Sen o podzimu

Nad pochmurnou tváří podzimní krajiny pluly těžké černé mraky. Bledému slunci se sice občas podařilo clonu mraků prolomit, ale pocit jakési tísně, který se vloudil do myslí lidí, vymazat nedokázalo. Vzduch byl neobvykle těžký a seschlé listy na téměř holých stromech se ani nepohnuly. Na bahnité stráni se objevil zajíc. Postavil se na zadní a začal větřit. Náhle se prudce odrazil. Zmizel v noře. Jestřáb elegantně vyrovnal svůj střemhlavý pád na kořist. Tentokrát musel zkusit štěstí jinde. Ještě jednou přelétl nad strání, pak zamířil na sever k horám. Na lesních mýtinách snad nalezne potravu.
V údolí, ze všech stran obklopeném hnědými kopci, se krčila malá vesnice. I přes nepříjemné počasí zde panoval neobvyklý ruch. Na návsi se shromáždili všichni obyvatelé. Postávali v neuspořádaných skupinkách a o něčem živě diskutovali. Občas se v nějaké ruce mihl kámen nebo kousek shnilé zeleniny, prostě co kdo měl doma. Uprostřed bahnitého prostranství stál starý dub, hned pod ním se horlivě drbal ve svém mohutném plnovousu Představený vesnice. Už druhý týden ho trápily vši. Ani lektvar od vesnického felčara mu nepomohl. Tak díky svědění celou noc nespal a nyní měl dost mizernou náladu. V uctivé vzdálenosti od dubu se tyčil k nebi seschlý kůl. Pocházel z jednoho starého seníku, na náves byl dopraven pouze ku příležitosti dnešní události. Kůl byl ze všech stran obložen otepi suchého chrastí, ženy a děti ho sbíraly v hájku za vesnicí před několika dny, aby pořádně vyschlo.
„Už ji vedou!“ zakřičel něčí hlas. Všichni se otočil tím směrem. Představený se přestal drbat a nasadil zlý pohled, jenž mu podle jeho mínění přidával na důstojnosti. V kombinaci s červeným poškrábaným nosem působil spíše komicky. Mezi vesničany zazněly první nadávky. Vzápětí prolétly vzduchem první kusy shnilé zeleniny, následované první salvou kamení. Uličkou v davu kráčeli dva muži. Mezi sebou spíše táhli než vedli mladou ženu v otrhaných zakrvácených šatech. Jeden kámen ji zasáhl do hlavy. Zapotácela se. Její hlídači ji dost hrubě postavili na nohy a přinutili pokračovat v cestě. Ženin prázdný pohled se upíral na kůl. Včera u něj byla přivázaná celý den a lidé po ní házeli kameny, kdykoliv se jim zachtělo. Večer ji pak odvedli zpět do smradlavé kopky, kde strávila několik posledních dní. Dní nebo týdnů? Úplně ztratila pojem o čase. Mezi nepříjemnými výslechy a bytím ze strany strážných se čas neuvěřitelně vlekl. Přesto se jim její vůli zlomit nepodařilo. Ani jednou nevykřikla bolestí, nevydala jediný zvuk, což surovosti ještě vystupňovalo. Často po návratu do svého žaláře upadla do bezvědomí a probrala se až, když na ni vylili vědro ledové vody. Rána na hlavě jí silně krvácela. Cítila jak jí krev stéká po tváři a kape na roztrhané šaty. Před očima měla rudu mlhu. Pokusila se trochu napřímit. V rozhodujícím okamžiku nesmí ztratit důstojnost!
Krok za krokem stoupali po žebříku opřeném o hromadu otepí kvůli snazšímu přístupu. Rána na čele ji nesnesitelně pálila. Kůl před jejíma očima pozvolna nabýval výraznějších obrysů. Teprve teď si uvědomila, jak moc je vyčerpaná. Od včerejška nejedla ani nepila. Potřebovala by si odpočinout … Najednou ji zachvátila touha vzepřít se tomu všemu. Pokusit se uniknout. Pokusit se zase žít. Hluboko nitru však věděla, že už nemá sílu ani potřebnou vůli. Od dětství ji učili, že mít pevnou vůli a potlačovat jakékoliv projevy emocí, je jedinou správnou cestou. Teď se ze všeho staly jen prázdná slova. Smrt lze přijmout se ctí, ať už jen předstíranou nebo skutečnou, a beze strachu. Nelze však zatlačit pochyby a touhu pokusit se uniknout. Vždycky se jí tu strohou lhostejnost dařilo ve většině situací zachovávat, ale když stoupala po těch neumělých schodech a cítila svůj nevyhnutelný osud stále blíž, … Všechno to bylo k smíchu! Už to nemohla vzít zpět. I kdyby dostala druhou šanci, zůstala by stejná. Nedokázala by být jiná, nikdy.
„Za své činy!“ hřímal Představený a vrhal zlověstné pohledy na všechny strany. „Za své činy tě odsuzujeme k smrti upálením!“
Strážní ji přitlačily ke kůlu, začali kolem jejího zbědovaného těla obtáčet silný provaz.
„Protože čarodějnice jsou zlem, …“
Provazy byly utaženy tak silně, že se jí zařezávaly do masa. Jakoby z velké dálky k ní doléhala slova Představeného.
„ … které musí být beze zbytku vymíceno ze světa. Protože …“
Další kus provazu se jí zařízl do tak už do krve rozedřených rukou. Celým tělem jí projela ostrá bolest.
„ … povinnost nám velí ochraňovat naše ženy a děti, náš majetek! A žádná, …“
Rudá mlha před očima už úplně zmizela. Všechno kolem sebe viděla tak jasně, jako snad ještě nikdy v životě.
„ … žádná čarodějnice odsud …“
Hlas představeného zesílil a proměnil se v křik duchem malého člověka, který se snaží dodat svému postavení náležitou vážnost.
„ … nesmí odejít živá! Taková …“
Na rtech se jí mihl ironický úsměv. Jak je to všechno absurdní a směšné!
„ … nezasluhuje život, jak praví …“
Strážní, každý z jedné straně, přistoupili k hromadě klestí. Oba třímali v rukou zapálenou pochodeň.
„ … zákon,“ Představený udělal dramatickou pauzu, „zapalte hranici!“ vykřikl na tváři výraz absolutního vítěze.
Hrobové ticho přerušil řev vesničanů.
Hranice vzplála. Nejdříve se jen kouřilo ze spodních otepí, pak se oheň pořádně rozhořel a rychle začal šířit vzhůru. Plameny ji pohltily. Bolest ji úplně ochromila. Zrak jí zastřela rudá mlha. Horko. Horko bylo nesnesitelné! Bolest se stále stupňovala. Chtělo se jí křičet bolestí. Přidusila výkřik ve vyschlém hrdle. Musí vydržet! Do poslední chvíle. Všechny smysly jí vypověděly službu. Padala do temné propasti. Do temné bezedné propasti, nebylo nic, čeho by se mohla zachytit. Rozpraskané vyschlé rty zašeptaly několik slov. Potom i ony zmizely v plamenech. Tma, nekonečná tma. Všude kolem … Dopadla na dno. Kupodivu necítila žádnou bolest. Cítila, strašlivé horko, které ji spalovalo, ale její tělo už nebylo schopno vnímat žádnou bolet. Potom už nebylo nic, jen černočerná tma.

Zvedl se vítr, prudký ledový podzimní vichr. Holé vrcholky stromů se zběsile kymácely, ale nebe se nepohnulo. Mraky zůstaly stále tak pomalé a temné jako dříve. Dole ve vesnici strnulý dav pozoroval hořící hranici. Lezavý chlad, který pronikal snad všude, nevnímali. Ještě nikdy se jim nenaskytl pohled na jasným neklidným světlem planoucí živou pochodeň.
Vysoko nad nimi v prudké bahnité stráni neklidně přešlapoval černý kůň. Oči jezdce v zaprášeném plášti byly upřeny na hranici. Jeho ruka křečovitě svírala jílec meče. Čím byl plamen jasnější, tím jeho stisk sílil a kdyby meč nebyl ze železa, byl by jílec rozdrtil. Všechny jeho myšlenky se upíraly k jednomu bodu. K postavě připoutané ke kůlu, k lidské trosce, kterou se stala.
Na zem dopadla první kapka. Další, velké a těžké, ji rychle následovaly. Vesničané se probrali ze strnulosti. Cítili chladný vítr a mokrý déšť. Nezabývali se dál hrůznou podívanou a běželi se domů schovat. Déšť ještě zhoustl, rychle uhasil hranici. U ohořelého kůlu zůstalo připoutáno torzo lidského těla. Jezdec potlačil výkřik zoufalství. Jeho tvář, skrytá nyní pod kapucí promočeného pláště, vypadala náhle neuvěřitelně staře a vyčerpaně. Něčí ruka stiskla pevně jeho paži a přinutila ho pustit jílec meče. Jezdec se ani nepohnul. Dál zíral na vesnici a jeho přítel mlčky s ním.

V noci déšť ustal, jen vítr se dál proháněl mezi dřevěnými staveními vesnice. Do temných lesů na Severu vstoupila hustá mlha. Jako tichý zákeřný nepřítel se plazila nad krajem. Překročila potok, protékající na okraji vesnice, zaplavila náves, kde byly u ohořelého kůlu stále připoutány zbytky lidského těla, přikryla domy s jejich pokojně spícími obyvateli a vymazala celou vesnici z okolního světa. Po rozbahněné návsi kráčely tiché čvachtavé kroky. Směřovaly ke kůlu. V mlze se mihl temný stín. Bylo slyšet kroky zvířecích tlapek. Sem tam se v mlze mihly žluté krví podlité oči. Dobytek ve chlévě začínal být neklidný. A vesničané pořád spali.
Dva páry žlutých očí se zastavily u dveří domu, kde bydlel Představený vesnice. Ozvalo se vzteklé zavrčení. Zakňučel pes. Vzápětí se celou vesnicí rozlehlo táhlé vití. Představený probuzený oním zvukem opatrně otevřel dveře. Následoval výkřik hrůzy. Zvuky zápasu. Další výkřiky z domů obou strážných. Potom jen ticho a tma.
Představený chroptěl, dusil se vlastní krví, oči mu vystrašeně těkaly ze strany na stranu. Z hluboké rány na krku vytékal proud krve na bahnitou zem. Chtěl prosit o život. Hlasivky mu však roztrhly zvířecí tesáky. Tma před jeho očima orámovaná rudou mlhou se pojednou rozplynula. Zaplavil ho pocit nepředstavitelné úlevy. Tak je konec! Jsou pryč! Zvedl k oči k rozmazanému světlu pochodně. V jeho záři … Kdyby mohl křičet, řval by strachy. Spatřil žluté krví nalité oči, které si ho měřily nenávistným pohledem. Cítil na tváři teplý smradlavý zvířecí dech. Ty oči! Ucítil prudkou bolest na hrudi. Něco ostrého jím projelo a bylo opět vytaženo ven. Světlo pochodně se pomalu začínalo ztrácet v dáli. Bolest byla strašná. Ty oči … Měla lidská tvář!

Někdo s ní dost nešetrně zatřásl. Pomalu se probouzela. Myšlenky se jí honily hlavou v neskutečném zmatku. Byl to sen nebo skutečnost? Najednou měla jasno.
„Nebyl to sen!“ vyhrkla.
„Jaký sen?“ uviděla nad sebou jeho překvapený obličej.
„Sen? Nemluvila jsem o snu,“ posadila se.
„Ovšem!“ zavrčel a sedl si na deku vedle ní.
„Ovšem!“ Sarkasticky se zasmála. „Ovšem, jinou odpověď zřejmě nemáš.“
„Měl bych mít?“ sledoval svého zástupce, jak určuje rozestavení nočním hlídkám.
„Ne,“ odpověděla, „zatím je to pořád jenom sen.“
„Zatím, jsi nejsi jistá,“ zahleděl se jí hluboko do očí, „co to vlastně je a až to budeš vědět, řekneš mi to,“ sevřel její dlaň.
Nedopověděla. Jen se nepatrně pousmála. Hluboko z propasti pod nimi hučela řeka narážející do ostrých skal. Po obloze majestátně pluly těžké šedé mraky. Začalo sněžit. Vojákům, určeným k hlídce, se zjevně něco nelíbilo a on to musel jít vyřešit. Vstala a vykročila směrem k propasti. Zastavila se až těsně na jejím okraji. Dívala se na vodní živel v hloubce pod sebou. Zvedl se vítr a sníh ji bodal do tváří. Brzy budou celé Lesy pod sněhovou peřinou, přijdou starosti se zásobami dřeva a nastanou každoroční problémy se zateplením domu … Tvář se jí vyjasnila. Všechny temné mraky jednou odplují.

Osud má svůj vlastní řád, který nikdy nedokážeme pochopit. Lidé přicházejí a odcházejí, něco musí skončit, aby něco nového mohlo začít. Některé věci však přetrvají. Sny, zvláště ty zlé, přetrvají celou věčnost. Jaká je hranice mezi snem a skutečností? Často velice tenká. Jak se ale zachovat, když víte, že váš zlý sen je skutečností? Jak říci těm, kterým na vás záleží, co se stane? Odpověď je těžká. Břemeno pravdy však nesrovnatelně těžší. Zlých snů se nelze zbavit, stejně jako vědomí vlastního blízkého konce. Začíná zima a já cítím, že je něco jinak …