Avalon

Tenkráte, když krkavec přilétl ze severních zemí s dalším příběhem, byla venku mlha. V záři zimního slunce se prazvláštně třpytila. Nic podobného jsem nikdy neviděla. Vyšla jsem tedy do zahrady za svým krkavčím přítelem a z jeho očí vyčetla si další příběh.
Uzřela jsem jezero, kdesi daleko v zemi severní, jenž pokryté bylo stříbřitou mlhou. Na hladině tiše plula loďka, na níž stála žena v červeném plášti s dlouhými kaštanově hnědými vlnitými vlasy a čokoládovýma očima. Na krku měla pověšen starodávný keltský symbol Bohyně Matky, zroditelky samotné přírody. A v tváři své smutný pohled, jenž vyprávěl pradávný příběh tohoto ostrova ukrytého v mlhách. Je to čarodějky Morgaine, nevlastní sestra Artušova.
V dobách již dávno minulých na této posvátné půdě žily vážené kněžky, v jejichž čele stála moudrá žena jménem Viviane, Jezerní paní a milenka kouzelníka Merlina. Pod hladinou jezera v kameni mohutné zaseknut byl meč, jehož síla byla legendární. Avšak nikdo jej po staletí nebyl schopen vytáhnout. Veklán v kameni čekan na zrod krále Artuše, aby s pomocí Exkalibru mohl naplnit svůj osud.
Když Morgaine opět po mnoha a mnoha letech vstoupila na půdu Avalonskou, slza z oka jí skanula. Vždyť zde prožila své mládí, zde se všemu, co umí, naučila. Pomalu kráčela po schodech do starého paláce Vivianina a přitom ní v hlavě vyvstávali pradávné vzpomínky. Jaké to jsem neviděla, ale na jejích očích byl zřetelný smutek, převeliký smutek, že na širém světě už je jenom ona, ona sama, která uctívá kult pradávné Bohyně Matky. Když kráčela dále spatřila mohylu svého zemřelého bratra. Byla pokrytá mechem a kříž na ní potažený pláštěm z břečťanu, vidět byl již jenom symbol Exkalibru, nikdy neporaženého meče. O kousek dále stály další dvě mohyly. Jedna patřila její tetě čarodějnici Morgause, jenž Avalon zradila, ta byla pokryta červeným pláštěm z listů psího vína, jako symbol zrady a sestrovraždy, jíž se dopustila. A ta druhá patřila Jezerní paní Viviane, kterou podle zavraždila její vlastní sestra Morgause, ta byla pokrytá modrými pomněnkovými květy. Při pohledu na oba dva pozůstatky minulosti jí z očí skanula další slza. Pomalým krokem pokračovala dále k velké mohyle, jež byla zasvěcena Bohyni Matce, u jejích nohou bylo postaveno mnoho objetin v podobě ovoce, květin, vína, mléka či medu. Před ní se pokorně uklonila a tichounce zašeptala motlitbu v starém jazyce. Vše zůstalo ve stejném stavu, jako když zde byla naposled před tisícem let. Čas na tomto místě nic neznamená a nikdy neznamenal. Lidé ani zvířata zde nestárnou, jakmile jedenkráte poznáte kouzlo Avalonu a naučíte se jej ctít, stanete se jeho nestárnoucí součástí, ale pro okolní svět také jenom vzpomínkou, jež mnoho neznamená.
Když tímto místem procházela, věděla, že i ona je již pouhou vzpomínkou na slavné časy keltů. Ale do zapomnění upadnout odmítala. Pak vyslala k nebi mohutné kouzlo, jenž celý ostrov do zlatého světla zahalilo. Náhle zvednul se silný vichr a celičký Avalon z vodní hladiny nadzvedl, poté jej odnášel kamsi na sever, do dalekých stále ještě pohanských zemí, kde bude přebývat, jako stále žijící legenda…
Když více v jeho očích jsem neviděla, zakrákal a tajemně na mě jeho hlas působil. Jako by něco důležitého sdělit mi chtěl, ale já jeho řeči nerozuměla. Tak smutně sklopil zrak, svá černá křídla roztáhl a v stříbřité mlze zmizel. Se zamyšlením vracela jsem se domů, když tu náhle na záhoně spatřila jsem první sněženku, to byl příslib Bohyně Matky, že jaro se blíží a temným a smutným dnům je konec…