Protože on chtěl (7. kapitola)

„Už jsi byl pro ten vlasec?“ Hodil Alex pohledem po Nickovi, když dochroupal poslední toast.
„Né, né, nebyl. Skočím tam po snídani.“ Dokončil s nadšením a podíval se na mně.
„Zvládneš dojít nahoru, aníž by jsi něco provedla viď?“
Jen jsem po něm hodila vražedným pohledem a vrátila se zpět k jídlu.
„Fajn, budu to brát jako jo. Jdeme před obědem s Alexem na ryby, půjdeš taky?“
„Asi jo, nechci tu být sama.“
„Dobrá, dobrá. Tak já razím. Sejdeme se tak za hoďku nahoře.“ Volal už pomalu ze dveří. Dojedla jsem poslední kousek toastu a přemýšlela, jestli si vzít ještě, nebo ne.
„Cheš ještě čaj?“ Přerušil mě Alex.
„Né, dobrý, děkuju. Já už půjdu,“ odpověděla jsem mu s úsměvem, zvedla se ze židle a vydala se pomalou chůzí směrem pokoj. Koukala jsem do země, aniž bych přemýšlela, kam jdu. V mém zorném poli se po chvilce oběvil první schod a já jen uděla první líný krok nahoru. Znaveně jsem lezla schod po schodě.
„Hej, jsi v pohodě?“ Ozvalo se najednou zezhora.
„Hmmm, jo.“ Zabručela jsem, aniž bych zvedla hlavu.
„Neřekl bych. S Nickem všechno v poho?“
Až teď mi došlo, že nemluvím s tím, s kým jsem si myslela, což mě donutilo ji zvednout.
„Eeee….jo, jasně. Všechno ok,“ vykoktala jsem, když jsem očima narazila na Sama. Vždycky, když jsem ho viděla, tak se ve mně probudil zvláštní pocit. Potkat ho někdě jen tak na ulici, tak se asi uslintám k smrti. Měl na sobě hodně tmavé džínsy a bílé tílko, které nenápadně zvýrazňovalo jeho vypracovanou postavu. Z mého rozpouštění mě probrala až myšlenka, co udělal. Vyšla jsem ostatní schody a prošla kolem něj, jako by vůbec nebyl. Snažila jsem se nezvedat oči. Střetnutí s těma jeho by vedlo k dalšímu uvědomění, jak jeho vzhled vyrovnával to, co udělal. Takle nesmýš přemýšlet! Napomenula jsem se v duchu a pokračovala dál.
„Kelly. Já za to nemůžu jasný? Nemohl jsem jinak,“ Vyhrkl najednou docela utrápeným hlasem.
„Nevyčítám ti to, jen jsem se s tím ještě nesrovnala.“ Odsekla jsem. Ulevilo se mi, když za mnou klaply dveře. Udělala jsem pár rychlých kroků a sesunula se na sedačku. Chvíli mi trvalo, že se mi povedlo uvelebit se. Poholná poloha mě ale vedla k tomu, abych přemýšlela na Samem a jeho chováním. Tohle byla poslední věc, nad kterou bych chtěla přemýšlet a tak jsem se raději natáhla pro ovladač, který ležel na zemi a zapla telku. Ani jsem neprojížděla programy, protože jsem věděla, že bych si nevybrala. Mírně jsem přidala zvuk a zavřela oči.
Probudilo mě cvaknutí kliky. Vymršila jsem sebou, ale známý smích mě ulidnil.
„Počkej, to jsi jako zase spala?“ Smál se.
„To ale omylem, nechtěla jsem usnout.“ Hájila jsem se.
„Je mi to jasný. Obleč se, půjdeme. Počkám na tebe dole v chodbě, musíme s Alexem nanosit ňáký věci do auta.“ Prohlásil a zmizel ve dveřích.