Protože on chtěl (1. kapitola)

Pocítila jsem ten zvláštní pocit, jako některé ráno, kdy se mi do snu vnutil zvuk budíku. Přesně ten pocit mezi snem a probuzením. Jenže tentokrát mě nebudila hudba, ale nepříjemné pálení na levé straně krku. Už se to nedalo vydržet, škubla jsem sebou a natáhla ruku směrem ke krku.
„Nesahej si na to, rožškrábeš to!“ Přerušil mě něčí hlas, který mě donutil otevřít oči.
Zmateně jsem se rozhlédla po pokoji, který jsem nikdy předtím neviděla. Absolutně vůbec jsem netušila co se děje. Poplašeně jsem tikala očima po pokoji, až jsem konečně na někoho narazila. Stál v tmavém rohu hrdě opřený o stěnu a přátelsky se uculoval. Světle hnědé vlasy mu schovávali zelené oči tak, že do nich skoro nebylo vidět.
„Nic si nepamatuješ že?“ Zeptal se mile.
Jen jsem zakroutil hlavou.
„Mno, nezlob se, já teď budu muset na chvilku odejít…hlavně nech ten krk být… ušetříš se zbytečné bolesti.“ Ani pomalu nedokončil větu a dveře se zaklaply. Snažila jsem si to všechno urovnat v hlavě, ale přerušil mě neznámý hlas.
„Co tady děláš?!?“
„ Nezvládnu to…“ Odpověděl kluk, který právě zmateně opustil pokoj.
„Ježíši! To si tak neschopnej?!? Víš jak dlouho jsem jí vybíral?
„Já nemůžu za to, že ti jí Gabriel nedovolil…“
„Hmmm... to mi připomíná, že asi taky bude chtít, aby už byla u večeře…“
„A co mám podle tebe dělat? Jít tam zpátky a vyklopit na ní, že se právě dostala do rodiny plný upírů a že už se odsud nedostane??“
Tahle debata se nedala přeslechnout. Seděla jsem na posteli a poslouchala každé slovo. Rodiny plný upírů…přejela jsem si při těch slovech po krku. Bohužel se moje tušení jen potvrdilo. Narazila jsem na dva menší stroupky kousek od sebe.
„Nicku, mě je úplně jedno co jí řekneš, ale jestli to celý pokazíš a ona tam vykrvácí, tak si pomatuj, že jsou to poslední minuty tvýho života!!“

Až teď jsem si uvědomila, co dělám. Na zem dopadla první kapka krve. Dala jsem ruku rychle dolů, ale v tu ránu se rozletěli dveře.
„Já to zvládnu Same! Jdi pryč..“ Ječel nervózně zelenooký kluk. Rychle za sebou zamkl dveře přiskočil ke mně, strhl do rohu pokoje, těsně k topení a srazil na kolena.
„Bude to dobrý rozumíš?“ Zadíval se mi hluboko do očí, ale neměla jsem moc sílu odpovídat, začínalo se mi zatmívat před očima. Otevřel skříň hned vedle topení a vytáhl z ní zelenou lahvičku a kratší provaz. Pomalu už jsem nevnímala, když mi svazoval ruce k topení.
„Co to děláš?“ Dostala jsem ze sebe ještě.
Neodpověděl. Byl moc zamyšlený nad tím, co dělal. Naklonil mi hlavu na pravou stranu a začal dávat z rány pryč vlasy, které mu tam vadili.
„Sakra! Je tam moc krve. To sem po tobě chtěl tak moc?“ Zanadával.
Pomalu se naklonil a začal sát krev. Čekala jsem, kdy přijde ta bolest, ale stále nic. Ani se nedalo říct, že sál, prostě jen zlehka bral tu, která přitékala. Levou rukou mi držel hlavu a tou pravou začínal otvírat lahvičku. Najednou se odtrhl a začal na krk lít obsah lahvičky. Chvilku to příjemně chladilo, ale pak přišlo to, co jsem už teď nečekala. Nezkrotitelná bolest. Nedalo se to vydržet. Bylo to, jako by mi do krku bodalo tisíce jehel. Už jsem to nemohla držel. Vyjekla jsem bolestí. Snažila jsem se vyvléct z provazu, ale nešlo to. Začínal mě držet pevněji a pevněji.
„Prosííím, už dost… radši mě zabij!“ Prosila jsem ho.
„Nechci tě zabít jasný… vydrž to, za chvály to přejde.
Neřekl nic, co by mě něco nějak uklidnilo. Brala bych všechno, jen aby už to skončilo. Z očí mi tekl proud slz, v životě jsem nezažila takovou bolest. V ráně to nepříjemně zabrnělo a všechno bylo pryč. Přestala jsem sebou škubat a on mě pustil. Najednou rozvázal provaz a já ztratila veškerou stabilitu, byla jsem o něj až moc zapřená. Spadla jsem na stranu, ale i na to byl zřejmě připravený a chytl mě. Držel mě pevně v náručí, což mě nevím proč uklidňovalo. Najednou zvedl ruku a přejel mi lehce prsty po krku. Jen sem sebou škubla.
„Bolí to?“ Zeptal se udiveně.
„Lechtá.“ Začal se smát. Vidíš, dalo se to obejít i bez toho všeho. Nemusela si tam mít ani jizvičku. Tuhle asi nikdo nepřehlédne.
„A není to tady jedno?“ Odsekla jsem.
„Slyšela jsi nás?“
„Promiň, ale nedalo se to přeslechnout.“
„Jo, to chápu.“
„ Kdo byl ten druhý kluk?“
„Sam. Nevlastní bratr. Jedem z Gabrielových trojčat.“
„ Jsi nevlastní syn upír?“
„Nemám s jejich rodinou skoro nic společného, jen mě jeden z nich proměnil.“
„To jen tak přijímají nové členy rodiny?“
„Ne,ne..ty upíří né, ale Sam tenkrát teoreticky mohl za mou „smrt“ a tak mě přeměnil. Byli jsme dobří kamarádi.“
„Aha.“
„Heleď, budeme muset jít k večeři, Gabriel trvá na tom, abychom jedli všichni společně.
„Počkej. Jedli?“
„Nadělej z nás hned lidožrouty jo?“ Zasmál se a podal mi ze skříně krásné šaty.
„Támhle je koupelna,“ ukázal na dveře naproti posteli, „běž se převléknout. Jo a hoď sebou prosím…“