Čarodějnice

Jednoho krásného dne, kdy zpěv ptáků přehlušoval zvuky města, zaslechla jsem mě velice známé krákání. Dnes ale připadalo mi spíše jako žalostný nářek, nežli přivítání krásného dne. Vyšla jsem proto ke staré lípě, na jejíž větvi seděl černý pták se zeleně se lesknoucím peřím a tajemnýma očima. Avšak s hlavou smutně skloněnou k zemi. „Copak se děje, příteli?“ otázala jsem se ho a rukou pohladila jeho křídlo. Pohlédl na mě a v jeho očích spatřila jsem podivnou temnotu.
Zřela jsem hustou šedivou mlhu, co neprostupnou bránu tvořila. Za touto bránou rozkládal se černý hvozd. Když mé oči tím hvozdem prolétly, tak jako krkavec na svých křídlech, rozevřela se přede mnou travnatá pláň, jenž měnila se ve skalnaté útesy, za nimiž rozkládal se šírý oceán. Sluce se již chystalo na svoji noční pouť. A zemi zdejší ovládala čím dál větší tma. Na skalnatých útesech tyčily se hradby černého hradu. V tom zvláštním temném soumraku obestíral hrad šedivý mlžný opar, jako by chránil jeho největší tajemství. Vstupem do hradu byla veliká kovová brána porostlá jasně zeleným břečťanem, na jehož listech mlha vytvořila zářivé brilianty z rosy. Nebe, jenž se zdálo zprvu nevlídné a šedivé odkrylo svůj nejkrásnější klenot, měsíc a hvězdy. Měsíční svit však na zdi hradu nedopadal. Hrad skrýval se stále v mlhách a stínech.
V jednom z oken zahlédla jsem postavu, jenž temně zelený plášť na sobě měla se smaragdovou sponou ve tvaru hada. Dále, co jsem spatřila, byli její zeleně zářící oči. Zářili, jako by v nich měla vklány dvě dračí šupiny. Pak ztratila se v temnotě pokojů.
Náhle jsem spatřila, jak železná brána se ztěžka otevírala a ženská postava v zeleném plášti šitém z kůže baziliška a vyšívaném nití z polární záře, pomalu vycházela do tmy. Na krku měla pověšen starodávný symbol vikinských čarodějnic. Jak vyšla z brány mlha započla se za ní táhnout, jak věrný její otrok. V pravé ruce držela čarovnou hůl, již zdobil spár dračí svírající křišťálovou kouli, jenž se zeleně skvěla. V druhé ruce pak držela roh z pařátu ledového draka, byl krásně ledové modrý, tak čistý a průzračný, po jeho obvodu byl nápis v starých runách. Kráčela tichou noční krajinou směrem k lesu, kde v tu bodu procházeli se dva milenci, jenž lásku věčnou pod oblohou hvězdnou si slíbili. Když náhle cestu jejich zkřížila jim ta záhadná hradní paní, kolem ní se do okolí rozlil šedivý mlžný opar, měsíc a hvězdy náhle překryly temné mraky, vítr náhle nevlídným se stal a divoce větve stromů rval, rozzuřené moře do skalnatých útesů bilo, jak o život. Dívka ve strach k chlapci se tiskla, nic však platno to nebylo. Ta záhadná žena sundala z hlavy kápi a vichr rozevlál její dlouhé vlasy, jež byly tak černé, že splývaly s okolní temnotou, jen pár zelených pramínků se v nich zaskvělo. V tváři její číst se dala veliká nenávist a krutost. Její oči zlověstně započly zářit. Věděla jsem, že je to zlé. Na svůj roh zatroubila, a z hocha nebohého, zajíce udělala. Pak holí svou máchla, kletbu v starém jazyce do bouře zakřičela a dívčinu v stromek se zlatým listím zaklela. Proč to jen udělala, sama sebe jsem se otázala. Náhle odkudsi přilétl po větru hlas. „Ona nenávidí lásku, její srdce v kámen ztvrdlo, když snoubenec ji opustil. Pak temnotě věčné zaslíbila se, a milence věrné navěčnost rozděluje temnými kouzly…“
A tím skončil dnešní příběh. Pohlédla jsem na krkavce a náhle v jeho očích zaleskla se slza, a já pomalu začala chápat. Srdce mé náhle posmutnělo. Chtěla jsem ho po křídle pohladit, ale černý pták rozlétl se a z dálky zakrákal na rozloučenou. Stála jsem tam ještě chvíli, pozorovala jeho obrys pomalu mizící v bělostných mracích a přemýšlela, jak asi vypadal, když ještě člověkem byl…