Dračí mág, díl desátý: Navrátilec

„Že bych byl zpátky na Zemi?“ napadlo jej. Žaludek měl plný, takže se pomalu plazil lesem v naději, že narazí na něco, podle čeho pozná, kde je. Po chvilce putování zaslechl povědomé zvuky a vydal se k jejich zdroji. Jaké bylo jeho překvapení, když narazil na dálnici!
Samým štěstím, že je zase doma, zapomněl na ostražitost a ulehl na malém plácku, odkud sledoval provoz na dálnici. Určitá monotónnost dálničního hluku jej ukolébávala a začal pomalu usínat. Probudil jej až maják policejního vozu, který prokličkoval mezi ostatními vozidly na silnici. Pro jistotu se posunul o kus zpět do lesa.
Rozhlédl se. Nikde okolo neviděl ani necítil žádné lidi. Rozhodl se toho využít a pokusil se proměnit zpět v člověka. Nepovedlo se. Zkusil to ještě několikrát, ale nepovedlo se. Až pak si vzpomněl na nějaký magický výkyv před přesunem do města elfů. Jako zkušený dlaždič proklel obyvatelstvo Ajkelova domu a vydal se lesem pomalu na západ, rovnoběžně s dálnicí.
Během chůze se jeho myšlenky mimoděk stočily k posledním událostem. Nejdříve se v jeho duši rozlil stesk po Efëlis. Jak pokračoval, ke stesku se přidala lítost nad smrtí Gabriela. A nemohl nepřemýšlet nad slovy lva Ajkela. Slovy, podle kterých jeho přítel nemusel zemřít. Slovy, podle kterých se nic z toho nemuselo stát. Slovy, podle kterých o svém talentu nemusel nikdy vědět. Talent nebo prokletí? To byla jedna z mnoha otázek, které jej napadaly. Z těchto úvah jej vyrušil železniční koridor, který křížil jeho cestu. Vlastně si jej všiml až v okamžiku, když místo na lesní půdu šlápl na ocelové koleje. Na krátkou chvíli se zarazil, ale poté rychle z kolejiště vycouval, když zaslechl blížící se vlak. Zneklidnil se, když zjistil, že vlak brzdí. Když kolem něj přejel, počkal, až zmizí za obzorem a proběhl přes trať. Zrychlenou chůzí se vzdálil od kolejí.
Zaujala jej zřícenina hradu a jal se ji prozkoumat. Byla zarostená a letité stromy vytvářely jakousi klenbu nad rozvalinami hlavní budovy. Tom neváhal a stočil se v rozvalinách do klubíčka, aby se pokusil usnout. Spánek přišel okamžitě.
Když se probudil, byla o něj opřená spící dívka. Opatrně, aby ji neprobudil, si ji prohlédl. Byla to ta stejná, na kterou již jednou narazil. Znovu se s ní setkal a znovu stejným způsobem. V tu chvíli vlastně nevěděl, co bude dělat. Netušil, jak naložit s vlastním životem. Pokud by se mohl proměnit v člověka, bylo by pro něj lehké opatřit si oblečení a vrátit se domů. V tom si vzpomněl, že svůj domov zničil, když se poprvé probudil v dračí podobě. Doma toho mnoho neměl, takže nebylo příliš proč smutnět. Přesto se odhodlal, že si svůj domov alespoň prohlédne. Když nic, jeho novým útočištěm se mohl skvěle stát i hrad, v jehož zřícenině zrovna přebýval. Všiml si také, že vedle dívky leží velký plný pytel. Ze zvědavosti pytel otevřel. Byl plný masa. Překonal nutkání a pytel zase zavřel. Čekal, až se dívka probudí. Mezitím byl sám, opět s žalem a steskem. Po několika hodinách se dívka probudila.
„Ahoj,“ řekla, „vždyť už jsme se viděli, ne?“
„Copak tě přivedlo sem?“
„Místo našeho posledního setkání je velmi blízko. V té jeskyni našli nějakou krev a teď tam pořád něco zkoumají. Prý něco, co ještě nikdo nikdy neviděl. Nevíš o tom něco?“
„Tomu bys neuvěřila,“ odvětil pomalu Tom.
„A kdo by mi uvěřil, že mluvím s drakem?“
To je taky pravda, uvědomil si. „A jsi si jistá, že to chceš vědět?“
„Od doby, co se to stalo, ke mně nikdo nebyl tak vlídný jako ty. Já jsem ti svůj příběh svěřila, svěř mi ty ten svůj.“
„Víš, nejsem tak docela drak.“
„Tak docela?“
„Býval jsem člověk, a nebýt jedné bytosti, mohl bych dračí a lidskou podobu střídat podle libosti.“
„Páni. A co ti provedla ta bytost?“
„Ta bytost mě proklela. Uzamkla mě v dračí podobě, takže nejspíš až do své smrti budu drakem. Na jedné straně je skvělé být drakem, ale v tomto světě nesmírně obtížné.“
„A máš i jméno?“
„Tom. Příjmení si nechám pro sebe.“
„Tom je hezké jméno. Já jsem Anna.“
„Anna je také hezké jméno,“ odvětil Tom.
„Řekl jsi, v tomto světě. Jsi snad mimozemšťan?“
„Ne.“
„Tak co to znamená?“
„Tak daleko, že si to ani neumíš představit, dokonce tak daleko, že tam nedohlédne žádný lidský dalekohled, je planeta podobná Zemi. Je tak podobná, že jen obtížně poznáš, že nejsi na Zemi. Mají tam stejné stromy, stejnou trávu, stejné květiny, stejná zvířata. No a mají tam i něco navíc. Jsou tam nádherné lesy a čistá příroda. Tu planetu obývá několik ras, mezi nimi i ta lidská. Většinou jsou ty rasy nesmírně vyspělé. Nikdy mezi sebou nebojují a vůbec se násilí vyhýbají. Myslí na budoucnost i minulost, přítomnost je pro ně jednou z mnoha. Dbají tradic svých předků a hledí, aby zanechali svět stejně skvělý i pro své potomstvo. Žijí v dokonalé harmonii s přírodou, včetně jejich technologií, neuvěřitelných přístrojů i vesmírných lodí. Mají věci, o kterých se nám ani nezdá. Nad tím vší bdí bytost zvaná Ajkel. Obrovský lev. Je nesmrtelný, vševědoucí a vůbec je to bůh. Opravdový bůh. Ve vesmíru není nic, co by se mu mohlo postavit.“
„A proč si tam nezůstal?“
„Teď zrovna tam mají dost špatnou dobu. Jedna z těch ras se nakazila lidskými vlastnostmi. Než se to urovná, zůstanu tady. Prý můžu žít přes tisíc let, takže snad to čekání nebude tak hrozné.“
„To s tím prokletím, to ti udělal ten Ajkel?“
„Ne. To udělal někdo jiný. Ale dost už o mě. Nevíš, kde se tu dá sehnat jídlo?“
„Náhodou bych věděla,“ odvětila dívka a otevřela pytel s masem. „Sněz klidně všechno.“
Toma nemusela pobízet dvakrát. Za krátkou chvíli veškerý obsah pytle skončil v jeho žaludku.
„Něco jsem našla,“ špitla Anna a přitáhla něco, co Tom již důvěrně znal.
„A víš, k čemu to je?“
„No, asi sedlo na nějakého velkého koně.“
„Kdepak, drahá. To je dračí sedlo. Na opravdového draka příliš malé, vyrobili ho na takové jako já.“
„Na tobě někdo létal?“
„To je dlouhý příběh. Kde bydlíš?“
„Když teď prohrabávají tu jeskyni, tady,“ ukázala na malý dřevěný domek v rohu nádvoří. K domku přiléhalo několik záhonů různých plodin.
„Hezké. To sis postavila sama?“
„Ne. Opravila jsem to, uklidila a tak. No a taky zařídila. Nevěřil bys, co jsou lidé schopní vyhodit. Nářadí jsem si tak nějak vypůjčila, stejně jako materiál. Snažila jsem se držet původních plánů hradu.“
„Vypůjčila? A ví o tom majitelé těch věcí?“
„No, teď už možná jo.“
„To jsem si myslel. Ani se neptám, kde jsi vzala sazenice.“
„Vím, krást se nemá.“
„Jsem rád, že si to alespoň uvědomuješ.“
„Byl jsi takový už jako člověk, nebo ti už do hlavy stoupla nějaká dračí nátura?“
„Od obého trochu.“
„A chceš být zase sám?“
„Jen tu zůstaň. Na to, že je to zřícenina, je to tu velmi zachovalé.“
„Nějací nadšenci se to tu pokoušeli opravit. A taky jsem tu já s tím domkem. Teď, když mě naši takhle odkopli, je mým snem uvést to tu zase do pořádku.“
„Hezké.“
„Jíš i něco jiného než maso?“
„Ne.“
„Moc toho nenamluvíš, co?“
„Jak se to vezme,“ ukončil Tom a odešel ze zříceniny. Nevěděl, jak draci loví, ale něco mu řeklo, že by se to měl rychle naučit. Vzlétl. Doufal, že ho Gabriel v první den naučil i více, než jak se létá a jak ulehnout ke spánku. Po chvíli ho zaplavil pocit úlevy, když si jakoby vzpomněl na lov. V duchu znovu poděkoval svému příteli.