Protože on chtěl (3. kapitola)

Byli jsme pár metrů od obrovských dvoukřídlých dveří, když jsem za sebou zaslechli dupot.
„Nicku! Počkejte! Táta mě zabije, jestli přijdu pozdějc něž vy,“ zavolal někdo, ještě než jsme s vůbec stihli otočit.
„Ale ale Alexi…proč jen mě nepřekvapuješ? Kde jsi byl hmm?“
„Na dolní nádraží přijel vlak s těma lidma, co sem jedou na to atletický soustředění, tak jsem byl ohlídnout atletky…nic závažnýho.“ Prohlásil se šibalských výrazem. Jeho vzhled mě naprosto zaskočil. Čekala jsem nevinnýho malýho kloučka. Tohle by o něm ale člověk neřekl ani od pohledu. Měl delší, špinavé blond vlasy a v zvědavých očích se mu prolínala modrá s šedou. Výškově na tom byl poměrně dobře. Mohl mít něco málo přes 170 kdybych brala míru podle sebe. Smutné, v mích pomalu osmnácti mám něco málo přez 160, jemu tenkrát bylo 14 a je o docela dost vyšší.
„Tohle asi Gabriel nebude chtít slyšet. Koleduješ si chlapče.“ Káral ho Nick.
„Neboj, taky neuslyší. Byl jsem samozdřejmě doprovodit Charlieho s Molly na letišti.“
„Oni fakt odjeli?“
„Jojo, ale Charlie říkál, že se tam nechce moc dlouho zdržovat. V Norsku je prý na něj až moc velká zima.“ Vysvětloval s pobavením Alex.
„Fajn, tak bež. Gabriel bude už takle asi docela dost zuřit.“
Alex se rozešel rychlím tempem ke dveřím, ale než zabral za kliku ještě dodal.
„Mimochem… Kelly ty šaty ti moc sluší. Sam moc dobře věděl proč bere fialový, to bych od něj nečekal.“ Usmál se a zmizel za dveřmi.

„Kam odjel Charlie?“ Ptala jsem se Nicka pohotově.
„Do Norska. Molly tam hrozně chtěla. Ona je něco jako ty, jen už je tu dýl. Mno, možná pomalu půjdeme…“
Bylo to zvláštní. Po tom, co jsem viděla Alexe jsem se začínala vážně těšit. Nějak ze mě vyprchávala ta teorie, že skončím jako hlavní meny.
Dveře zlehka zaskřípali, když je Nick pomalu otevíral.
„Promiň Gabrieli, trochu jsme se zdrželi, už se to nestane.“ Vysvětloval hned co sme vešli do dveří staršímu, tak 40-ti letému muži v čele stolu. On se jen usmál a už už chtěl promluvit.
„Zdrželi? Zvrtal si to.“ Zavrčel někdo na druhém konci stolu. Nebylo pochyb o tom, kdo to je.
„Ale notak Same, nežárli takhle okatě,“ usadil ho starší muž.
Alex seděl ještě trošku udýchaný vedle Sama a zřejmě se dobře bavil. Mírně mu pocukávali koutky, ale i jemu teď nejspíš dobrá výchova zabraňovala se rozesmát přes celou obrovskou jídelnu. Nick s klidem přistoupil ke stolu a vybídl mě, abych se posadila. Nervozita ve mně zase začala stoupat, konečky prstů mi zlehounka vibrovali. A aby toho nebylo málo naproti mně seděl někdo, z koho jsem nemohla zpustit oči. Kdo jiný, než Sam. Delší černé vlasu mu padali do tmavě hnědých očí, které mě neustále pobízeli se do nich dívat a kdyby jen do nich. Mírně se ušklíbl a já ucítila, jak rudnu. Raději jsem sklopila oči ke stolu, ale pořád jsem cítila, jak na mě civí. Znovu mi to nedalo. Uculoval se, když jsem vedla oči. Najednou do mě osoba vedle strčila loktem.
„Nech toho.“ Procedil skrz zuby. Bylo mi trošku trapně, když jsem si uvědomila, co dělám a tak jsem radši zase sklopila oči na ubrus a v duchu počítala kostky, které na něm byli vyšité. Z mého důkladného počítání mě vyrušil dopad talíře na stůl. Jako první dostal Gabriel. Jídlo mu donesla od pohledu sympatická, starší žena. Talíř pokrývala bohatá zeleninová obloha a uvnitř ní bylo maso, nejspíš kuřecí se sýrem a broskví. Velké kousky brambor s pažitkou tomu dodávali ten správny „vzhled“. Docela se mi začli zbíhat sliny, když jsem to uviděla. Zadívala jsem se radši znovu na kostky, abych se zas trochu srovnala. Další dva talíře zaduněli, když je hospodyně položila na ubrus. Tentokrát je položila přede mě a Nicka.
„Tohle roznášení jídel není fér, mám hlad!“ Stěžoval si Alex, ale Gabriel ho ihned usadil pohledem. Ani on ještě nejedl. V duchu jsem nadávala na všechny lidi kolem, nechtěla jsem čekat na všechny, dostávala jsem křeče do břicha, jaký jsem měla hlad. Zvláštní. Uvědomila jsem si to až teď, když jsem všechnu tu dobrotu viděla…
Poslední dva talíře byli položeny na stůl a všichni pomalu brali příbor do rukou. Nechtěla jsem být ta trapná, co se pustí do jídlo nejdřív, ale o tohle se naštěstí postaral Alex…
„Tak tedy, dobrou chuť,“popřál Gabriel s káravým pohledem na Alexe. Všichni jsme se pustila do jídla, až na Alexe, který už měl skoro snědeno. Něco tak dobrého jsem snad nikdy nejedla. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem měla takový hlad, nebo proto, že jsem si myslela, že na jídelníčku budu já a ani jsem nedoufala, že bych večeři přežila. A nebo to prostě bylo tím, že to bylo božsky dobrý.