Protože on chtěl (4. kapitola)

Když jsem jako poslušný pejsek opouštěla za Nickem jídelnu, měla jsem zvláštní pocit. Probouzela se ve mně vůči němu zvláštní nechuť. Nechápala jsem to.On přeci nebyl ten, který mohl za to, kde jsem. Měla jsem na něj spoustu dalších otázek, ale rozhodla jsem se si je nechat do pokoje. Až teď, když ze mě spadly všechny nervy jsem začala vnímat interiér domu. Byl obrovský a přitom útulný. Z jídelny vedla chodba, v které byl rudě červený koberec. Z kratší chodby jsme se dostali do obrovské společenské místnosti, kde koberec pokračoval, jen okolo krbu byly tmavší dlaždičky. V prostřed pokoje byla velký pohovka a naproti ní na můj vkus až přehnaně velká televize. Na druhém konci byl tmavě dřevený stolek se dvěma židlemi a na něm rozehraná partie šachů. Místnost jsme prošli až moc rychle a tak jsem se ani nestačila pořádně rozhlédnout. Dostali jsme se k dřevěným schodům, které jsem předtím ani nevnímala. Byli ve středu také potažené kobercem. Bylo to zvláštní, kdyby mi někdo vyprávěl, jak to tady vypadá nedokázala bych si představit, že by to mohlo bejt tak pěkný. Když jsme vyšli schody byli jsme na jakém si rozcestí. Jedna kratší chodba doleva a druhá doprava. Nick zahnul doleva aniž by se podíval, jestli jsem vůbec za ním. Došel až na konec chodby a čekal, až se dobelhám a zapadnu do pokoje. Jen se mile usmál, když jsem procházela kolem. Pokojík byl menší, ale dobře udělaný. Postel a skříně byli zabudované ve zdi, takže nezabírali tolik místa. Postel byla asi o půl metru víš a vedli do ní dřevěné schůdky. Kousek před nimi menší sedačka a naproti také ve zdi položená televize. Okolo ní byla z každé strany jedna odšupovací skříň. Napravo od postele byl vstup do koupelny.
„Mno, měla by jsi si asi vybalit.“ Prohlásil nadšeně.
„Hmmm.“ Představa tahat všechny ty tašky z koupelny a vybalovat hafo hadrů mě trošku trápila.
„Pomůžu ti, jestli chceš…Nemusíš všechno, jak chceš.“
„Udělám to hned, ať to mám za sebou…“
„Fajn,“ prohlásil a vydal se pro první tašku.
„Otevři si tu skříň napravo,“ volal ještě z koupelny.
Přistoupila jsem ke skříni a chvilku se s ní prala, něž jsem přišla na kterou stranu se otevírá. Byla poměrně chytře zařízená. Na boku měla oddělený regálek na pár věcí a dole tři šuplíčky. Na druhé straně byla tyčka s ramínky.
„Díky.“ Prohlásila jsem, když první taška dopadla na zem.
„Heleď?“ Prohodila jsem, když už bylo pár věcí v regálkách.
„Hmm?“
„Vy jste upíři a jíte?“
Smích, který následoval mojí otázku mě donutil zrudnout.
„Co? Tobě to nepřijde divný?“
„Ale jo, já jen čekal, kdy se zeptáš. Krev, je jen něco, jako droga. Když se to naučíš ovládattak jí nemusíš mít furt, jen někdy. Ovlivňuje to dost věcí. Věk, to už víš. A taky způsob proměny.“
„Heh?“ Zarazila jsem se, když jsem skládala ponožky do spodního šuplíku.
„Mno… Pokud si přeměněná přirozeně. To znamená, že tě někdo přeměnit chtěl, nebo se mu to vymklo, tak se většinou ovládáš hůř. To znamená. Když tě kousne jiný upír, a ty se do pár hodin napiješ krve tak se proměníš. Na druhou stranu. Pokud umíráš, nebo tak něco. A upír z tebe vysaje většinu svojí krve, pak ti dá tu svojí, aby jsi se vzchopila a pak až se napiješ liský, tak se pak ovládáš docela v pohodě. Můj a Gabrielův případ. V tomhle případě se dá ale proměně vyvarovat, když se nenapiješ.
„Aha… Takže…pokud tě jen kousne tak máš proměnu jistou?“
„Přesně tak, nebo umřeš…to je na tobě, co si vybereš…Ale takhle přeměna má docela výhodu…Sice se hůř ovládáš, ale dost často máš nějakou speciální vlastnost. Alex umí donutit lidi zapomenout…Sam jim dokáže do hlavy vtlouct spoustu věcí. Neovládá to ještě tak dobře. Trvá mu dýl, než to někomu do hlavy dostane. Není ale podmínkou ji získat. Třeba Charlie nemá žádnou...“ Při jeho nadšeném vyprávění lítal z koupelny do pokoje a z pokoje do koupelny pro další a další tašky.
Když jsem se dohrabala k té poslední, kromě té, co zůstala v koupelně s hygienou narazila jsem na polštář, který jsem dostala od mamky, když se rozvedla s taťkou a odjela do Anglie se svým novým přítelem. Už asi pět let jsem jí neviděla. Vytáhla jsem polštář z tašky a došla mi další věc.
„Počkej…A spát, budu kde?!?“
„ Na posteli řekl bych,“ Prohlásil ze smíchem.
„Ááá…Ty…?“ Zeptala jsem se trošku se strachem.
„Nemyslíš vážně viď, víš, že bych se k tobě vůbec nemusel chovat takhle, takže buď si tam hoď ten polštář a nekecej, nebo si spi třeba na zemi, ale bejt tebou, volil bych postel.“ Prohlásil a mile se usmíval.
„Nepokusíš se o nic že ne?“
„Heleď, kdybych chtěl, neptal bych se a už by jsi to měla dávno za sebou jasný. Takže neboj.“
Tón, jakým to řekl mě dostatečně uklidnil a nějak se ze mě vytrácela nejistota, kterou jsem k němu po večeří nevím proč měla.
„Fajn, dík,“ špitla jsem a hodila polštář do postele.
Ještě jsem se naposledy otočila směrem ke skříni. Vytáhlá z ní delší tričko, v kterém jsem měla v plánu spát a zaplula jsem do koupelny. Docela se mi ulevilo, když jsem tam mohla být konečně sama….