Seveřan

Léto se pomalu ke konci blíží. Dny jsou kratší a noci delší. Z temných mraků snáší se kapky dešťové a silný vítr vlasy mi rozcuchal. I lípa stoletá své roucho zelené mění v zlatavé šaty podzimní. Procházím se zahradou ke starému stromu a na něm seděl můj ptačí přítel. A krákavou písní doprovázel fičení větru. Kouknul na mě a uctivě pokýval hlavou. Oplatila jsem mu zdvořilé gesto. Krkavec roztáhl černá křídla a slétl mi na ruku.
Podívala jsem se do jeho krásných očí a viděla jsem temné moře, nad nímž se tyčila černočerná mračna. Z nich sypali se malinké ledové krystalky a severní ledový vítr zuřivě rozrážel vodní hladinu. V té bílé smršti uzřela jsem krásnou severskou loď, jež se zuřícím mořem statečně bojovala. Na její plachtě vyobrazen byl had požírající vlastní ocas, v severské mytologii takto je zobrazena věčnost. Na přídi hlava draka pak se hrůzostrašně tyčila. Na její palubě válečník, v brnění lesklém, v severáku hrdě a pevně stál. Na opasku železném, bílými kameny zdobeném překrásný meč zavěšen měl a v ruce držel vikinský štít, na ramenou plášť z kožešiny polární lišky jemu pak ležel. Ač vítr mu tvář zjizvenou bičoval, on skrze bílou tmu hleděl v dál. Jeho vlasy, jež v copánky měl spletené, barvu bílou měli a v silném větru se vznášeli. V jeho očích modrých jsem viděla odvahu, krutost a chlad. Ten muž již mnoho bitev zažil a mnoho mrtvých viděl. To číst z jeho tváře dalo se. Jeho drce, bylo zjizvené a samotou prochladlé. Lásky a něžnosti asi mnoho nezažil. Jeho silné paže ženu již dlouho nedrželi a rty již dlouho nelíbali. Jeho láskou jedinou jest meč a štít. Severský muž s krutým pohledem na své krásné lodi do dalšího boje se chystá, za zemi svoji a za svůj lid.
Krkavec roztáhl křídla svá, zakrákal a odlétl zas o kousek dál. Já stála jsem pak ještě chvíli na tom místě, na sever jsem hleděla, kde seveřan se zuřící bouří statečně bojoval…