Nováček 11

11. kapitola: Chodím s Gabrielem... počkat, co to kecám?!

,,Neříkej to!" vykřikla jsem, přiskočila k Gabrielovy a dala mu prst na pusu. Usmál se a začal odpočítávát.

,,10... 9... 8..." jakmile řekne nula, tak to, co chce říct, řekne a bude jen můj problém, jestli nebudu dostatečně daleko na to, abych to neslyšela. ,,3... 2..." byla jsem už docela daleko.

Otočila jsem se, abych zkontrolovala, co Gabriel dělá, když Gabrielův úsměv zmrzl a nakonec se úplně vytratil. Celé Gabrielovo tělo ztuhlo, stál rovně jako pravítko. Jeho ruce se pomalu zvedly k jeho spánkům, které po chvilce začal krouživými pohyby masírovat. Měl zavřené oči, ale já, když jsem se podívala pořádně, viděla jak jeho oči za víčky kmitajé doleva, doprava, zdola nahoru a podobně. Poznala jsem, že teď bude chvíly mimo. Tohle se mu poslední dobou dělo často. Nikdy mi neřekl, co to bylo a já se nikdy neptala. Ale vypadalo to, jako by s někým v duchu mluvil... ale to je jen domněnka.

Využila jsem toho a vyklouzla jsem za roh. Zvláštní třída, konkrétně místnost, ve které se třída nachází, zcela podléhala mým rozmarům. Proto se jednoho dne z původní jedné velké síně stala síť menších místností. Ostatní to vzali celkem dobře. Nejhůř to asi snášela samotná místnost, která mě někdy natruc vyrušovala. Třeba, když vrzalo něco ve stěnách nebo celá místnost sténala. Zřejmě jsem to slyšela jen já. A také Gabriel, který to zapíral, ale já ho jednou přistihla, jak se k jednomu vrznutí téměř neznatelně otočil.

,,Rudovlasá, prosím neříkej, kam jsem běžela, kdyby se Gabriel ptal, ano! Díky moc, miluji tě!" křikla jsem, když jsem míjela pult, kde Rudovlasá sídlila. Nadechovala se, že mi něco řekne, ale nic. Skutek utek.. tedy já jsem utekla dříve, než vůbec mohla něco říct. Běžela jsem sprintem chodbou a užívala jsem si ten pocit. Věděla jsem, že Rudovlasá nic neřekne. Tady v Nebi brali takové věci až moc vážně. A taky, narozdíl ode mě, vždy říkaly pravdu. Takže teď se bude Rudovlasá rozhodovat, jestli řekne pravdu nebo dodrží slib.. a tou dobou už budu někde daleko od CpOS.

Koukla jsem se před sebe a usmála se. Přede mnou se nacházela ostrá zatáčka. A ostrá, jako hodně ostrá. Asi úhel čtyřicet stupňů. Ještě rychleji jsem se rozběhla. Když jsem byla u zatáčky, prudce jsem se otočila, levou nohu natáhla co nejdále za mě, ruce přiložila k zemi a snažila se zabrzdit. To asi nepůjde. napadlo mě. Běžela jsem moc rychle a zabrzdit nedokážu. Tak si trochu pohrajeme!

Ucítila jsem, jak levá noha narazila na překážku. Pokrčila jsem ji a objema nohama dopadla na stěnu zatáčky, ruce natažené před sebe, abych nespadla rovnou na obličej. Silou setrvačnosti mi ruce klouzali blíže ke stěně, až jsem téměř udělala stojku. Stočila jsem se a zkroutila nohy tak, že jsem přeběhla po stěnách. Jakmile jsem vybrala zatáčku, tak jsem se odrazila. Z rychlosti mi neubila ani třetina, což se nedalo říct o rytmu. A taky o rukách, které byly (ne)pěkně odřené.

Neodolala jsem a udělala něco na způsob salta kříženého s přemetem a hvězdou. Nakonec jsem skončila tak, že jsem se s roztaženýma nohama (mám pocit, že se tomu říká provaz) držela asi dva metry nad zemí. Je až neuvěřitelné, jak moc jsem pružná a ohebná. Mírně jsem přitáhla nohy k sobě a tělo mi se skřípěním podrážek o stěnu sjelo trochu níž.

Už jsem se chystala, že se pustím úplně a doskočím v pořádku na zem, když se zpoza rohu vynořila eMDé a procházela přímo pode mnou. Rychle jsem vymrštila ruce do boků a špičkami prstů se opřela do stěny. Nohy jsem napnula a patami zatlačila do stěny. Kdybych se neopírala rukama o stěny, vsadím se, že bych se převážila dozadu a spadla dolů. Zastavila jsem se tak, tak. Asi centimetr, dva od eMDéininé hlavy.

eMDé zareagovala na skřípání podrážek a zaklonila se, aby viděla, co se to nad ní děje a když viděla mou dolní část těla, leknutím sebou škubla a uskočil. S nepatřičným klením, za které se ihned omlouvala Pánu Bohu, se pak ke mě vztekle otočila.

,,Co si to 1505500 dovoluješ? Chceš mi snad ublížit na zdraví ty jedno..." neposlouchala jsem jí. Chtěla jsem se spustit dolů, když pode mnou nikdo nebyl, ale chytla jsem do nohy křeč a s žuchnutím spadla dolů. Nešikovně jsem přitom spadla na nohu s křečí. Zaklela jsem a bylo mi jedno, jestli mě ten Bůh slyší nebo ne. Mrkala jsem, abych zahnala slzy a držela nohu ve vzduchu, protože nepatrný dotyk s podlahou pro mě bylo jako Očistec.

Zpoza rohu se vynořil Gabriel a překvapeně se na scénu před sebou díval.

,,Co tam tak stojíš a čumíš, pojď mi prosím pomoct!" štěkla jsem. Nutno poznamenat, že Gabriel byl jediný, kdo ode mě kdy slyšel slovo: Prosím. Sice jsem to řekla vztekle a mírně ledově, ale Gabriel věděl, že když jsem ho i poprosila, tak mám vážně nervy v kýblu.

,,Chvilku tě ztratím z dozoru a ty si hned něco uděláš..." poznamenal mírně pobaveně. Vydal se ke mě, ale eMDé mu zastoupila cestu.

,,Nech mě to udělat, proto tady také jsem. Abych pomáhala těm, kteří mou pomoc potřebují." odvětila sladce eMDé a nekompromisně Gabriela odstrčila. Mě se z jejích řečí dělalo zle a také jsem to Gabrielovy patřičně naznačila, když ke mě byla eMDé obrácená zády. Pak se ale ke mě eMDé otočila a na tváři neměla ani stopy po nějakém úsměvu. Došla ke mě a stoupla si přede mě tak, aby na mě Gabriel neviděl a já neviděla na něj.

Sklonila se a pevně mi chytla nohu, v níž jsem měla křeč. Jsem si jistá, že věděla, jak mi pomoct. Ale také jsem si byla jistá, že ví, jak mi způsobit co největší bolest. To mi teď také názorně ukázala. Nechtěla jsem se před eMDé ukázat jako slabá, naříkající holčička, proto jsem ani nezatla zuby nebo pěsti. Jen jsem se na ní vyrovnaně dívala a doufala, že se mi v očích neodráží bolest, kterou jsem prožívala. eMDé když viděla, že nereaguji na její stisk, se ke mě naklonila. Opírala se přitom o citlivou nohu a byla jsem si jistá, že mi do ní neproudí krev. Ovanula mě větrová vůně. Takových těch mentolových a podobných bombónů, kapesníčků a žvýkaček.

,,Nikdy do Edenu ani nepáchneš. Nikdy ho nespatříš, tedy dokud já budu mít v Radě Nováčků nějaké slovo..." řekla mi tichým, téměř milým hlasem. Z jejich slov mi zatrnulo a po zádech mi přebehl mráz. Nikdy mi mentolová příchuť ani vůně nevadila, možná jsem jí měla i ráda, ale od této chvíle... myslím, že jakmile ještě někdy ucítím mentol, tak se začnu dusit a větrový bombón mi ani neprojde krkem. Nebo ano, ale zapitý několika litry vody. Musela jsem se přemáhat, abych reagovala tak, jak jsem reagovala.

Naklonila jsem se k jejímu uchu a jazykem ho lehce olízla. eMDé uskočila jako ušknutá a jakmile si oprášila neexistující smítka prachu z oblečku, důstojně odkráčela pryč. Jakmile mi eMDé pustila nohu, s mravenčením se mi do ní začínala vracet krev. A světe div se, po křeči ani stopy. To jsem si mohla myslet. I když mě na smrt nenávidí, nikdy by mi neublížila. Ach, to naivní Nebe.

,,V pohodě? Jsi bledá." zeptal se Gabriel a zkoumavě si mě prohlížel. Pokrčila jsem rameny a vzala za jeho nabízenou ruku. Vyšvihla jsem se do stoje a dokonce se i tanečním prvkem otočila v piruetě. Se smíchem jsem Gabriela líbla na tvář a vydala se směrem ven z CpOSu.

,,Promiň Moiro, ale moc dobře víš, že mi zbývá jen dvacet kategorií do stovky. Tobě vlastně chybí ještě čtyřicet. Postupuješ neuvěřitelně rychle. Počkám na tebe, abychom do Nebe dorazily současně, ale chtěl bych se tam dostat co nejrychleji..." protáhl Gabriel. Mluvil nezvykle vážně, někde asi zapomněl své veselí a optimismus. Tentokrát jsem se na něj dívala zkoumavě já. Pozorovala jsem jeho tvář a pak... pokrčila jsem rameny, jako že mi to je jedno. Koneckonců, i já byla zvědavá na Eden. V tuto chvíly jsem úplně zapomněla na eMDéina slova.

Vydala jsem se loudavým krokem k Zvlástní třídě, několik kroků před Gabrielem. Měla jsem ruce v kapsách a zamyšleně jsem se koukala do země. Přemýšlela jsem, co asi v Edenu bude, jak vypadá a co v něm budu dělat. Proto jsem neviděla další Gabrielův zkoumavý a tentokrát i neobyčejně prastarý pohled, který na mě vrhl. Prastarý? né, to je špatné slovo. Díval se na mě pohledem, který už viděl mnoho toho, co je na světě nejhorší.