Protože on chtěl (5. kapitola)

Nějakou dobu jsem zase zápasila se zipem, než se mi ho povedlo přemluvit k pohybu dolů. Byla jsem docela ráda, že jsem ze sebe mohla šaty sundat, nepatřily zrovna mezi moje oblíbené oblečení. Celkově cokoliv společenského jsem po celý svůj život ignorovala. Jediná výjimka byly divadelní představení na které jsme chodili se školou.

„Jooo… a oblečení, co chceš vyprat choď do koše na prádlo. Je v té skříňce pod umyvadlem.“ Ozvalo se z vedlejšího pokoje. Fajn, pomyslela jsem si a otevřela skříňku. Konečně jsem došla až vaně a otočila kohoutky. Mezitím, co se napouštěla voda jsem si vyčistila zuby. Nechtělo se mi ležet ve vaně a čekat, až se napustí. Tohle pro mě bylo přijatelnější. Lehnout si do plný vařící vany. Všechno bylo připraveno. Jen si ještě svázat vlasy. Nechtěla jsem si je namočit. Čekat pak zase takovou dobu, než uschnou. Prohrabala jsem tedy tašku, která tam jako jediná zůstala. Nechápala jsem způsob, jakým bylo zabaleno. Věci jsem nacházela na takových místech, kde bych je nikdy nehledala. Po dlouhém štrachání jsem konečně narazila na menší taštičku s gumičkami. Vybrala jsem jednu a svázala si vlasy. Jizva na krku mě praštila do očí. Úplně jsem na ni zapomněla, ale přehlédnout se nedala. Byla dost vystouplá a měla hodně světlou barvu. Radši jsem se dokopala vlést do vany. Nevím jak dlouho bych na ní ještě civěla.
Ležet v té úžasně teplé vodě mě uklidnilo. Zavřela jsem oči a jen poslouchala proud tekoucí vody. Když už bylo vody dost jen jsem otočila oba kohoutky a znovu se ponořila. Voda mě obklopovala ze všech stran. Přesně tohle patřilo mezi hodně málo věcí, které jsem milovala. Když už jsem usoudila, že tam ležím dostatečně dlouho, vylezla jsem v žabí podobě a šáhla na tašku pro ručník, který jsem předtím vyštrachala. Zabalila jsem se do ručníku a hledala tričko a kraťásky. Jenže ouha. Vzala jsem si jen tričko. Dala jsem ručník na žebřiny od topení, aby proschl a hodila na sebe tričko v domnění, že bude dostatečně dlouhé, ale nebylo. Napadly mě jen dvě možnosti. Buď tam jít takhle, nebo požádat Nicka. Tu první jsem hned zavrhla.
„Ehm…Nicku?“
„No?“
„Došel by jsi mi prosím, pro kraťásky a podal mi je. Jsou v tom úplně spodním regálu..“
„Jasný, vydrž chvilku.“
Dveře jen zavrzaly, když je pootevřel a menší škvírku mi je podal.
„Děkuju.“
„Není zač,“ prohodil a já jen slyšela, jak se směje.
„Hej! To není vtipný.“ Křikla jsem na něj se smíchem.
„Jistě. Vůbec ne. Promiň.“
Rychle jsem se oblíkla a šla zpátky do pokoje. Bylo zhasnuto. On si v klidu seděl na sedačce a koukal na televizi.
„Půjdu spát,“ oznámila jsem mu.
„Víš to jistě? Už žádný otázky?“
„No…možná bych jich tu pár bylo…“
„Já si to myslel.“ Prohlásil a rukou mě vybídl abych si sedla vedle něj.
„Proč je Alex úplně jiný než Sam?“ Neváhala jsem a ptala se už cestou.
„A proč by neměli hmm?“
„Neříkal jsi náhodou, že jsou ještě s tím třetím trojčata?“
„Nemluvil jsem ale o těch jednovaječných víš. Jejich rodina je plná nejasných věcí.“
„Aha. Takhle možnost mě nenapadla.“
„Jak jsem se sem vůbec dostala?“
„Dlouhej příběh…“
„Času dost.“
„Nechtěla si jít náhodou spát?“
„Prosíím, neusnu, když mi to neřekneš. Pak už budu zticha…Slibuju.“
Dobře, dobře. Sam tě pozoruje od tvých sedmi. Prvně tě viděl, když si šla do první třídy. Shodou okolností jsi šla do stejné školy, jako on tenkrát vedl Alexe, už jako upíra. Od té doby byl skoro všude kde ty. Fotil si všechny tvé přátelé, aby pak bylo jednodušší, je nechat zapomenout. Alex to zvládne jen podle fotky na dost velkou vzdálenost, nechápu že je tak dobrej. Asi týden, něž tě vzal Sam sem si ležela v nemocnici. Byla jsi v bezvědomí po auto nehodě. Doktoři ti nedávali moc šance na přežití. Sam se neovládl a v noci tě odtamtud odnesl. Alex mezitím chodil po nemocnici a nechal zapomenout všechny doktory. Potom šel domů a jel podle fotek rodinu a kamarády. Sam z tebe ještě v autě vysál většinu krve a pak ti dal tu svou. Ale probudila si se po dvou dnech až tady. Bylo to docela na hraně. Nechal by tě tam ještě pár dní a už by jsi tu nebyla.“
„Tak teď jsi mě moc neuklidnil.“
„Chtěla jsi to slyšet.“
„Jo, já vím. Takže, kdybych se teď vrátila domů, tak mě tam nikdo nebude znát?“
„Přesně tak, ale měla by jsi to poměrně dálku. Jsi na úplně druhý straně republiky.“
Začínaly se mi hrnout slzy do očí. Zbavili mě všech mích přátel a rodiny jen pro to, že si to nějaký trouba usmyslel.
„Já….jdu teda spát.“
„Dobře. Dobrou.“ Prohlásil a o něco ztišil televizi.

„Auuuu!! Já se na to vykašlu!“ Ječela jsem už docela hystericky, když jsem se v té tmě nakopla o schod do postele.
„Klid, stane se.“ Uklidňoval mě se smíchem.
„Hmmm… poslední dobou se toho stává až moc nemyslíš?“
„Ne, jen to vidíš moc černě. Z toho se vyspíš, ráno bude líp. Uvidíš.“
Vylezla jsem tři schůdky a zalezla do postele. Byla krásně měkká. Stěny kolem jí dělali útulnou a utlumovali světlo od televize. Zalehla jsem úplně ke stěně, přikryla se a pokusila se usnout. Nedařilo se. Stalo se toho za jeden den na mě až moc. Furt mě to nutilo nad tím přemýšlet. Únava mě po pár hodinách nakonec přemohla a spadla jsem do tvrdého spánku.