Poslední upír 2

Benjamin se na mě nejprve zaraženě podíval. Něco pak chvíli promýšlel a nakonec se rozzářil. "To je skvělé!" zajásal a radostí vyskočil, načež svá rovnátka vyňaů z dutiny ústní a odešel je hodit do pouličního koše. Pak se vrátil.
"To jo." zívla jsem a podívala se na hodinky. "Budu muset jít. Je skoro půl dvanácté a zítra mám brigádu."
"Ne, ještě nechoďte! Musíte mi pomoci." začal opět naléhat. Doufala jsem, že se to neprotáhne na dlouho.
"Mám vám pomoct s čím přesně?"
"Naučit mě žít jako upír."
Povzdechla jsem si vyčerpaně. "Vy ale jste upír."
"To sice jsem, ale skoro nic nevím." sedl si vedle mě a ruce si složil na kolenou. "Prosím, naučte mě to."
Podívala jsem se na něj. Jeho oči prosily více, než to dokázal vyslovit.
"Nevidím důvod. Klidně bych vás mohla na místě rozprášit na milion způsobů."
"Na to jsem zapomněl." poodsedl si o pár centimetrů dál ode mě. "Důvod? Ten, co mě stvořil, mi říkal, že pokud se nevrátí do rána, aby mě zaučil, tak jsem poslední upír a spočívá na mě přežití druhu. Čekal jsem do rána. Bál jsem se sám vyjít z té jeskyně ven. Pak jsem vyšel ven, ale musel jsem zase zpátky, jelikož to slunce mě pálilo na kůži. Jako bych se ocitl v tropech bez krému na opalování."
"To jste mohl tušit. Slunce vás dokáže spálit na prach." podotkla jsem.
"Aha. To si budu muset poznamenat. Nemáte kus papíru?"
Podívala jsem se na něj dost drze. Pochopil, že si nic takového nemá psát, pokud chce přežít a pokračoval.
"Pak jsem se v noci bál. Mám panickou hrůzu ze tmy a ticha. Nakonec jsem si vzpomněl, co říkal. Bylo to něco jako: Ve městě žije někdo, kdo ti pomůže přežít. Stačí ji najít a vyřídit, že tě posílám já. Vůbec jsem nevěděl, co mi tím chce říct. Prý posílám já!" zdůraznil poslední větu a rozhodil rukama, načež si dal nohu přes nohu a opřel se o lavičku.
"Jak se jmenoval ten upír, co tě stvořil?" zeptala jsem se.
"Stvořil? Mě stvořil Bůh, jako všechny." namítl. V ten okamžik mi došlo, že to bude ještě složitější, než jsem odhadovala na začátku.
"Tak pro začátek: Bůh není. Nikdy nebyl. Pokud jo, tak je zbabělec, že se neukázal a nepomohl nám. Teď mi řekněte, kdo byl ten upír, co z vás provedl upíra?"
Benjamin se zamyslel a zašátral v levé kapse kabátu. Vytáhl malý zmuchlaný kus papíru. Chvíli jej žmoulal, jako by nevěděl, co s ním udělá, ale pak mi ho podal.
"Nevím, kdo to byl, ale tohle mi nechal."
Papírek jsem rozložila tak, aby se kostrbaté modré písmo dalo přečíst. Stál tam čas, ve který jsem končila tréninky a dnešní den, tedy čtvrtek. K tomu byla připsána adresa parku, nedaleko tělocvičny. Tak takhle mě našel. Měl štěstí, že si mě s někým nespletl.
"Takhle ste mě našel, že?"
Přikývl. "Tři večery jsem tam čekal, dokud jsem nenarazil na vás osobně. Vůbec to nechápu."
Zmuchlaný cár jsem si prohlédla pozorněji, zda poznám, čí to bylo písmo. Bohužel dle naškrábání se to rozeznat nedalo. Vrátila jsem jej svému upířímu kolegovi.
"Jak se jmenoval ten upír?" zopakovala jsem předešlou otázku.
"Zupířující upír? Nevím." pokrčil rameny. "Je to tak důležité?"
"Mám vám pomoct?"
"Ano!"
"Tak to je důležité."
"Nevím, jak se jmenoval. Neřekl mi to. Ani nevím, jak vypadal. Nepamatuju se. Nic si napamatuju. Jen vím, že nejsem zdejší. Byl jsem tu na víkend, ani nevím proč, a najednou jsem byl v nějaké jeskyni, kde byla tma."
Pouliční lampa na protější straně ulice zhasla. Praskla nejspíš žárovka. Ostatní ještě svítily. Projela prázdná tramvaj. Zavál studený vítr a mě se začaly zavírat oči. Postavila jsem se na nohy dříve, než jsem stačila usnout.
"Je mi líto, Benjamine, ale musím si jít lehnout. Jsem unavená. Jestli chcete pomoct, což já se pokusím - opravdu pokusím, tak zítra buďte tady hned, jak se setmí."
Hlasitě jsem zívla a šla směrem domů. Měla jsem to už jen dvě stě metrů.
Poslední upír se za mnou rozeběhl, aby mě dohnal. "Budu tady, ale co mám dělat do té doby?"
"Někam zalezte a přemýšlejte o nesmrtelnosti upírů." zamumlala jsem a zamžourala jsem víčky. Pak se mi zatemnilo před očima a jediné, co jsem ucítila byla úleva, ale zároveň tupá bolest v hlavě.
Nějak jsem se nemohla hýbat, ale podvědomě jsem pokračovala v cestě domů. Vyšla jsem schody a padla do svojí postele. Nořila jsem se do snu, když jsem ucítila nějakou tekutinu na svém obličeji.
Otevřela jsem oči a jako ve střehu jsem se rozhlížela.
Seděla jsem na chodníku a vedle mě klečel Benjamin s lahví mého pití v ruce.
"Tohle se mi zdá." zamumlala jsem, zavřela oči a tělo mi spadlo. "Au." zabručela jsem, když jsem tvrdě dopadla na beton.
"Probuďte se!" říkal mi ten upír starostlivým hlasem a jemně mě plácal do tváře dlaní.
"Nechte mě spát...."
"Jste na ulici, tady spí jen bezdomovci. Vstaňte!" jeho ruce mě nemotorně chytily za ramena a zatřásl se mnou. Zároveň se mě snažil zvednout.
"Nechte mě..."
"Páni, tady něco voní!" hvízdl a na okamžik se mnou přestal manipulovat.
Zničehonic jsem si uvědomila, že vážně nesním. Probrala jsem se z toho mikrospánkového tranzu a postavila se na nohy posbírajíc svou tašku ze země.
Můj pohled se okamžitě stočil k Benjaminovi. Stál vedle mě a zíral mi na hlavu. Z pravého koutku mu tekla slina a oči mu žlutě zažhnuly.
"Nevíte, co to tu tak moc voní? Jéžiši! Vy krvácíte!" ukázal směrem ke mně.
Chytla jsem se za bolavé místo na hlavě. Ucítila jsem ulepené vlasy a na dlani jsem pak měla trochu krve.
"Asi jsem se musela praštit, když jsem.. to je jedno."
"Usnula jste." dořekl za mě.
"Neusnula." ohradila jsem se zamračeně.
"Usnula."
"Ne - fajn. Usnula. Teď půjdu domů." Rozhodla jsem se a vydala se na cestu.
Upír šel se mnou. "Kdybyste zase upadla." zašeptal pobaveně. Nechala jsem ho.
Celou cestu popotahoval vzduch do plic a hledal zdroj oné omamné a lákavé vůně, která jej dráždila. Ptal se mě, kde tady v okolí je restaurace, ze které ta vůně jde.
Normální upír by poznal, že z mé hlavy, kde mi z povrchové odřeniny steklo pár kapiček krve. Jenže tohle nebyl normální upír, nýbrž velice nevzdělaný, tudíž velice neschopný upír. Nechala jsem ho, ať se v tom plácá. Prozradit mu, že ta restaurace jsem já, by asi nevěstilo nic dobrého.
Doprovodil mě až k domu, kde jsem mu zopakovala, ať bude zítra na domluveném místě.
"Kde mám zůstat přes noc?" zeptal se mě."Můžu u vás doma?"
Sjela jsem jej přísným pohledem. Myslím, že za ten jeden večer jsem jich hodila až moc.
"U mě ne! To je vyloučeno. Zalezte si někam, kde je tma i přes den. Třeba do kontejneru, mě je to fuk."
"Kde? Já to tu neznám.. a do popelnice nejdu!" zamračil se na mě a rukama udělal to vážné gesto, že to odmítá.
"V tom parku, jak je na tom papírku jeho adresa, ten u té zastávky. Tam jsou nepoužívané zříceniny takového malého altánku. Bývala to restaurace před dvě stě lety. Nikdo tam nechodí. Jsou tam sklepní prostory. Mají dva vchody. Najdete je snadno."
Bylo to jediné, co mě napadlo. Bývalé sídlo páru upírů. Dnes tam již niko nechodí. Je to zakázané. Navíc, jaký upír by tam přebýval, když jsou všichni mrtvý, no né?
"Děkuji." Slušně poděkoval. "Jak se vlastně jmenujete?"
"Elen. Elena. Eleanora. Jak chcete..." Bylo mi v ten moment jedno, jak mi bude říkat. Třeba praštěná holka, nebo ospalá nevrlá. Ale on se musel usmát a jako pravý gentleman poklonil hlavou.
"Těšilo mě, Elen." řekl mi.
"Já si to těšení ještě musím rozmyslet." přimhouřila jsem pobaveně oči a strčila jsem klíče do zámku. "Už musím."
"Tak dobře. Kde je ta restaurace?" zeptal se.
"Má zavřeno." odpověděla jsem a proklouzla jsem do domu, načež jsem zamkla. Skrze drátěné sklo jsem viděla, jak pomalu odchází.
Sebrala jsem poslední energii, co jsem měla. Rychle jsem vyběhla domů. Doma nikdo nebyl, což bylo divné. Chtěla jsem jít na balkon a podívat se, jestli jej ještě uvidím, ale sotva jsem prošla kolem své postele, tak jsem se do ní svalila oblečená, jak jsem byla a do vteřiny jsem byla tuhá.


Proč dostal upír pokyn, aby se spojil zrovna s Elen? Třeba se dočtete v dalších kapitolách ;)