Poslední upír 1

Večer okolo deváté jsem mířila z tréninku domů. Nejprve parkem, kterým jsem proběhla s bušícím srdcem, až jsem doběhla na vylidněnou ulici, kde jsem se postavila na tramvajovou zastávku a čekala na pravidelný spoj. Čekala jsem deset minut. Ve večerních hodinách to bylo typické. Pak jsem čekala celkem 15 minut. A za chvíli to byla celá půl hodina. Tramvaj nikde. A lidi? Nikde nikdo. Bylo to vskutku zvláštní. V době, kdy se to stalo, nebylo, čeho se bát. Upíři byli všichni obráceni v prach.
Tedy.. alespoň, dokud mě jeden neoslovil. Na zastávce.
"Pardon, ale mohla byste mi pomoct?" zaklepal mi někdo na rameno. Leknutím jsem vyskočila snad dva metry vysoko a odskočila dva metry daleko.
"Co chcete?" vydechla jsem.
"Asi jsem Vás vylekal." konstatoval zamyšleně. Když už víte, že to byl upír, stačí říct, že nebyl mladý a krásný, jako to bývá v románech. Na první pohled byl asi tak starý, jako můj nevlastní otec. A na můj vkus hezký nebyl, což znamená, že každá jiná by ho doslova žrala. Vypadal jako jedna z Hollywoodských postav.
"Asi?!" zahulákala jsem. "To si děláte legraci? Málem jsem vyskočila z kůže!"
Bylo by zajímavé umět vyskočit z kůže, jako ve filmu Ohnivé ženy. Popadla jsem se za hrudník, abych se ujistila, že tam mé srdce stále je. Bylo tam. To by poznal i hluchý člověk na míle daleko.
"To se omlouvám." zamumlal. "Nezlobíte se?" dokonce se i usmál.
"Prosím?" upravila jsem tašku na rameni tak, aby mi nespadla.
"Nezlobte se na mě."
Tehdy jsem ještě nevěděla, s kým mám tu čest se setkat. Měl obyčejné džínsy, ale černý plátěný kabát upnutý na tělo sahající do půli stehen. Byl docela pohublý. Vlasy černé, krátce sestřižené. Oči oříškově hnědé. Pleť čistá, sem tam jizva. Ruce v kapsách. Za vteřinu mi proběhlo hlavou tolik různých odhadů na to, kdo je: úchyl... to bylo to úplně první.
"Uvidíme. Co potřebujete?" nechtěla jsem být neslušná. Zeptat se: co chcete? by nejspíš nevyznělo zrovna přátelsky. Bylo nepřehlédnutelné, jak jsem vysoce pozvedla pravé obočí.
"Pomoct by bylo to správné slovo." netvářil se u toho nadšeně, ale díval se na mě s prosbou v očích.
"Jestli mi tím prokazujete nějaký neslušný návrh, tak rovnou říkám, ne! Budu se bránit a kdyby to nepomáhalo, tak budu křičet."
"Páni, jste sebevědomá."
"Ano."
Zadívala jsem se do dáli na právě včas přijíždějící tramvaj. Doufala jsem, že ten rozhovor skončí tím, že beze slova odjedu.
Do tramvaje jsem nastoupila, aniž bych se ohlédla. Sedla jsem si do zadní části prvního vagonu, ale ne úplně dozadu. Bylo tam ještě pár dalších lidí.
Položila jsem si tašku na klín a zadívala se z okna na ulici, jak pomalu s rychlostí tramvaje mizí někam za mě. Několik zastávek uplynulo a na další jsem měla pocit, že vidím někoho známého, jen jsem si nebyla jistá tím, koho. Vůz jel dál a já sledovala tu postavu stojící na ulici. Musela jsem se otočit dozadu, abych viděla.
"Bože!" vydechla jsem, sotvaže jsem nadskočila opětným leknutím. "Myslela jsem, že jste zůstal na té zastávce."
Ten muž seděl za mnou. Nejspíš celou tu dobu. "Pardon."
"To jen tak říkáte pardon za každé příležitosti? Sledujete mě?"
"Ne, jen potřebuji pomoct." řekl tiše a nastavil ruku. " Jsem Benjamin."
Ruku jsem mu každopádně nepodala. "Jo. Já jsem ta, co se leká."
"Těší mě." odpověděl přes můj odpor a ruku pomalu strčil do kapsy kabátu.
"Nevím, jestli můžu říct to samé." zakřenila jsem se před sebe tak, aby mě neviděl.
Na moment jsem si myslela, že mě nechá na pokoji a přemýšlela jsem, jak popřípadě zareaguji a budu volat o pomoc lidi vpředu. Jenže tam seděla nějaká babička, dále nejspíš mladá úřednice a nějaký bezdomovec, který se vydal na okružní jízdu po městě na černo.
A pak jsem ucítila lehký závan vzduchu a nepatrné šimrání na pravé tváři, když se octl jen pár centimetr ode mě.
"Potřebuji tvou pomoc, protože jsi nejspíš jedna z mála, kdo mi může pomoci." zašeptal mi do ucha.
"Na světě je několik miliard lidí." namítla jsem ztuhle.
"To ano, ale nikdo z nich nerozumí věcem jako Vy."
"Tím jako máte na mysli, co? Že vím, jak si zachovat hlavu v takovýhle případech?"
Tramvaj zastavila a stará paní babička pomalu vystoupila. Pak se jelo dál a bezdomovec vpředu jásal, jako malé dítě na pouti.
"Co byste dělala, kdyby Vám někdo sdělil něco, co se pro všechny ostatní zdá neuvěřitelné a při vyslyšení toho by se nejspíše zbláznili natolik, že by se začali smát."
Nechápala jsem, co tím chce říct. Pomalu jsem se otočila. "Chlape, jestli máte krizi středního věku, tak proč s tím chodíte za sedmnáctkou?"
Vrátil se do své původní polohy v sedě. Zavrtěl hlavou.
"Možná se to dá nazvat krizí, ale poněkud jinou... trochu jde o přežití, víte?"
"To říká spousta lidí, jako jste vy. Vyhledejte nějakého psychočlověka, ten vám pomůže víc než já."
Zvedla jsem se ze sedadla a přistoupila ke dveřím, přičemž jsem si tašku hodila přes rameno.
"Kam jdete?" optal se mě.
"Vystupuju. Nechoďte za mnou, prosím."
"Potřebuji Vaší pomoc!" sykl zoufale a samozřejmě.. následoval mě z dopravního prostředku na ulici. Nechtěla jsem, aby viděl, kde bydlím, tak jsem se zastavila na chodníku. Trmvaj mezitím odjela a já slyšela, jak se s jejím rozjetím ozvalo nadšené zavýsknutí z přední části vagonu.
"Tak mi řekněte, o co vám jde a pak jděte." odsekla jsem.
"Nebudete se mi smát?"
"Nevím. Dost jste mě vytočil."
"Jsem upír."
Tázavě jsem se na něj podívala. "Zatraceně! Já spím! Tohle se mi zdá. Potkám někoho na ulici a ten mi řekne, že je upír!" Ano, rozesmála jsem se na celé kolo.
"Nesmějte se mi, slečno!" řekl trochu uraženě.
"Fajn." zamračila jsem se s lehkým podtónem ironie. "Jste upír. Chcete mě vysát?"
"Nechci, ale potřebuji.. stydím se za to.. já.. " nervózně začal přešlapovat.
"Chce se vám na záchod?" zkusila jsem si tipnout.
Podíval se na mě pošklebovačným pohledem, jako když si z nějakého malého děcka děláte legraci, že máte barevnější bagr.
"Potřebuji naučit upírskému způsobu života."
"Přečtěte si Brama Stokera." mávla jsem nad tím rukou.
"Jsem poslední svého druhu." opáčil.
"Upíři se rozprášili před pěti lety." namítla jsem podívaje se netrpělivě na hodinky, abych nedala najevo smutek, který ve mně přetrval.
"Zatraceně, ženská! Já jsem poslední živý - tedy chodící exemplář upíra, Vám se to zdá směšné, přičemž tady jde o vyhynutí druhu! Já totiž nevím, jak se mám jako upír chovat, nevím, co mám dělat! A co hůř, spočívá na mě zodpovědnost za rozšíření nové generace druhu! A já nevím, jak se noví upíři dělají!"
Jak si tak vyléval své emoce, všimla jsem si, že se v jeho ústech něco třpytí. Nejprve mě napadlo, že jsou to umělé špičáky, ale když jsem se podívala pozorněji, bylo to něco jiného.
"To jsou rovnátka?" zeptala jsem se.
Benjamin se zarazil. "To je trapné."
"Vy máte rovnátka. Proboha, kolik vám je let? Ty už dávno vyšly z módy."
"Vím. Ale jako člověk jsem potřeboval krásné zuby. A navíc jsou sundavací. Nosím je jen na noc."
Podívala jsem se na něj, vypadal jako skutečný chudáček. Ale byl zhruba dvakrát tak starší.
"Takže to shrnu." konstatovala jsem a on přikývl.
"Jste nový upír. Nový. Nic nevíte. Jste poslední. Závisí na vás druh. Fajn. Jakou roli v tom hraju já?"
Benjamin se na mě podíval. "Prý mi můžeš pomoct."
"Zdá se mi to absurdní. Vy jste celý absurdní."
"Já vím." ramena mu poklesla a zadíval se do země. Vzala jsem ho za ruku a usadila se s ním na lavičku.
"Vážně je to divné."
"Já vím."
"Neskutečné."
"Já vím."
"Nevěřím vám. Jak mám vědět, že jste skutečný upír?"
"Já vím." zopakoval němě.
Zašátrala jsem v tašce a nakonec jsem vytáhla malý křížek na přívěsku. Přiložila jsem mu ho ke hřbetu dlaně. Ozvalo se lehké zasyčení a jeho pokožka pod místem dotyku zčernala.
"Co děláte?" vykřikl a vyskočil na nohy, přičemž si foukal na ruku.
Křížek jsem strčila do kapsy. "Jste upír, Benjamine. Ta rovnátka již nebudete potřebovat." V ten moment jsem si připadala jako zubařka.