvnitř čeká. Ženy vykřikly a Kvasil přikročil k oknu. Namířil a stiskl spoušť.
„ Táhni k čertům, kreatůro!“ zakřičel vítezoslavně, ale to už na druhé straně prasklo další okno. U toho stál doktor s hráběmy a cpal je baziliškovy do obličeje.
„ Uhni doktore!“
Doktor uhnul a baziliškův obličej se rozletěl do všech stran. Perfektní inženýrův zásah.
Nelidé se najednou přestaly dovnitř dobývat a zmizeli.
„ Hurá, jdou pryč, dokázali jsme to!“ radovala se Jarmila vrhla se obejmout svého muže.
„ Ne tak rychle Jarmilko. Jenom se vrhli na jinou chatku.“ Kvasil pohladil svou manželku a podíval se tázavě na doktora. Ten se podíval na svou Marii.
„ Budeme jim muset jít na pomoc.“ konstatoval a opět vzal do rukou hrábě.
„ Jdeme, ale tady máš něco lepšího než hrábě.“ Kvasil už doktorovi podával krumpáč. Bylo jasné, že s krumpáčem bude větší legrace.
* * * * *

Poručík a Bob mířili směrem k chatařské oblasti. Tušili, že řádící nelidé půjdou právě tím směrem. Cesta lesem byla zpočátku klidná a oběma policistům dala tak naději, že třeba ke krveprolití vůbec nedojde. Pocit nadějě nadobro zmizel když u stromu našli mrtvého muže. Měl otevřený hrudník a ten kdo ho zabil, se na něm pěkně vyřádil.
„ Kurva, kurva! Jak tohle dopadne? Víš, co se právě odehrává?“ zeptal se svého kolegy a kamaráda poručík Pelikán.
Bob si povzdechl. „ Bohužel vím. Tohle je konec nelidí. Tohle posrali a vláda jim už nic neodpustí. Rezervace bude srovnána se zemí a oni budou utraceni.“
„ Nevím proč, ale mám pocit, že vláda ten nový zákon o zákazu vstupu mimo rezervaci udělala schválně, aby je vyprovokovala. Kdo by chtěl být zavřenej uprostřed lesa v oboře a vědět, že nemá právo zhola na nic?“ zamýšlel se poručík a Bob s ním souhlasil, i když šlo jen o spekulace.
Přidali do kroku a cestou našli další dva mrtvé. K chatkám to byly ještě dva kilometry a začínalo se stmívat. Zastavili u malého paloučku, kde tančily víly a další nelidé se snažili nějakým způsobem oslavovat. U maliníku si to rozdával troll s dryádou. Ta doslova zezelenala rozkoší.
„ Co z tohodle vznikne?“ zeptal se sám pro sebe Bob.
„ Nejspíš zelenej zlobr.“ dodal poručík.
Pokračovali dál, protože nelidé si jich nevšimli. Do rezervace je nehnali, protože teď museli co nejdřív k chatkám. Na zemi se váleli dva trpaslíci s flaškami v rukou.
„ Na dej si taky.“ nabídl mu trpaslík hned po tom, co si hlasitě krkl.
„ Ne dík, jsem ve službě.“ odmítl Bob.
Tma sílila a tak museli rozsvítit baterky. Ty nejspíš vzbudili opodál spící wywernu. Ta se s řevem na ně vrhla. Stvoření, ne nepodobné malému draku, byla u nich do tří vteřin. Bob jí dal ránu baterkou přímo do hlavy, zvíře však v útoku pokračovalo. Mlátilo křidly a snažilo se Boba kousnout. Poručík vystřelil a trefil. Bylo po drakovi.
„ Přidáme do kroku, střelbou jsme na sebe upozornili.“ konstatoval poručík a zároveň se obával, aby nedorazili k chatám příliš pozdě.
* * * * *

Čtrnáctka panitballistů utíkala po prašné mezilesní cestě a teprve nyní si všichni uvědomovali, že ztratili kamarády. Dva z nich zemřeli, a i jim jde o život. Byli hnáni jak zvěř a skoro se zdálo, že tvory z lesa to ohromně baví. Mohli je už zabít, byli rychlejší a silnější, ale nahánět vystrašené puberťáky po lese, je činilo šťastnými.
Romanovy skočil na nohu malý skrček a zakousl se drobnými, ale špičatými zuby do holeně.
„ Au, ty malá svině!“ zaječel chlapec a dupl o zem. Skrček se pustil. Roman ho plnou silou načutl a skrček letěl plavmo do lesa. Dopadl hlavou na kmen smrku.
„ Dobrej výkop Romane.“ chválil Jirka za běhu.
„ Říkej mi Romaldo.“
Běželi už dlouho a sotva popadali dech. Před nimi se rýsovaly desítky chatek. Jsou už u cíle, ale síly docházely.
Jirka se ohlédl za sebe a spatřil, že dvě dívky za nimi, o pár metrů zaostávají. Tři portijové je po očku sledují a chystají se k útoku.
„ Na ně!“ zvolal Jirka a běžel k portijům.
Napřáhl se a udeřil kládou jednoho portije do obličeje. Zlomil mu nos a netvor se za něj chytil. Druhý netvor svého druha bránil a tak Jirku praštil do boku. Chlapec se svalil na zem a už po něm útočil třetí portij. Jenomže se na dva zbylé netvory vrhli další kluci a dívky. Portije dokázali umlátit a mohli utíkat dál. Jirka se oklepal z bolestivého úderu a už také stál na nohou. Ostatním kreaturám v lese bylo úplně jedno, že portijové zemřeli, pokračovali k chatkám. Tam na ně čekají ostatní nelidé.
Honza a ostatní už zahlédli, že v chatařské osadě není bezpečno. Vlastně tam probíhala událost, která by se dala přirovnat k válce. Chataři bránili sebe a své příbytky vším, co měli při ruce. Někteří byli vybaveni puškami a pistolemi. Jiní jen lopatami, hráběmi, noži a krumpáči. Honza zahlédl svého otce, doktora Petráše, kterak krumpáčem rozsekl hlavu divokému baziliškovi. Takhle svého otce neznal, ale byl na něj hrdý. Kde je ale jeho matka? Na nic nečekal a rozběhl se k otci.
Vlkodlaci, vlci, bazilišci a další tvrorové doraželi na lidi z chatek. Vlkodlak právě vycházel z chaty a vyhodil ven dlouhovlasého muže. Ten se zastavil až o další chatku. Zrůda si pro něj došla a prackou mu zajela do hrudníku. Hrozná podívaná a ten řev! Vlci skákali na každého, kdo neměl zbraň a týmově jej po tom trhali na kusy. Čtrnáctka paintballistů se už vmísila do vřavy a bránili chatky, jak jen mohli.
„ Táto, za tebou!“ křikl na doktora jeho syn Honza. Doktor se otočil a bleskurychle zaryl krumpáč do portijovo hrudníku.
„ Co tady děláš?!“ ptal se zděšeně otec syna.
„ Promiň, prostě jsem lhal. Já s vámi nechtěl na chatu.“ omlouval se Honza.
„ To je teď jedno.“ řekl doktor a už táhl syna do jedné z chatek.
U té bylo na zemi spousta mrtvých nelidí. Za to mohl bezchybně střílející Kvasil.
V chatě byla i Marie, Honzova matka. Svého syna objala a rozplakala se.
„ Zůstaneš tady, dokud se nezachráníme.“ řekl nezvykle tvrdě doktor, ale taková situace v jaké jsou, v člověku probudí různé věci. V doktorově případě to byla rozhodnost, vůle a odvaha.
„ To se mám tady schovávat? Venku jsou mí přátelé.“ bránil se Honza.
„ Pohlídáš svou matku, jasné?! Ta je důležitější než cokoliv jiného.“ řekl velmi nahlas Petráš, ale když viděl v synových očích začínající pláč, trochu změkčil t?n. „ Slibuji ti, že se je pokusím zachránit a přivedu je sem.“ s těmi slovy se vytratil venku, zpět v bitvě o život.
* * * * *

Byla už skoro úplná tma a Bob s poručíkem už byli téměř u chatek. Hluk, křik a řev znamenaly jedno-konflikt. Nechtěli jít dál, nechtěli vidět, co se děje. Přesto vykročili vpřed.
„ Už by tam měla být armáda ne?“ ptal se Bob.
Poručík jen zamručel. „ Hm, to měla.“
Vystoupili z lesa a ocitli se na prostraství před chatami. Na sto lidí a nelidí se mísilo v krvavém boji. Tři chaty už hořely a z desetimetrové vzdálenosti to sledovali tři zvláštní nelidé. Oba policisté je poznali. Nalevo stál troll Hushofd, který byl šéf ochranky nejvyššího z nelidí. Surius stál uprostřed. Oblečen v červeno-černém plášti a vysokou zlatem zdobenou čepicí, ne nepodobné těm, které nosí vysocí církevní hodnostáři. Byl to nadčlověk, dva metry vysoké individuum s krví pradávného a zapomenutého kmene. Vypadal jako člověk, ale člověkem nechtěl být. Měl vysokou inteligenci a uměl manipulovat s nelidmi.
„ Zdravím tě Surie.“ řekl poručík a trojice nelidí se k němu otočila.
„ Poručíku, dobrý den. Prosím, odejděte, proti vám nic nemám. Dneškem vše ukončíme.“ pravil klidně Surius.
„ Nemůžu odejít. Zastav to a zachraň zbytek svých lidí.“ snažil se přemluvil vůdce netvorů, poručík. Věděl, že však mluví jen do větru.
„ Nemám žádné lidi. Pro vás jsme netvoři, nelidé.“ Surius něco zašeptal svému pobočníkovy napravo. Byl to humanoid šedé barvy, bez vlasů a jeho oči měly šedavě kalnou barvu.
„ Mojí prací je chránit lidi. Prosím nenuť nás použít zbraně.“ varoval Suria poručík a cítil, že to nebude nic platné.
Surius se rozesmál a pak zafoukal do malé píšťalky. Nebylo nic slyšet a poručíkovy to připomínalo píšťalku na přivolaní psa. Nástroj však nesloužil k přivolání psa. Z lesa během pár chvil se přiřítila bestie o jejíž existenci se poručík a Bob léta dohadovali. Nelidé nikdy nepřiznali, že jí chovají. Ale nyní je tady. Velká, hladová, silná a divoká striga. Zvíře, o kterém se říkaly pověsti a mnozí atutoři psali ve svých románech, se rozběhlo k oběma policistům. Neměli sebemenší šanci. Zvíře je za pár vteřin roztrhalo na kusy a šlo ke svému pánu. Surius strigu pochválil a mířil k chatkám.
* * * * *

„ Armáda! Sláva!“ křičel radostí okamžik před svou smrtí Jirka Kováč. Vzteklý troll mu rozbil hlavu těžkou palicí.
Boj byl stále v proudu, ale zdálo se, že je za svou polovinou. To protože se na zemi válelo víc mrtvých než zůstalo živých. Armáda ihned vyslala vojáky na pomoc „chatařům“ a lidé začali mít navrch.
Armáda postupovala vpřed a brzy se měla setkat i se Suriem.
* * * * *

„ Začínají mít navrch.“ zdělil šedý humanoid svému pánu.
„ To protože jim pomáhají mágové.“ zdělil Surius a pak vzteky zaklel a zanadával. „ Ti prohnaní zrádci. Ti zaprodanci.“ opět zapískal na píšťalku a vyslal strigu do boje.
* * * * *

Doktor Petráš se vrátil do chaty. Jeho syn seděl u své matky a inženýr Kvasil hlídkoval u okna. Byli však už zachráněni. Armáda zaútočila tvrdě.
Doktor přivedl i další chataře a několik Honzovo přátel. Byl mezi nimi i Roman, který však vypadal smutně a měl podrápané ruce. Honzovy řekl o smrti Jirky Kováče.
Venku sledoval generál Trokl své vojáky jak zabijí jednoho nečlověka za druhým. Pak spatřil rychlý, přímo bleskový pohyb.
„ Striga.“ řekl si pro sebe a obrátil se k Radovy, svému nejlepšímu mágovy.
„ Zničte tu bestii.“ poručil generál.
„ Nevím jestli to zvládnu.“ řekl mág a začal drmolit různé zaklínadla. Striga mezitím řádně zaměstnala vojáky. Ti měli i přesto, že byli ozbrojeni samopaly, velké problémy. Striga útočila zpravidla na hrdlo a prokousla ho. Zároveň byla schopna jedním máchnutím prackou urvat člověku jakoukoliv končetinu.
Řev vojáků dělal Suriovy radost, ale nyní už věděl, že budou poraženi. Navíc po chvíli jej oslepila mohutná záře. Mág Rada seslal na strigu své nejmocnější kouzlo v podobě silného blesku, který zastavil srdce toho strašného zvířete.
Surius zařval na ústup a křičel na generála Trokla, že se vzdávají. Nelidé se shromáždili u svého vůdce. Zbyla jich jen hrstka.
Trokl a jeho družina přešla pole desítek mrtvých. Teď si už Surius a Trokl viděli do tváře.
Trokl se lehce usmíval, věděl, že vyhrál. Surius byl nervózní, skoro až lidsky.
„ Tak vidíš, kam jste to až dotáhli Surie.“
„ Tak vidíš, k čemu jste nás donutili.“ Suriův hlas byl hlasem hrdého, nyní už však zlomeného muže.
„ Nebudeme to dlouho zdržovat. Zaútočili jste na bezbranné lidi. Překročili jste meze. Trest ani nemůže být jiný.“
„ Trest? Spíš vysvobození. Beztak to bylo jen živoření v rezervaci.“ Surius se zahleděl na Radu.
„ Ty a tobě podobní mágové, byste se měli stydět. Zrádci. Plivu na tebe Rado!“
Rada se raději díval do země. Styděl se, ale mezi lidmi se mu žije dobře. A dobře ho platí.
Trokl dal pokyn vojákům a ti zahájili palbu. Nelidé i se Suriem byli popraveni.
* * * * *
Vojáci už odváděli „chataře“ do přistavených vozů a odváželi je do města. Honza stále nemohl uvěřit tomu, že tři jeho přátelé zahynuli. I tak měl ale pocit ulehčení. Přežil on, přežil jeho táta i máma. Rodina je pohromadě.
* * * * *

V lese kolem „hrbáče“ se stále pohybovalo několik víl, dryád a trpaslíků. Trpaslíci, poté co vystřízlivěli, se rozutekli do okolních lesů a už je nikdo nikdy neviděl. Víly občas straší pocestné a ostatní stvoření nám zůstala jen v pohádkách a přehnaných pověstech. Když se o nich ale bude mluvit a psát, budou stále existovat.