Jednotka

Mysleli jste si, že se všechno děje jen kolem Vás? Že všechno je jen sen a dobrodružství? Tak tohle není, tohle je část toho, co zažil jeden válečník.

Obléhání:
"Pane, došlo střelivo a už jsou u brány, co máme dělat?! Veliteli?" "Klid chlape, klid," řekl muž v brnění a pomalu vstával ze židle. Statný muž se přiblížil k oknu a podíval se ven. Venku stálo jen pár mužů, avšak z jejich pohledu bylo vidět, že jsou připraveni do tuhé bitvy. Muž v okně zařval: "Je čas! První skupina převezme kontrolu nad hlavní bránou, druhá skupina nasedne na koně a Jižní stezkou jim vpadne do zad a obklíčí! Otázky?" Pod oknem se ozvalo skoro jednohlasně: "Ne, pane!" "Tak na co ještě čekáte?! Do akce!"

Seznámení:
Jezdci už byli z okna sotva vidět, když hrstka pěšáků dorazila k bráně. Ozbrojenci bleskurychle zaujali formaci a začali odrážet nepřátelský útok. "Ty, nováčku, jak Ti říkají?" Tázal se válečník svého spolubojovníka, zatímco mu nepřátelé padali k nohám. "Myslíš mě?" "Jasně, že Tebe! Ostatní znám až moc dobře." "Gulord," zadrnčel z pod přilby mladý, ale silný hlas" "Budu si to pamatovat. Takhle rychle se k nám ještě nikdo nedostal, musel jsi na velitele udělat dojem. - Za Tebou!" Zařval starší muž ve zbroji a ihned nepřítele srazil k zemi. "Dávej sakra pozor! Oči musíš mít i vzadu! Tohle jsou kuřata, tady Tě ještě můžu hlídat, ale nebudu tu věčně, musíš se učit rych...le." Ještě než to ale stačil pořádně doříct, uslyšel za sebou válečník cinkot hrotů dopadajících na štít." "Říkal jsi něco?" Odvětil se smíchem nováček a ranou meče lámal šípy ze štítu." "Pěknej ježek, ale nemysli si, že jsi vyhrál, bude hůř!" Po pár hodinách však nastalo ticho a bitva skončila. Nováček jménem Gulord přežil.

Pomluvy:
"Viděli jste ho, viděli jste ho?" Řval přes celou místnost muž sundávaje helmu. "Ten nováček zachránil Donovi krk!" "No jo, no jo, ale zapomněl jsi říct, že jsem ho zachránil první! A neříkej mu nováček, je to Gulord! Tak si to pamatujte, chlapi!" "Je to kuře," ozvalo se odněkud, "je u nás jenom z protekce, protože ho doporučil nějakej dědek! Sám jsem to včera slyšel, když se bavil s velitelem." V místnosti se začali dohadovat, po chvíli ale promluvil Don a halas mírně utichl. "Mně je jedno, odkud je a co byl, dnešek přežil bez škrábance, a když se bude snažit, šoupne nás všechny ještě do kapsy, to vám povídám!" "Hloupost," promluvil bručoun, "dál se nedostane!" Nováček jménem Gulord ale v místnosti nebyl, a tak se o něm dohadovali ještě nějakou dobu. Don ho přesto bránil, ač ne mečem, či štítem…

Závist:
"Zas cvičí, ten Gulord se drží. A Tys říkal, že to je kuře!" "Jak jsem měl tušit, že má výdrž skoro jako velitel?!" Ohradil se stejný bručoun, který ho před pár týdny pomlouval. "Přiznávám, že ho Don cvičí dobře, dokonce ho prý i velitel učí nějakým technikám, co neřekl ani nám!" "Nesmysl, velitel si svoje techniky nechává pro sebe. A vůbec, já to nepotřebuju… Ukážu Ti, že ho do minuty srazím na kolena." "Gulorde! Pojď, ukážu Ti svou tajnou fintu, půjdeš k zemi a budeš škemrat o smilování." Gulord s odpovědí dlouho neváhal. "Tajnou fintu? To zní zajímavě. Pojďme támhle," ukázal. Muži se přesunuli na kamennou plochu ohraničenou čtyřmi silnými kůly z masivního dřeva. "Budeš litovat, žes mou výzvu přijal!" Souboj začal. Oba muži stáli proti sobě bez zbrojí, jen s meči a pěstními štíty. Vyzyvatel se ke Gulordovi přitočil s obratností a lehkostí jako kočka a snažil se mu vklouznout do zad. Neudělal ale klasický výpad, nýbrž pouze napřáhl a ustoupil. Gulorda to zmátlo, máchl do prázdna a špičku meče zabořil do země. Než jej ale stačil zvednout, dostal rukojetí meče ránu do žeber a vyrazil si dech. Chvástal se rozesmál, ale než stačil něco říct, ucítil přítomnost velitele. "Pane! Pouze jsme cvičili, chtěl jsem mu něco ukázat." Na tváři velitele se objevil náznak úsměvu. "A vidím, že se Ti to povedlo. Jen cvičte dál." Velitel ušel pár kroků a pak se podíval na Gulorda. A s úšklebkem řekl: "Nemysli si, Reku, že nad ním budeš mít převahu věčně. Právě jsi ho naučil svou nejlepší techniku…“ Po těchto slovech velitel odvrátil od mužů zrak a jen tak pro sebe se široce usmál.

Odvaha:
"Támhle je, chyťte ho! Utíká do lesů!" Pokřikovali muži na koních a ukazovali někam do lesa. Jejich cíl se ale velice rychle vzdaloval a šípy z luků se zarývaly do okolních stromů. Odněkud zezadu se ozval hlasitý dusot. Mezi muže se vyřítil světle hnědý kůň nesoucí jezdce. "To je Gulord! A jede na koni velitele! On ho ukradl!" Jezdec nehleděl na povyk okolo, byl plně soustředěný na jízdu. Koně pobízel tak obratně a zkušeně, že se muži po chvíli dohadovali, jestli to není sám velitel. Nebyl. Gulord se prohnal kolem ohromnou rychlostí. Jeho úkol byl jasný - dohnat jezdce na koni a sebrat mu důvěrný dopis za jakoukoliv cenu. Netrvalo dlouho a oba se setkali vedle sebe, jeli stále stejnou rychlostí, ani jeden nehodlal ze své mise upustit. Jezdec se svitkem se na Gulorda podíval a chtěl něco říci. V tu chvíli ale nepřítel najel na kámen a kůň klopýtl. V rychlosti přelítl přes koně. Jednu nohu stačil vyndat ze třmenu, druhou však měl zaklíněnou a kůň ho ještě chvíli vláčel dál. Sedlový pás praskl a snesl se k zemi. K jeho štěstí vyvázl jen s oděrkami. Kůň ale dopadl mnohem hůř, nebyl schopen pohybu. "Proklatě!" Zařval a tasil zbraň. "Roztrhám Tě jako králíka a do hradu dojedu na Tvém koni!" "Králíka říkáš?" Uchechtl se Gulord a seskočil s koně a tasil. Zbroj neměl, neměl ani boty ani košili. Pouze pochvu s mečem a kalhoty. "Moc se nechechtej! Rozcupuju Tě!" Začal souboj, oba bojovníci šermovali velice udatně, Gulordův nepřítel měl ale očividně navrch. Náhle se ale Gulord přitočil, vklouzl mu do zad a rázem uskočil. Nepřítel se zapotácel, dostal ránu do žeber. "Jako kuře bych tu teď určitě prohrál, jenže podle Tvých slov…“ oddychoval Gulord, "jsem teď králík!" Při těchto slovech se k nim přihnalo zbytek jezdců. "On ho vážně dohnal!" "To je jeden z našich!" "Cože?" ozvalo se odněkud. "Ano! Vedl před rokem oddíl do Khortu!" "To je šílený soupeř, i velitele jednou málem porazil, jenže po prohře někam utekl!" "Mám ten dopis! Měl ho v sedlové brašně." Další muž prohledávající brašny se mohutně zasmál. "A zlato! Spousta zlata! To bude mít velitel radost." "Kdyby mě ten kůň nezmrzačil," prskal poražený jezdec, "porazím tohohle hned!" Gulord však věděl, že o svém stavu lže. Nic však neříkal a se zaťatou pěstí a skřípajícími zuby ho pozoroval.

Uznání:
Při návratu do hradu si Gulord vyslechl nesčetně nadávek, pomluv a výtek. Jejich zvuk a význam ale nevnímal. V hlavě si přemítal, jak se bude svému veliteli zpovídat za použití jeho koně. K veliteli měl respekt a velké uznání. Všichni z jednotky měli velitele za nejvyšší autoritu, jeho slovo byl zákon, nikdo se mu nesnažil odporovat ani odmlouvat. A nikoho nikdy nenapadlo, že by se jeho věcí mohl byť jen dotknout, natož vzít bez dovolení. Nastala ta chvíle, kdy byl Gulord předveden před velitele. Bylo vidět, že velitele situace zaskočila. Dopis, který měli jeho muži získat zpátky, obsahoval choulostivé informace a mohly způsobit velké škody. Pochvala by tedy měla být na místě. Jenže velitel Gulorda pochválit nemohl, ne před svými muži. Gulordovi nevynadal, ani ho nepochválil. Odepřel mu ale ten den přístup do jídelny. Zachránce a "zloděj koní" byl bez večeře. Ještě ten den ale velitel Gulorda navštívil. Přišel k němu v době, kdy všichni ještě večeřeli. Věděl dobře, kde bude - na cvičišti. Beze slova Gulordovi předal hnědou, trochu zmačkanou čepici s neznámým obsahem a vzápětí odešel. Gulord si sedl na lavici a podíval se do čepice. V tu chvíli mu začaly téct slzy. V čepici našel velitelovu porci jídla. Velitelovo jídlo! Gulord dobře věděl, že jídlo je na příděl, nikdo nedostane další porci a jeho velitel tedy byl bez večeře, nikoliv on! Vychutnával si sousta tak, jako nikdy předtím. Byla sice trochu slaná od slz, to mu ale ani v nejmenším nevadilo. Cítil se šťastný, dodalo mu to jiskru, novou energii a touhu pokračovat dál. Čepice, ve které jídlo dostal, se stala Gulordův talisman a sundával ji jen výjimečné.

Změna:
Nedlouho poté, co se stala příhoda s dopisem, velitel těžce onemocněl. V hradu a mezi muži se mluvilo o jedu a zradě. Pravda však byla hluboko ukryta a i při velkém pátrání se nikdo nic nedozvěděl. Po pár dnech Gulordův velitel zemřel. Jeho jednotka byla na dlouhou dobu naprosto psychicky zdevastována a byli vyřazeni ze služby. O tři měsíce později Don začal na své kamarády řvát. "Velitel tady už není! A nikdo ho nevrátí, byl to náš otec, naše rodina! Vyměnil bych svůj život za ten jeho… Jeho jméno nesmíme zahanbit. Musíme se postavit zpátky na nohy a ukázat, že je v nás velitelův duch!" V místnosti začal opět povyk a halas, všichni měli jeden cíl. Ukázat, že duch velitele je stále v jednotce. A že jeho výcvik nebyla ztráta času.