Tajemství krkavce

Jednou když zase můj krkavec přilétl se smutným pohledem. Do jeho očí jsem se podívala a spatřila v nich vysokého muže, válečníka, v krásném stříbřitém brnění, jako by z hvězdného světla bylo kováno, na svých širokých ramenou měl krvavě rudý plášť, jehož zdobila zlatá spona v podobě vlčí hlavy. Měl dlouhé zlatavé vlasy prošité slunečními paprsky a nebesky modré oči, v nichž zrcadlila se upřímnost, láska, věrnost. Jeho pohled byl nádherný, a úsměv ještě krásnější. Náhle jsem ve své mysli zřela přání, aby jeho úsměv patřil jenom a pouze mě. Patřil však ženě, jež nedaleko byla a ladným krokem přicházela k němu blíž. Měla na sobě roucho z hedvábí protkané zlatými nitěmi a přes své jemně vlnící boky položen zlatý pás zdobený zářivými rubíny. Její vlasy skvěli se barvou ohně v zapadajícím slunci. A oči měla zelené jako jemná tráva, jež pokrývala zem. Zářila v nich velká touha a láska k onomu muži. Ti dva procházeli se po skalnatém pobřeží a pohledem vyznávali si lásku. Moře tak jemně šumělo svou podvečerní píseň, práci v korunách nedalekého lesa jej doprovázeli svými hlasy, zapadající slunce ještě naposledy rozhodilo svůj zářivý háv a zdejší krajinu tak zahalil do záplavy zlata, v němž se skvěli krůpěje večerní rosy. Bylo to překrásné, cítila jsem, jak mé srdce přálo by si také někomu patřit.
Tuto symfonii náhle přerušil silný vichr, jenž moře přinutil k zuřivosti, vlny se začaly zvedat a vztekle bušit do skal na pobřeží. Ptáci v své písni ustali, slunce zahalili černé mraky a oblohu křižovati začali blesky. To černá čarodějnice vycházela ze svého temného sídla, aby zmařila lásku dvou mladých lidí a ukojila tak svůj vztek. Její vlasy divoce zvedly se do výše v prudkém větru a v její tváři dala se číst velká nenávist k citu tomu, jenž lidé nazývají láska. Svou holí prudce ve větru máchla, a dívku v ledovou růži zaklela, pak oči se jí zeleně rozzářili a růžičku na prach robila. Poté vyslovila do bouře zaklínadlo v starém jazyce a toho válečníka se zlatými vlasy v černého krkavce zaklela. A svým zlostným hlasem pravila. „Svou milovanou již nikdy nespatříš, ty sám však zachránit se můžeš, když ve světě najde se dívka, která by milovat tě mohla v podobě krkavce…však věř, že to se nestane, mé prokletí trvat bude věčně. Neboť kdo mohl by milovat černého posla smrti?“ jakmile to dořekla, v šedivé mlze zmizela.
Nic víc v očích krkavcových jsem už nezřela, jenom tu šedivou mlhu. Sklonil hlavu a z oka stříbřitá slza mu ukápla. Už, už chtěl křídla roztáhnout a v dálce zmizet, když pravila jsem mu… „Stůj, počkej příteli, ta čarodějnice pravdu neměla. Já tě totiž miluji. Nejsi poslem smrti, ale poslem naděje…Vždy když přiletíš, moje srdce rozbuší se, tak divoce, jako by z hrudi chtělo mi vyskočit…vím, co to znamená, není už moje…teď patří tobě…“ když jsem to dořekla, krkavec na mne pohlédl a jeho oči začaly se proměňovat. Náhle začal foukat prudký vítr, nebem zazněl hromu hlas a z oblak snesl se sloup světla. Ta záře byla tak prudká, že donutila mě zakrýt si tvář. Když pohasla pomalu jsem otevřela oči a uviděla ho. Stál přímo přede mnou. Jeho oči zářily nebeskou modří, usmíval se na mne, stejně tak krásně jako na dívku z dávné minulosti. Jen jeho vlasy však nebyly již zlatavé, ale černé jako peří krkavce a v slunci se zeleně leskly. Přistoupil blíž a jemně mě skryl ve svém náručí. Já slyšela jsem tlukot jeho srdce, jeho dech a cítila jsem, jak v mém srdci stoupá žár, v té chvíli jsem si uvědomila, že ho za mnou poslali bohové…