Cesta Poznání

„Jestliže život a smrt jsou protiklady, co je potom kompromis?“
(neznámý filozof)

Když Lukáš přišel domů, věděl, že jeho otec ještě nebude spát. Zatímco po tmě hledal klíčovou dírku, přemýšlel nad tím, na co se mu vymluví dnes. Bude to snad přesčas na jeho ilegální brigádě? Nebo si snad byl šoustnout s Irenou? Byl si zaplavat ve Vltavě? Letěl balónem na okružní let kolem České republiky? Věděl, že ať si vymyslí cokoliv, jeho otec ZNÁ pravdu. Tu děsivou pravdu, kterou by Lukáš nejraději nazval fikcí, nebo děsivým snem. Mohl by to vůbec být sen? Ale ano, určitě! Jak je totiž známo, ve snu utíká čas rychleji, než ve skutečnosti.
„Cvak!“ řekl zámek, Lukáš vzal za kliku od jejich domu a rázem se ocitnul v předsíni, která se nepříjemně vlnila, jako by jejich dům byl jeden velký aspikový dortík.
Lukáše bodlo do tváře ostré světlo, které zničehonic zastínila silueta jeho otce.
„No tak? Řekne mi to pán rovnou, anebo budu muset dát pánovi facku? Jako minule?“ zazněl otcův hlas přímo naproti Lukáše.
„Já jsem byl...já jsem byl u Ireny.“
„Plesk!“ luplo to a Lukášovi zůstal na pravé tváři rudý otisk tlapy jeho otce.
„Vím moc dobře, kde jsi byl, ty spratku! Viděl jsem, jak se dneska kolem tebe motají ti tví povedení kamarádi, a můžu ti říct, že pro mě nejsou ničím jiným, než feťácká špína! Jestli v tom, kamaráde, pojedeš s nimi dál, budeš pro mě špínou i ty. Víš totiž moc dobře, jaký na takové věci mám názor a“
„Tati, já js..“
„Nepřerušuj mě! Víš dobře, jaký na tyhle sračky mám názor, a máš veliké štěstí, že se toho nedožila matka. Nesnesla by pomyšlení, že se její syn stal nějakou feťáctkou krysou, co se v noci tahá po kdejakých prdelích a shání si další dávku těchhle hnusů. Jestli s tím nepřestaneš, a tohle už jsem ti říkal, tak tě vydědím. A teď už mi jdi z očí, zítra vstávám do práce a chci si trochu odpočinout.“
Lukášův otec zmizel v jeho ložnici a silně za sebou přibouchnul dveře. Lukáš se ospalý a stále ještě částečně pod vlivem drog vrátil do svého pokoje, zul si boty od bláta, které nabral, když kráčel přes místní les, kam s oblibou chodil s mámou na procházky, když byl malý a usnul.

-Je to paradox.
-Co je paradox?
-Paradoxem je to, že sám tvůj otec, milý Lukáši, byl na drogách kdysi závislý. Víš o tom, že si ještě někdy potají šňupne? Nemůže se tomu ubránit Té slasti a chuti po další jízdě. Ano, je sice pravda, že tehdy, když byl v jednom z ‘‘jeho stavů‘‘, napadl tu osudnou ženu. Škoda, že už jí nebylo pomoci.
-LŽEŠ!
-Ne, nelžu, to víš, že nelžu, jsem tvé druhé já, proč bych ti lhalo? Sám se jenom pokoušíš uzavřít se do sebe a zanevřít na realitu, která je všude kolem. Myslím, že bys‘ s tím měl taky přestat.
-To se ti snadno řekne, ty kreténe! Nemáš PO-NĚ-TÍ o tom, jak těžká taková věc je! Vím, neměl jsem si to tehdy brát, neměl jsem si šlehnout.
-Chyby dělá v životě každý, někdo menší někdo větší, ale stejně je později musí napravit. Pokud je nenapraví, ponese následky, ať větší, či menší.
-To já samozřejmě vím, to mi říkat nemusíš, já si své následky za chvíli ponesu, ale do sraček jsem se dostal sám, sám se z nich vyhrabu a nepotřebuju k tomu žádnou pomoc! Ani TEBE!
-Ale ano, potřebuješ pomoc, jenom o tom ještě nevíš...
-Zmlkni.

Lukáš se probudil - den jako z alabastru. Poté, co vstal z postele, měl sice celý pokoj od blátivých stop, ale to mu nevadilo. Nádherný den plný slunce a tepla. Stopy ale vnímal jinak, než včera. Vnímal je jako stopy cizince, stopy vetřelce, který je však naštěstí už dávno pryč a někde číhá ve své noře na další šanci. Stál tady ten starý známý Lukáš. Ten starý známý Lukáš sice věděl, že k večeru už na vrátka bude zkoušet klepat onen vetřelec. Vetřelec, který mu včera večer tak zaneřádil pokoj s tím blátem. Věděl, že cizinec bude mít absťák a že bude chtít stále víc a víc, až do úplného konce, který bude jistě plný bolesti a utrpení. On ale nemá sílu se mu bránit. Ten parchant je až příliš silný. No co? Bude užívat každý den naplno. Bude dělat přesně to, co nestihla jeho matka, než skončila pod autem toho manažera z Plzně. Od té doby nám ostatně Lukášek bere drogy. Proč taky ne?
„Proč taky ne?“
Poté, co Lukáš vešel na chodbu, proběhl kolem něj jeho otec, div ho nestrčil zpátky do pokoje.
„Uhni!“ zahlaholil, nazul si boty a zmizel dřív, než Lukáš stihnul vůbec něco říct.
„On je snad úplně pitomý! Nevidí, že mám problémy s tím skoncovat a ještě se na mě chová takhle! Snad chce, abych se postavil na vlastní nohy, ale bez jeho pomoci to prostě nedokážu! Kdyby tady byla máma, pomohla by mi jistě více a ochotněji než on. Doporučil mi “ať to prostě doprdele přestanu brát“, což mi zajisté skvěle pomohlo!“
Lukáš vešel do jejich garáže, a z kapsy jeho natrhnutých džínů vytáhnul klíče, které místnost okamžitě zaplnily ostrým cinkáním. Zmačknul na nich krabičku, která ovládala automatická vrata a za chvíli nato už se garáž začala zaplňovat ranním slunečním světlem. Lukáš nasednul na svou Yamahu, která mu byla jeho druhou matkou. Miloval ji dokonce více, než svého otce, protože s otcem se víceméně začal stýkat až po matčině smrti, kdy si ho vzal otec do opatrovnictví. Když Lukáš vyjel z ulice, kde bydlel, věděl přesně, kam má namířeno. Ostatně - věděl to už, když se probudil, ale teprve teď si jasně uvědomil, jak moc se na Irenu těší. Jel dál. Jeho cesta vedla přes centrum města, protože silnice, po které obvykle jezdil, se teď spravuje. Tudy snad ale ještě nikdy nejel. Nebo snad ano? Stromy, které míjel, se zdály být něčím zvláštní. Je možné, aby rostly kořeny vzhůru? Je možné, že se v koruně kořenů prohání místo ptáků hadi a jiná podzemní havěť? Je možné, že si ráno šlehnul další dávku, ani o tom neví? Pravděpodobně ano, tedy spíše jistě. Podle toho světu, kterým zrovna projíždí - ano. Lukáš měl pocit, že k Ireně už nikdy nedorazí, protože silnice, po které stále rychleji proháněl svoji mašinu, se začala klikatě stáčet do nekonečné spirály, na jejímž konci byla pouze temnota, v níž Irenu najde pouze těžko. Obchody podél cesty měnily svoji barvu a místní krematorium bylo paradoxně růžové.
„Dopadne tohle dobrodružství dobře?“
pomyslel si Lukáš, když předjel kohouta na kole, který, žel Bohu neměl hlavu a místo rukou a nohou mu z těla čouhaly chapadla se zelnými přísavkami. Když se podobných tvorů začalo po Lukášově cestě pohybovat více, zastavil a čekal, až se dav podivných tvorů rozprchne, aby mohl pokračovat do nekonečné spirály vesmíru. Když vztyčil hlavu k nebi z cukrové vaty, málem spadl z jeho milované motorky a s otevřenými ústy civěl na ocelového hada, který na něj pomrkával svým levým červeným okem. Ostatní dvě, jakoby nežila, jakoby z nich nějaké kouzlo vysálo duši. Jenom to jedno, červené a hrozivé.
„Na co čekáš, Lukáši?!“ vykřikla jeho Yamaha a Lukáš přidal plyn.
Prokličkoval mezi těmi všemi podivnými stvořeními, která na něj vydávala podivné troubivé zvuky a ocitnul se na rozcestí, na kterém nestál ani ten ohavný had, ani ty rozzlobené zvířata. Jen on a jeho druhá matka. Zvláštní. Jako kdyby to byl začarovaný kruh, jehož překročení by bylo potrestáno smrtí. Je toto ten důvod, proč všechna ta zvířata stojí támhle opodál s tím hrozným hadem, který na Lukáše pořád civěl svým červeným okem? Čeká i Lukáše smrt za to, že porušil řád tohoto světa?
Kvílení pneumatik. Rána jako z děla a Lukáš letí vzduchem. Z dálky k němu doléhá křik oněch zvířat, která, jak se zdá, jsou obyčejnými lidmi. Kam zmizel ten ohavný had? Lukáš nevěděl. Stoupal vzhůru k nebi a viděl pod sebou celou strašlivou scenérii, lidi, kteří se sbíhali kolem jeho bezvládného těla, kolem jeho rozmlácené Yamahy a nějakým způsobem věděl, že sanitka, která mu už stejně nepomůže, je u jeho těla cobydup. Za chvíli ale neviděl nic, co by naznačovalo přítomnost něčeho lidského. Začal pronikat do zvláštní mlhy, která neustále měnila své skupenství, snad všechna ze všech dimenzí. Ani voda, ani plyn, ani nic, co by se dalo nahmatat. Pocit měl ale příjemný. Chuť na drogu neměl ani v nejmenším a nebolelo ho, ani po tak těžké nehodě, kterou právě prodělal, vůbec nic. Právě teď? Kdy to vlastně bylo? Snad před lety? Ztratil pojem o čase.
Lukáš nějak vycítil, že neznámá hmota, kterou stoupá vzhůru, se blíží ke konci. Měl pravdu. Začal se vynořovat na nějakém podivném místě. Když stál na docela pevné zemi, o které ani nevěděl, kde se vzala, rozhlédl se kolem sebe a dech se mu zatajil úžasem. Stál v nádherném lese, který byl provoněný snad milionem cizích vůní a pachů. Ale byly to nádherné vůně.
„Tak snad musí vonět svoboda, bezstarostnost, usmíření, nebo duševní vyrovnanost.“ napadlo Lukáše.
Les, ve kterém se Lukáš ocitnul, nebyl obyčejný, stejně tak, jako všechno na tomto prazvláštním místě. Do výšky se totiž místo javorů, smrků, nebo jiných běžných stromů pnuly obří slunečnice, jež byly všechny obráceny jedním směrem a z jejich okvětních lístků se na mech, kterým byl prorostlý celý les, snášel jemný žlutý prach. Z každé slunečnice, tak, jako tomu bylo u stromů, vyrůstalo hned několik obrovských žlutých klobouků, a tak přes ně ani nebylo vidět, co se skrývá nad nimi, jakoby tam nahoru ani snad nemělo být vidět. Vykročil vpřed a vůbec ho netížilo, že nezná cestu. Měl pocit, že ho sama nějaká neviditelná síla navádí správným směrem.
Lukáš se cítil neuvěřitelně. Tak odlehčeně, tak pohodově. Slunečnicový háj začal řídnout a Lukášovu cestu začaly místo mechu dláždit květiny všeho druhu. Jak se to ale v této krajině pomalu stávalo zvykem, ani tyto květiny nebyly obyčejné. Jejich různotvaré květy byly zelené, naopak stonek s lístky měly tolik rozmanitých barev, jako sama duha. Lukášovi najednou připadalo všechno tak veselé, tak optimistické, že se ze srdce rozesmál na celé kolo a nosem opět nasál nádhernou vůni zdejšího okolí. Rozhlédnul se do dálky a viděl samé bílo. Tedy samé bílo to nebylo. V dálce se na bílém pozadí vyjímal černý puntík. Když se Lukáš podíval pozorně, zjistil, že to je nějaká osoba. Ano, teď už to viděl jasně, a tak se rozběhnul do nekonečného bíla. Čím blíže se osobě přibližoval, tím víc ho hřálo u srdce a on měl absolutní pocit štěstí. Bylo to jako droga, kterou měl naposled dnes ráno. Ale ne. Bylo to něco víc. Bylo to skutečné.
Přiběhnul blíže k neznámé osobě a zjistil, že to je žena. Stála k němu zády a její černé vlasy plápolaly v mírném vánku jako plaménky pohřebních svící. Vánek foukal zespod, což ale kupodivu Lukáši nepřišlo zvláštní a připadal si, jakoby na tohle byl zvyklý. Žena se k němu pomalu otočila a Lukáši strnul úsměv na rtech. Ty se zkřivily do grimasy plné bolesti a Lukáši z očí začaly padat žluté slzy, které padaly do neznáma pod jeho nohama.
„Mami.“ zašeptal Lukáš a rozběhnul se k ní.
Objal ji a tvář tiskl do jejího tmavého svetru, který vždycky tak ráda nosila a voněl po tom konvalinkovém pracím prášku úplně stejně, jako tehdy. Tehdy, kdy bylo ještě všechno v pořádku. Naprosto všechno.
Matka jeho objetí opětovala a začala Lukáše hladit po vlasech.
„Moc se mi stýskalo, Lukášku.“ řekla Lukášova matka a ten poznal, že poslední slova polykala s roztřeseným hláskem jako ta nejtenčí struna na andělské harfě.
„Mami, mně taky.“ souhlasil Lukáš a neubránil se několika hlubokým vzlykům.
„Ani nevíš, jak strašné bylo, dívat se na vás. Na tebe. Jak si ničíš život. Nemohla jsem nic dělat, a když člověka zasáhne taková bezmocnost, jako mě, bolí to i tady. Tady nahoře.“
„Vím, mami, strašně se ti omlouvám.“ řekl Lukáš, z jehož očí se ještě pořád řinuly slzy a stále v matčině objetí jí pohlédnul do tváře.
Byla stejná jako tehdy. Nic se na ní nezměnilo, on byl však o devět let starší.
„Něco ti teď řeknu, Lukášku, a ty dávej dobrý pozor, musíš to udělat.“ upozornila jej matka a upřeně se mu zahleděla do jeho šedo-modrých očí.
„Poslouchám, mami, ať je to cokoliv.“
„Tohle není nebe, jak ty si asi myslíš. Tohle je očistec. Ano, je pravda, že jsem mrtva, ale byla jsem sem poslána z nebe, abych ti něco vyřídila. Ty nejsi mrtvý. Měls‘ těžkou autonehodu, ale po nárazu se ti neporušily žádné životně důležité orgány a doktoři vše napraví. Právě teď tě oživují, takže nevím, kolik máme času. Dostal jsi druhou šanci, ale po tomhle všem mi tady, tady v očistci musíš slíbit, že přestaneš s drogami. Je to určitě nádherný pocit, ale co potom? Co potom, až droga přestane působit? Propadneš se zpět do reality, která se ti bude zdát ponurá, špinavá a nedokonalá. Proto bereš drogy. Tvoříš si svůj ideální svět, který přestáváš rozeznávat od reality. Je ti po mně smutno, vím. Ale teď, když jsi se se mnou setkal, teď, když víš, že je všechno v pořádku a že je mi dobře, nemusíš pokračovat, a já tě o to prosím. Nesnesu další pohledy na to, jak pomalu spěješ do záhuby.“
„Slibuju ti to mami, slibuju.“ řekl Lukáš a jeho tělo se od spod nahoru začalo rozsýpat, jako nějaký jemný písek a on pomalu počal mizet.
Naposled stihnul obejmout matku, když vtom se mu rozsypaly ruce.
„Vyřiď tátovi, že ho stále miluju a ať žije dál svůj pokojný život. Pokud přestaneš brát drogy ty, on už s tím šňupáním přestane taky, když uvidí, že jeho syn to dokázal. Mám tě moc ráda, Lukášku!“ dokončila matka a z Lukáše zbyl jenom jemný prach.
Jeho duše zase cestovala tou mléčnou mlhou a Lukáš se zase přibližoval k místu, kde u jeho těla klečeli záchranáři a resuscitovali. Lukášovo tělo vdechlo svou duši a rozkašlalo se. Jakoby z obrovské dálky se ozývaly hlasy doktorů:
„Žije! Podařilo se! Nosítka! Rychle nosítka!“
***
Po tom, co Lukáš odjížděl autobusem na protidrogovou léčbu a mával svému otci, musel se pousmát. Neusmíval se proto, že se to tak při odjezdech většinou dělává, ale protože věděl, že někde vysoko, vysoko nad ním, se usmívá jeho matka, která může konečně odpočívat v pokoji. Lukáši po tváři kanuly slzy, ale tentokrát už nebyly žluté. Byly to obyčejné slané kapky a přece byly něčím neobyčejné. Existuje množství slz. Některé vyjadřují smutek a lítost, některé odpuštění a uvědomění a některé v sobě mají přimícháno zadostiučinění a klid v duši, což byl Lukášův případ…

KONEC