Černé růže (5)

Z osla se vyklubal docela výřečný společník. Ani si nevzpomínám, kdy jsem mu položila první otázku ohledně Mia-Dey. Možná ani vyřčena nebyla, skutečně nevím.
Co jsem si ale jistá, tak Aron byl bravurní vypravěč a ze mne se na těch pár dní na cestě k městu stal pozorný posluchač. I Vězeň občas zabručel nad pravdou oslových slov nebo zamyšleně zakroutil hlavou nad dokonalou minulostí, které už není návratu.
„...bylo tak krásné město. Mia-Dey. Dřív byla ta nejcennější rosa jen pár chvil od hradeb a byla při ruce pokaždé, kdy bylo potřeba. Díky tomu byly tehdejší lektvary na vrcholu. Pak se tu objevila ona...
Nechápu jak nám ji mohli Mocní tak dlouho tajit! Věděli o její existenci celé roky, ale s pravdou přišli až poté, co ovládla první města. Co bylo naplat, že byl jejich řád okamžitě zrušen, když se už Samanthě klaněli první nakažení. To se stalo před rokem a půl a podívej se kolem, Molly, toto dokázala za dobu, během které nejsou naši průměrní kouzelníci schopni připravit leckterý složitější lektvar. Už ji nikdy neporazíme. Teď budeme jenom přežívat, dokud černé růže neobrostou každý ovocný strom, neotráví všechny vody nebo nás nedonutí vydat se jim napospas.
Co víš o její armádě, Molly? Hádám, že když jsi slyšela, že má tisíce otroků, kteří jsou ovladatelní pouhou její vůlí, lezl ti hrůzou mráz po zádech. Ale to už dávno neplatí. Nyní jich jsou miliony, všichni ochotní zabíjet ve jménu Samanthy. Tento boj jsme prohráli, už když jsme nechali Mocné rozhodovat o naší bezpečnosti...“
Narážka na Mocné u mě opět vyvolala vzpomínky na dopis a otce. A já si uvědomila, že jeho návrat domů a přijmutí soudnictví jakožto práce v našem městě, se mi spojuje se stejnou dobou, kdy přicházely první zprávy z jihu o hrozivých rostlinách připomínajících růže, které napadají člověka po člověku a přeměňují ho v bezduché monstrum. Taky si vybavuji, jak tomu tehdy nikdo nevěnoval pozornost.
Vězeň nám potleskem naznačil, že se blížíme k městu.

Tak takhle jsem si náš příjezd nepředstavovala.
Celé město mělo blíže k dobře udržovaným troskám než útočišti, jak jsem si jej vysnila z posledních pokynů mého otce. Pouze obrovská vstupní brána, kterou jsem spatřila už před několika hodinami, mě utvrdila ve správnosti našeho směru, když jsme se plahočili neměnnou, trny zarostlou krajinou.
Nyní jsme postávali pár metrů před hradbami a doufali, že si nás někdo co nejdříve všimne a pustí do Mia-Dey. Už to bylo několik minut.
„Mohli by si krapet pohnout,“odfrkl si osel a já jsem s hlasem v mé hlavě nemohla víc než souhlasit.
„Předpokládám, že až se zmíním kouzelníkům, nebudou zrovna nadšeni, že dostávají horší než tu nejčerstvější možnou rosu kvůli prodlevám u brány. Oni mají totiž patřičný vliv a určitě dají na mé stížno..,“ osel se užuž chystal rozvykládat o svém důležitém poslání, coby nosič rosy, když Vězeň začal hlasitě tleskat a poskakovat na nohou, zároveň kulíc své drobné oči, jako by chtěl cosi důležitého sdělit. Ale to nebylo třeba. Stačilo se rozhlédnout kolem a ihned jsem pochopila. A bylo to prozření přinejmenším šokující.
Ze čtyř stran se k nám blížily několikačlenné oddíly a nebylo pochyb, že nás co nevidět obklíčí. Každý voják měl v ruce kopí, držící jej ve výši lidské hrudi. Všichni zírali na mě.
„Rozestup!“ zavřískala od hlavy k patě obrněná ženská a Vězeň i osel Aron popošli každý na jinou stranu pár kroků. Já nechybně a s pochybami stála na jednom místě.
K Aronovi, který vyděšeně skřípal zuby, se přiblížila celá jednotka a jeden z kopiníků jej s laskavým požádáním odvedl směrem k bráně. To samé poskytli i Vězňovi, až na ten rozdíl, že mu to bylo rozkázáno.
Zbylí se zbraní v ruce, jejichž počet byl zanedbatelně snížen o dva jedince, se obezřetně přibližovali, až kolem mne vytvořili kruh a hroty kopí ukazovaly na jeho střed.
Všimla jsem si, že jeden muž z celé té skupinky se vymykal. Jednak byl o něco mladší než všichni ostatní, ale hlavně, a to nešlo přehlédnout, neměl brnění ani kopí. Byl oblečen do příjemně vypadající fialové róby s nesčetným množstvím kapes. Zrovna se v jedné z nich přehraboval, když vytáhl malou skleněnou lahvičku se zapečetěným víčkem. Asi bylo důležité jednat rychle, protože jen co ji se spěchem našel, neváhal a hodil ji k mým nohám.
Sklo se při dopadu rozbilo a všichni vojáci se ode mne začali vzdalovat, ačkoli se zbraní stále v pozoru. Ze střepin se osvobodil kouř a obepínal mi končetiny. V okamžiku mi zahalil celé tělo a jakmile jsem ho vdechla, pocítila jsem, jak padám do obrovské černé hlubiny.

Netrvalo to ani okamžik, ale jako by to byla celá věčnost, když jsem konečně otevřela oči. Hrůzou jsem vykřikla a služebnictvo z celé místnosti se na mě starostlivě podívalo.
„Stalo se snad něco?“ zeptal se můj překvapený otec, který si zrovna vyskládával knihy na poličku ve svém nově zařízeném pokoji. Zavrávorala jsem a narychlo se posadilo do nejbližšího křesla. Měla jsem na sobě blankytně modré šaty, které jsem odmítla nosit před necelými dvěma lety.