Nováček 12

12. kapitola: Rychlý spád věcí

Gabriel se v poslední době choval divně. Méně se smál, byl roztržitý... Docela by mě to bylo i trápilo, kdybych byla takový typ osobnosti.

Bez zájmu jsem klikala v mé oblasti a udávala DS... ani jsem se na to pořádně nedívala. Počítala jsem. Ještě 200 DS a letím do Edenu. Koukla jsem se na křeslo, ve kterém seděl Gabriel. Zase byl duchem nepřítomný. Zavřela jsem oči a po celém těle mi přeběhl mráz. Cítila jsem něco špatného. Něco se stane.... Povzdechla jsem si a zahnala podobné pocity. Dneska se totiž bude slavit. Já i Gabriel se dnes dostanem do Nebe!

Zatrhla jsem babku, která upadne v autobusu a její okolí. Pak jsem zatrhla celou školu, od hlavní budovy po hřiště až na bazén a chodníky. Jestli tam někdo stojí, tím lépe, ne? Potom ještě nějakou továrnu a klikla na potvrzení. 200 DS to bude určitě... i více. Zavřela jsem laptop a položila ho vedle sebe. Navzad jsem padla do polštářů. Zavřela jsem oči a přemýšlela. I takový flegmatik a někdo, kdo se nestará o nikoho jiného než sebe, by se začal znepokojovat tím, co se s Gabrieem děje. Z myšlenek mě vytrhlo pípnutí notebooku, které mi prozradilo, že DS bylo schváleno. Pootevřela jsem noťas a nakoukla.

Zpráva o tom, že jste se stal/a andělem je odeslána. Setrvejte prosím u počítače.

Pod nápisem, který byl vyveden krásným zlatým písmem přes celou obrazovku, bylo napsáno ještě něco.

Moira Paolin / číslo: 1505500 / bydliště: neznámo

Anděl / kategorie: 100.

0 DS

Bylo to trochu jinak, než jsem byla zvyklá, ale jinak slušný. Dokonce tam uvedli i mé jméno. Padl na mě stín a já se ohlédla. Stál tam Gabriel a přitom to on nebyl. Nebo byl, ale né takový, kterého znám.

,,Angelo Moiro, pojď prosím se mnou." řekl Gabriel. Proti své vůli jsem se zvedla a klusala za ním. Stihla jsem popadnout notebook a přitiskla jsem si ho k prsům jako oblíbenou panenku. Byla jsem krapet vyděšená. Alespoň, že mi řekl Moiro. Kdyby mi řekl Paolin, byla bych mrtvá strachy. Šly jsme okolo recepce, ale Rudovlasá nikde. Začala jsem se uklidňovat. Nic se mi nemůže stát. Gabrile by mi neublížil. Toto je Nebe, né svět Smrtelníků.

Chtěla jsem Gabrielovy něco říct, ale byl tak... jiný. Pochopila jsem. Takto jsem se cítila, když mi ten Archanděl dal šátek. Šátek, který ani nemám.

,,Gabriely, co se děje?" můj hlas zněl ledově, pevně. Vůbec neodrážel to, jak se cítím. V duchu jsem si zatleskala. Gabriel se zastavil a na okamžik se mi zdálo, že zničeně svěsil hlavu. Pak se zase majestátně postavil a otočil se ke mě.

,,Angelo Moiro, byl jsem pověřen nejvyšším, abych vás hlídal, dokud se nestanete jednou z nás. Teď bych se chtěl dostavit i s tebou k nejvyššímu a projednal bych, co se bude dít dále.

,,Proč." hlas mi mírně zakolísal a já bych si za to nejraději vlazila pěstí. Gabrielovi se mihla ve tváři nějaká emoce, ale moc rychle na to, abych jí rozeznala.

,,Jsi mocná. Každý potencionální Archanděl musí být sledován." odvětil můj přítel klidně.

,,Archanděl? Já a Archanděl? Neslyšela jsem nikdy o tom, že by byla nějaká žena Archanděl." řekla jsem mrazivě. Musela jsem se přemáhat, abych v sobě udržela vztek. Ale na co vztek? Z čeho? Proč mám být naštvaná? To je jedno, chci a také budu!

,,A Rudovlasá o tom ví?" zeptala jsem se trochu zvědavě, ale spíše kysele, když Gabriel neodpovídal.

,,Rudovlasá je o tom nepříliš dobře informována." ozval se za mnou hlas s jemnou výčitkou. Zase ten špatný pocit. Něco se stane. Něco se stane. Něco se stane. Něco se stane. Něco se stane. Něco se stane. Zhluboka jsem se nadechla, když jsem tu myšlenku zahnala. Pevně sevřené pěsti jsem rozevřela do co největších vějířů. Odfrkla jsem si. Proto, protože o sobě Rudovlasá mluví ve třetí osobě a proto, abych ulehčila to, co se mi stalo před chvílí. Nechápala jsem to. A to co člověk nechápe nebo nezná, toho se bojí. Nevěděla jsem, že takto vypadá Gabriel, když je "duchem nepřítomný". Ani to, že já tak před chvíli vypadala také.

,,Pojď, už jsi Anděl, pojď si prohlédnout Eden!" řekla zničeho nic Rudovlasá. Překvapeně jsem se na ní podívala. Poslední dobou mi dělala starosti s tím, co řekla eMDé. Nějak podvědomně jsem jí věřila.

Nikdy do Edenu ani nepáchneš. Nikdy ho nespatříš, tedy dokud já budu mít v Radě Nováčků nějaké slovo..

,,Eden? Ale to je.... Eden? Myslíš jako první patro?" zakoktala jsem se, ale snažila jsem to zamaskovat a nasadila jsem podezřívavý tón a zatvářila se podezíravě.

,,Né. Eden jako Eden, kde žijí andělé. Eden jako přízemí, pokud to bereš takto." ozval se Gabriel. Rudovlasá se na něj podrážděně podívala.

,,Já to věděla. Věděla jsem, že toto je jen nějaký potrhlý sklep." odvětila jsem rychle a možná moc vysokým hlasem. Byla jsem nervózní, ale nevěděla jsem z čeho. Gabriel se na mě podíval nicneříkajícím prázdným pohledem a pak se tázavě podíval na Rudovlasou.

,,Víš Paolin, " přerušila jsem jí.

,,Moira je mi milejší."

,,Tak dobře Moiro, toto není ani sklep. Toto v podstatě není ani Nebe. Toto je... dalo by se říct, že Vyřazovací prostor. Když zemřeš a dostaneš se do Nebe, nejdříve jdeš sem. Zde se zjístí, jestli se na práci Anděla hodíš a na jakou. Pokud né, tak se, po dosažení sté kategorie tvá Duše vrátí zpět do světa Smrtelníků, kde se vtělí do dalšího vědomí. Jakmile se to stane, duše zapomene na vše před narozením." Rudovlasá se nervózně zasmála, snad aby odlehčila atmosféfu, ale mě tím spíše ještě více vystresovala.

,,Tak co ten Eden? Jdeš nebo ne? Nikdo není pravým Andělem bez křídel a bez toho, aby se nadechl pravého vzduchu Edenu." odvětila Rudovlasá vesele.

,,Chci se podívat do Edenu." odvětila jsem, na mé poměry, poslušně. Gabriel se na nás zadíval a pak typicky Gabrielovským gestem protočil oči v sloup. Šíleně jsem si v duchu oddechla. Je to můj kamarád Gabriel. pomyslela jsem si úlevně. Něco zamumlal Rudovlasé, co stála vedle něj a ona přikývla.

,,Vypadá to na rychlou prohlídku, protože tady Pan nedočkavý někam pořád spěchá..." řekla Rudovlasá zamyšleně. Téměř jsem viděla, jak si promýšlí, kam mě zavede. Čapla mě za ruku a táhla mě tím směrem, kterým se mnou šel i Gabriel. Ten se za námi vydal, o poznání pomalejším krokem.

,,A co můj notebook? To ho budu sebou tahat?" zeptala jsem se zvědavě.

,,Později." odvětila Rudovlasá a málem běžela. Já se svýma malýma nožkama běžela. Napadlo mě, proč jsem si vyžádala úplně stejné tělo do druhého života, když mi vždy vadilo, že jsem vypadala na deset. Asi proto, abych byla zajímavá, středem pozornosti... neobyčejná. Zahnuly jsme ke schodišti, které vedlo i k ředitely CpOSu a Rudovlasá mě vytáhla nahoru. Stanuly jsme na konci. Koukla jsem se na svou průvodkyni a zamrkala. Rty měla pootevřené očekáváním, oči divoce otevřené, na tváři dychtivý úsměv. Vadí jí to tu, neumí tady žít, zřejmě tu neumí žít žádný Anděl. došlo mi. Vyřazovací prostor je pro ně asi nějakým způsobem jedovatý.

,,To jdeme k ředitely?" zeptala jsem se. Stejnou cestou mě tehdy vedla i eMDé.

,,Jedna, dvě, tři, čtyři, pět,

do Edenu pust mě hned!"

zarecitovala Rudovlasá.

,,To musím při všem recitovat básničku?" zeptala jsem se otráveně. Z části z podráždění z těch básniček, z části proto, protože se mi Rudovlasá nenamáhala odpovědět. Básničky. pomyslela jsem si mírně znechuceně. Nejdříve to DS přes odlesk vody a teď tohle. V Nebi jsou na říkanky nějak fixovaní... pomyslela jsem si. Objevilo se další schodiště, vedoucí nahoru. Ale vůbec nebylo podobné tomu, po kterém jsem šla k ředitely. Toto bylo čistě bílé, asi z mramoru a jakoby zářilo.

,,Né, ale pomáhá mi to soustředit se." odvětila Rudovlasá. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, o čem mluví. Mluvila o těch básničkách. Má průvodkyně mě netrpělivě zatahala za ruku, nedočkavostí se téměř chvěla.

Natáhla jsem nohu a chtěla jí položit na první schod, ale nemohla jsem. Znáte to, magnety a opačné póly. Když je dáte správně, tak se přitahují, když jsou špatně, tak se odpuzují. To se teď stalo mě. Já a schody do Edenu jsme se navzájem odpuzovali. Nakonec jsem silou vůle na první schod vstoupila, ale mělo to neočekávaný výsledek. Nějaká zvláštní síla mě odmrštila dozadu a že jsem neletěla dál, za to jsem vděčila stěně, ktererá byla na odpočívadlu. Kdyby tady byly jen schody bez stěny, asi bych nedopadla nejlépe. Chytla jsem druhý dech a koukla se zpět na schody. A zamrkala jsem.

Na schodech stály nádherní tvorové... dva Jednorožci, mám ten pocit. Měli koňské tělo a roh na hlavě. Byli osilnivě bílý a jejich roh jakoby zářil všemi barvami duhy. Jejich inteligentní oči se upíraly na mě.

Jsi anděl se zakázaným vstupem, nemůžeš dále. oznámil mi nádherný zvonivý hlas. Ta krása jako by mi na chvíly zatemnila rozum a mě hned nedošel význam slov. Když jsem si to uvědomila, první myšlenka patřila eMDé a její velice bolestivé smrti.