Odrazit se ode dna

Když jste na dně, můžete udělat jen jedinou věc. Odrazit se od něj. To alespoň říkala moje matka i její sestra.Po určitý čas v mém životě jsem se snažila podle toho žít. Pak jsem ale zjistila, že není tak jednoduché poznat dno. A to pak může setsakra bolet. Ale od začátku.
Vyrůstala jsem s matkou a tetou v chudinské čtvrti. Prostituce byla věc, kterou jsem potkávala na každém kroku už od dětství. Teta k těmto ženám patřila, ale matka ne. Snažila se mě od života venku na ulicích držet co nejdál, uchránit svou holčičku od toho krutého světa kolem. Budoala kolem mě pestrobarevnou bariéru iluzí a ideálů, princů a princezen, kouzel a odvahy. Svou sestru neustále kryla. Ráda jsem v tomto skleníku vyrůstala, nic mě nemohlo ohrozit. Ale každá bariéra jednou povolí. Ten den jsem matce vmetla do obličeje, že je lhářka, sbalila si věci a utekla. Bylo mi čtrnáct let.
Několik prvních dní jsem přespávala kde se dalo, živila se zbytky. Nakonec mě nutnost donutila udělat to, co jsem odmalička odsuzovala. Stala jsem se prostitutkou. Byla jsem mladá, docela hezká a zoufalá. Tři věci, které dělají dobrou štětku.Doufala jsem, že se to zlomí. Že jsem na dně. Že se od něj odrazím. Jenže dny střídaly týdny a týdny se zvolna měnily v měsíce. A já noc co noc čekala v bordelu a „pomáhala“ nadrženým chlapům bez špetky studu.
Pokaždé po konci dlouhé, ponižující noci jsem utíkala na kraj města. Na hradby. Opatrně jsem na ně každé ráno vyšplhala a sledovala vycházející slunce. Jednoho dne jsem se rozhodla. Sebrala jsem to málo co mi patřilo, ostříhala své dlouhé vlasy a skrytá do pláště jsem odešla společně s ostatními cestovateli. Jak hloupá jsem byla! Bloudila jsem po kraji, spala pod stromy, lidé mi zavírali dveře před nosem. Teď vím, že se blíží konec. Ležím v prohlubni, do které zatéká dešťová voda, neschopná pohybu. Malá ranka na kotníku už přestala krvácet, ale jed jen tak nevyprchá. „Ach matko, proč jsem jen utíkala?“ to byla má poslední myšlenka. Pak jsem upadla do bezvědomí.
Probudilo mě teplo dopadající na mou tvář. Už jsem mrtvá a volá mě peklo. Protože jen tam patřím. Otevřela jsem oči očekávaje pekelné plameny. Ale ty tam nebyly! Ležela jsem na trávě a přede mnou hořelo malé ohniště. „Nazdárek děvenko! Rád tě zase vidím.“ ozval se nade mnou mužský hlas. „Kdo jsi?“ zeptala jsem se slabým hlasem. „Jenom někdo, kdo tě má pokud možno celou dopravit zpátky do města. Ale o tvé nedotknutelnosti není v mé smlouvě ani zmínka.“ Zvedl se mi žaludek. „Tak si s tebou nejdříve trochu užiju.“ pokračoval muž. V zoufalství jsem nahmatala cizí předmět. No ano! Matčina dýka! Jediná věc, teré jsem se nikdy nezřekla. Věděla jsem, co musím udělat. Usmála jsem se na toho neznámého muže. „Tak si mne vem.“ Byl čas odrazit se ode dna.