Nebeský tanec andělů

Už první sněhové vločky z nebe padají, a jak malinká krajková pírka vypadají. Stará lípa stoletá svůj šat již z větví shodila. Na jedné z holých smutně vyhlížejících větví sedí můj přítel a krákavým hlasem mě vítá.
Dnešní příběh je z výšek vesmírných, kde andělé tančí v paláci z mraků s hvězdnými panenkami nebeský tanec. Tam v té nebeské výši, v mracích bělostných hvězdné víly v šatech přenádherných s anděly laškují, smějí se a na obloze mezi hvězdnými světýlky tančí. Andělé, když křídly mávnou, tak pár pírek bělostných z nich spadne, a víly jim dodají stříbřitý třpyt. A tak posílají lidem zprávu o blížící se zimě. Je to stříbrný překrásný rej, plný radosti a světla. Ač chladno je, z té nádhery u srdce mě hřeje.
Náhle jsem v mračném paláci spatřila cosi temného a děsivého, to jeden temný anděl na slavnost, začínající zimy, přišel. Oděn byl v dlouhém sametově černém plášti, na němž se skvěly temně modré krystaly. Jeho dunivé a přesto tiché kroky rozezněli se nebeským palácem a všichni se v tanci náhle ustali a údivem jejich tváře zkameněli. Proč jen asi přišel? Každý se ptal. Snad aby pokochal se pohledem na krásné něžné víly hvězdné. Nebo aby připomněl, že existují i andělé temní, jenž na nebeských oslavách vítáni nejsou a jichž se všichni právem obávají. Pozorněji jsem se na něj zadívala, a on asi spatřil mě. Hluboce do očí se mi podíval a mým tělem prazvláštní pocit proletěl. Jeho oči tak temně modré byly, ale krásně se do nich dívalo, věčnost v nich uzřela jsem. Pak jemný vítr vlasy dlouhé a černé jak noc s několika tmavě modrými prameny, jenž perleťově se třpytily, jemu rozevlál. Křídla svá roztáhl jedenkráte s nimi mávnul, tu náhle strhla se sněhová vánice. Tisíce a tisíce maličkých stříbrných vloček padalo k zemi. Stačil jen okamžik a vše bylo zbarvené do běla. Potom sednout si šel na okraj schodů skleněných a seděl tam sám bez povšimnutí dlouhý čas. Zrak svůj smutně k zemi klopil. Náhle se u něj hvězdná víla zjevila. Její ledově modré šaty ve vánku tance andělských křídel se jemně vlnily a její bílé vlasy ledovým třpytem se skvěly. Byla to víla z hvězdy severní. Rukou svou temného anděla něžně po tváři pohladila a k tanci nebeskému jej vyzvala. On zvednul zrak, kývnul na souhlas, pak křídla svá černá rozevřel a celou tu krásku v nich uschoval, a tančili spolu v tom obětí těsném po celou noc…
S úsměvem jsem oči pomalu zavřela, k sobě šálu si přitáhla. Pak krákavým hlasem se semnou krkavec rozloučil a křídly zamával… Avšak podivně smutný se mi jeho křik zdál, jako by něco jej trápilo. Pohledem jsem jej ještě chvíli pozorovala, jak v bělavé vánici andělských pírek mizí…