Dobrodružství v čase: Part 3

Současnost USA, univerzita v Darthmouthu

„Dávej pozor, kudy chodíš.“, okřikla mladíka, který do ní omylem vrazil.
„Omlouvám se, já...“, ale větu nedokončil. Vypadal asi tak na třiadvacet. Tvářil se překvapeně, že jí tu vidí, ale ona se jen otočila na patě a odešla.
Zaraženě ji pozoroval očima, než mu zmizela za rohem rušné chodby. Teprve poté si uvědomil, co všechno by jí chtěl říct a rozeběhl se za ní. Moc daleko běžet nemusel. Jeho objekt se zapovídal s profesorem Archeologie a vášnivě s nám probíral nejnovější látku. Nasadil triumfální výraz a s hlasitý pozdravem je vyrušil.
Dívka po něm střelila ošklivý pohled.
„Heleďme pan “Ostatníjsouvzduch“.“, uculila se.
„Pane profesore, vadilo by Vám, kdybych si tuto slečnu vypujčil?“
„Jistěže ne. Uvidíme se na hodině, slečno Lilien.“
„Co chceš?“, obořila se na něj.
„Ty si na mě nevzpomínáš?“
„My se známe?“, měřila si pohledného mladíka očima. Opravdu jí připadal povědomý... Ale odkud?
„Kde bydlíš?“
„Mám byt.“
„Dobrá, pujdem k tobě.“
„Proč bych tě měla brát k sobě?“
„Já bydlím na kolejích a tam soukromí není.“
Nechtěla, ale trochu mu věřila. Cítila, že s ním má něco společného. Potřebovala vědět víc.
„Dobrá, ale nemysli si, že hned bude nějakej sex.“
Jenom se mírně usmál a kývl hlavou na souhlas. Rychlým krokem vyrazila do středu města a nezajímalo ji, jestli jí stačí a vůbec, jestli se už dávno neztratil. Trošku si to přála, ale malé pootočení hlavou ji ujistilo, že to nemehlo jde těsně za ní. Za deset minut už odemykala dveře svého malého bytu. Jeho přítomnost ji znervózňovala. Jakoby se vpíjel do každého pohybu a slova, které občas řekla.
„Pojď dál.“, pozvala ho dovnitř a zavřela za ním.
Byt měl obývák, ložnici, menší kuchyň a koupelnu. Vše bylo sladěno do příjemných teplých odstínů. Obývacímu pokoji vévodila velká rudá pohovka, jež už na první pohled říkala, jak moc pohodlná je.
„Posaď se. Dáš si něco k pití?“, zeptala se z kuchyně zatímco se usazoval.

„Ne, děkuji.“, promnul si nervózně své dlouhé silné prsty a čekal, až si k němu přisedne, už nemusel dlouho. Uvelebila se s mísou sušenek naproti němu.
„Povídej“, vybídla ho a s chutí se zakousla do polomáčenky.
Nevěděl, odkud má začít, aby jí to připomněl a přitom jí zase nevyděsil.
„Hezký byt, na studenta si dopřáváš pěkné pohodlí.“, poznamenal, i když moc dobře věděl, že není problém nastřádat si peníze za staletí, která žila. Jeho poznámku přešla pouhým přikývnutím.
„Řekněme, že nejsem zrovna nejchudší.“
„Rodiče?“
„Zemřeli už dávno.“
„To zní jako by to bylo před staletími...“, pošťouchl ji.
Lilien se zarazila. Nesměla se prozradit. To by bylo neuvážlivá. Raději nepodpovídala.
„Vím, co jsi zač, Lilien. Všiml jsem si, že jsi na mě zapomněla. Chápu, žes byla nucena hledat mě déle než dvě století, ale teď jsem tu a už tě neopustím. Vzpomeň si... Loučení roku 1793, v Londýně na plese královny. Tančili jsme. Byli jsme svoji. Stále si patříme. Vzpomínáš na skladbu našeho posledního tance..?“, s těmito slovy začal v tichosti pobrukovat tóny písničky, jež jí celá ta století zněla v hlavě. Přišlo to jako svítání. I když možná to byl spíše rozbřesk... Vzpomínky.
„André...“, zašeptala a upustila sušenku zpátky do mísy. Po tváři jí stekla slzy.“ A proč.. Tak dlouho?“
„Já vím trvalo mi to dlouho, ale teď už to vím. Pátral jsem po této skutečnosti celý svůj život.. skoro 600 let... Teď už ale vím,že ty jsi ta pravá. Tebe miluju.“, tato slova jí šeptal do ucha, když klečel vedle jejího křesla.
Otočila se k němu čelem, pohladila ho po tváři a usmála se. Zůstane s ní. Bude už jen její. Celý dlouhý život.
Vzala jeho obličej do rukou a něžně ho políbila, čímž vše zpečetili.