Dračí mág, díl šestý: Krveprolití

Ráno je probudila Íthline. „Co se děje?“ zeptali se oba najednou.
„Nadešla vaše chvíle. Před nějakou dobou se tu objevila elfka s lidským čarodějem v elfské podobě, kteří mají stejný cíl jako vy. Napadlo mě, že lučištnice a čaroděj by se vám mohli hodit. Navíc ta elfka zná prince, tudíž se nemůže stát, že by vám podstrčili nepravého. Potkáme se za tranu na náměstí, Efëlis vás tam dovede.“
„Co je tranu?“
„Něco jako vaše hodina, ale o trochu delší. Jeden zdejší den se skládá z dvaceti tranů. Nezdržujte se počítáním, to obstará tahle jednoduchá záležitost,“ odpověděla a otočila velké přesýpací hodiny na malém stolku.
Tom s Gabrielem kývli a Íthline odešla. Vyspaní byli do růžova, takže se hned oblékli a šli do kuchyně v naději, že tam potkají Efëlis. Jejich očekávání bylo správné. Ani tentokrát elfka nepromluvila, dala jim nějaké jídlo a až ho snědli, odvedla je na náměstí.

„Jste skvěle přesní,“ zaradovala se mladá elfka a ta stará beze slova odešla.
„A co teď?“ zeptal se Tom. Elfka jim naznačila, ať jdou za ní a odvedla je tam, kde se měli proměnit do dračí podoby. Když tak učinili, elfové oběma připásali sedla a odvedli je zpět ven. Spolu s Íthline tam na ně čekal elfský pár.
„Ahoj, jsem Ariana a toto je Richard,“ řekla nově příchozí a nemusela se ptát, kdo ji ponese, neboť Tom jí hned ochotně nabídl svůj hřbet. Nemusel ji přesvědčovat dvakrát, během chvilky už byla připravená k odletu. Mladík přistoupil ke Gabrielovi a ještě si s ním vyměnil několik slov, než se i on usadil a připoutal na dračím sedle. Bez dalšího otálení se vydali na cestu.
Moc nemluvili. Koneckonců, co by si asi tak mohli říct? Přiletí, pozabíjí pár elfů, jednoho vytáhnou a poletí pryč. Vyletěli tedy, co nejvýše mohli. Dokonce tak vysoko, že přes okraj hory mohli vidět okolní svět. Jakmile již výše nemohli, přešli do střemhlavého letu a chystali oheň. Jak se blížili, Ariana se pomocí telepatie přesvědčila, že princ je stále ve sklepení. Zvuk proudícího vzduchu byl stále silnější. Tak rychle ještě ani jeden z nich neletěl. Elfové na hradě nic takového nečekali. To bylo vidět již z výšky. Než se stihli vzpamatovat, nádvoří bylo plné ohně. Nápor vzduchu od dračích křídel ještě pomohl oheň rozšířit. Tom i Gabriel měli co dělat, aby to zvládli. Během brzdění narazili do vrchní části bran a zaplavila je silná bolest. Každý z jiné brány smetli svými těly dřevěnou střechu. Otočili se k dalšímu náletu na hrad. Přeletěli hradby a svůj oheň nasměrovali přímo pod sebe. Nejen, že zapálili všechno na nádvoří hradu spolu s každou budovou v dosahu, také pod sebou vytvořili masu horkého vzduchu, který je sice nadnesl a usnadnil jim tím přípravu k dalšímu přeletu, ale přitom se dostával do oděrek od trámů ze střech a zesiloval bolest. Každý z nich přistál tam, kde dřív byly střechy nad branami. Ariana s Richardem sesedli a běželi do sklepení. Po cestě nezaznamenali žádný odpor, všichni elfové buď už uhořeli, nebo s ohněm ještě marně bojovali.
Arina otevřela bránu do sklepení, odkud okamžitě vyletěl mrak šípů, jehož část zasáhla Toma do nohy. Tomu ale Ariana nevěnovala pozornost, protože hned za šípy se ze sklepení vyrojili elfové. Teď přišla chvíle meče. Richard byl brzy u ní a společně odráželi útoky elfů, kteří měli velmi výraznou početní převahu. Gabriel se rozhodl zasáhnout a pomocí ohně, pařátů a ocasu snižoval počet elfů. Jeden z nich se mu ale dostal k tělu a zabodl mu svůj meč až po jílec do krku. I jej Gabriel nakonec zabil, ale s mečem v krku už nemohl bojovat. Ochromovala ho velmi silná bolest. Jenom dolezl k jedné z bran a opatrně si lehl. Ariana s Richardem díky jeho pomoci zatím zlikvidovali elfy a vběhli do sklepení. Tom ihned seskočil ke svému příteli, ale při dosedu se ozvala bolavá noha s trsem šípů. Oba tedy nebyli schopní letět, protože Gabriel sotva dýchal a Tom nebyl zvyklý na tak silnou bolest, takže se neměl o mnoho lépe.
Ariana se svým druhem již neměli ve sklepení výraznější problémy až do chvíle, kdy našli celu s elfským princem.
„Tak přece,“ ozvalo se elfsky z přítmí. Oba se ihned otočili. Slova po krátké chvíli následoval bolestivý křik spolu s nelidským vrčením. Po křiku následoval zvuk drtících se kostí a trhajícího se masa. Za nějakou dobu z tmavého koutu vyšla vysoká bytost vzdáleně připomínající lvoelfa, s holou hlavou a tam, odkud by normálně rostly vlasy, kůže přecházela do šupin. Oči vypadaly jako dračí. Nadočnicový oblouk na krajích vytvářel linku vedoucí k nezvykle vysoko a vzadu posazeným uším špičatého tvaru, jež však byly větší a špičatější než u elfů. Obličej připomínal elfa i draka zároveň, ústa připomínala kočku a byla plná velkých špičatých zubů. Zároveň se z nich plazil ven dlouhý silný jazyk připomínající slizkého hada. Ona bytost hodně slintala, což jí ještě dodávalo vzezření monstra. Tělo mělo velmi mohutnou stavbu, s kůží připomínající nosorožce. Chodidla spíš připomínala lví tlapu, ale měla do ní tak daleko jako do kopyt. Na výšku mohl tvor měřit něco přes tři metry. V ruce, jež spíš připomínala dračí pařát, monstrum drželo ohlodané tělo elfa a na dvakrát jej sežralo celého. Mezi zuby drtilo kosti, jako by tam ani žádné nebyly.
„Co jsi zač?“ křikla Ariana.
Monstrum ustoupilo o dva kroky a zavrčelo. Ariana si očima přeměřila bytost a svou otázku zopakovala. Richard mezitím otevřel celu a vyvedl z ní ven mladého, pohublého a špinavého elfa v roztrhaných šatech.