Poslední upír 3

Nejspíš by bylo zbytečné tu rozepisovat průběh obyčejného pátečního brigádního dne, když je povídka o posledním upírovi, což vás (všechny čtenáře) nejspíš zajímá nejvíce. Tak to jen shrnu: Elen šla do práce jako každý jiný den, ale celou dobu myslela na Benjamina. Její práci to trochu zpomalilo, ale komu by vadilo pomalejší obsluha v pořádně velikém knihkupectví?
Po práci se vrátila domů, asi kolem šesté hodiny večerní. Prohodila pár slov s rodiči, kteří se opět chystali na noc strávenou v kulturním víru...

Za mými rodičemi se hlasitě zabouchly dveře krátce po sedmé hodině. Chvíli jsem přepínala programy na televizi, dokud jsem se neujistila, že nic zajímavého právě nedávají. Pak jsem chodila asi půl hodiny po bytě a nevěděla, do čeho šťouchnout. Dopadlo to tak, že jsem si na pár minutek zdřímla na gauči, abych načerpala energii na setkání s Benjaminem.
Vzbudilo mě zvonění telefonu. Vytrhlo mě to ze snu a než jsem se v polospánku dobrala až k té vyzváněcí krabičce, bylo ticho. Vduchu jsem zanadávala: kdo mohl volat v tolik hodin? Kolik vlastně bylo? 20:19
"Sakra!" vydechla jsem. Byl pozdní srpen, a tak se v tuto dobu začalo smrákat. Rychle jsem si přečesala vlasy do culíku, oblékla se do pohodlných kalhot a trika. Hodila jsem přes sebe mikinu, aby mi nebyla v noci zima. Obula se do botasek a do tašky přes rameno jsem narychlo hodila mobil, peněženku, křížky, svěcenou vodu v lahvi, obyčejnou minerálku, stroužek česneku, zapalovač, sirky, dřevěnný kolík a po zamknutí bytu i klíče.
Seběhla jsem schody, jak nejrychleji jsem mohla, abych pak běžela k tramvajové zastávce.
Na rohu ulice jsem se rozhlédla, abych spatřila toho upíra. Seděl na té samé lavičce, kde jsme včera spolu byli, a díval se někam před sebe. Oblečený byl úplně stejně... Nevýhoda některých upírů.
"Zdravím." pozdravila jsem ho, když jsem k němu došla.
Benjamin povyskočil na místě. "Fuj, to jsem se lek!" vydechl.
"Jedna ku dvěma, vyrovnávám včerejší skóre." pousmála jsem se. Nějak jsem mu to musela oplatit.
"Pojďte, Bene, půjdeme někam jinam." vytáhla jsem ho za rukáv kabátu. Hned se postavil sám a uraženě se na mě podíval.
"Ten kabát byl drahý!"
"Tak pardón!" protočila jsem oči v sloup. "Teď pojďte, nebudu mít na vás náladu po celou noc."
"Kam půjdeme?" optal se a následoval mě do nejbližšího parku, který byl sotva pět minut cesty daleko.
"Musíme být někde, kde nebude moc lidí ani v noci." odpoděla jsem. "A tenhle parčík mi připadá jako nejlepší místo, protože se na noc nezamyká."
O chvíli později jsme vstoupili do parku osvětleného místy rozmístěnými pouličními lampami. Dál vedla široká betonová cesta, která se zužovala a obča z ní vedly písčité stezky do různých zákoutí. Nevěděla jsem předem, kde se usadíme, a tak jsme se rozhlíželi, kde by bylo vhodné místo. Mezitím jsem otevřela tašku.
"Tady něco páchne!" ohrnul upír nos a rukou si zamával před nosem.
"To je česnek." přikývla jsem a vytáhla malý stroužek ven, abych mu ho ukázala.
Benjamin ale nesouhlasil. "Já myslím, že to je ten psí extrement, kolem kterého jsme právě prošli."
Kousek od nás byly balvany skryté pod jehličnany. Bylo jich tam několik, takže dobře posloužily jako odkládací plocha. To bylo vhodné místo. Dopadalo tam tlumené světlo, tudíž by nás tam nikdo nemusel zpozorovat. Položila jsem na jeden plochý balvan tašku a dala Benjaminovi do ruky česnek.
"Že vy jste do toho hovínka šlápla?" ptal se mě, přičemž si druhou rukou držel nos. Ignorovala jsem jeho špatný úsudek.
Pokynula jsem mu, ať si přičichne k česneku.
Udělal tak, ale vzápětí mi jej vrátil. "To je děs!" křenil se. "To je příšerné! Bože, chcete mě otrávit?"
"Jednou na to možná dojde." zamumlala jsem si jen tak pro sebe. "Nechci, Benjamine, ale musíte se naučit znát zbraně, které se proti upírům... používají." Chtěla jsem říct: proti upírům, jako jste vy, ale včas jsem si to rozmyslela, když jsem viděla, jak si prohlíží podrážky svých bot.
"Nechápu proč. Nemám to hovínko na botě?" ptal se a zvedl nohu tak, abych viděla její spodek.
"Ne. Ten zápach je od česneku. Lidem voní jinak než upírům. Váš nos by ten pach měl přijmout jako ohavný a odpudivý. Proto se říká, že česnek upíry odpuzuje." vysvětlila jsem mu. K mé úlevě to rychle pochopil.
"Kde je česnek, tam asi upíry nemají rádi."
"Takže upíři nejsou vítaní ani v supermarketech?"
Nádech, "Neberte všechno, co řeknu doslova. V obchodech se prodává a v domácnostech se vaří, to je jasné, ale kde je více balení česneku, tam upíry nechějí..." Výdech.
Přešla jsem k další položce na seznamu. Česnek jsem zanechala na kameni a vyměnila jej za jeden z mnoha křížků, které jsem měla s sebou. První Benjaminova reakce byla, že se pokřižoval a v duchu pronesl modtlitbu.
"Benjamine, upíři se nemodlí."
Překvapeně se na mě podíval. "Proč ne?"
"To nevím. Nejspíš se spoléhají sami na sebe."
"Nemají ke komu se modlit?"
Mají, ale to záviselo na jedincích. "Ne. Upíři se nemodlí. Jsou to krvelačná stvoření."
"Proč tedy ten kříž?" nechápal.
Nastavila jsem ruku. "Na, vezměte si ho a uvidíte."
Upír se usmál, jistě dlouho žádný neviděl. Sotva se ale jeho kůže dotkla kovu, lehce to zasyčelo a bříška jeho prstů byla červená jako po opaření. Rychle si je pofoukal a stáhl k tělu. "Co to je? Ono je to žhavé!"
Položila jsem křížek vedle česneku.
"To je další věc, která odpuzuje upíry. Kříž a svěcená voda."
"Svěcená voda? Jak ta odpuzuje, když kříž pálí?"
Konečně to vypadalo, že posledního chodícího nemotoru trocha upíří teorie zaujala. Vyndala jsem láhev se svěcenou vodou. Odšroubovala jsem víčko a pár kapek vylila na kámen.
"Sáhněte si." vybídla jsem ho. Opatrně tak udělal. Ukazováčkem druhé ruky se jemně dotkl tekutiny. Znovu to zasyčelo, jako když se dotkl kříže. Znovu se stáhl.
"Zatraceně!" zaklel.
"Svěcená voda působí jako kyselina. Ničeho se ale nebojte, do hodiny se tahle malá poranění sama zahojí."
Vypadalo to, jako by mu spadl kámen ze srdce. "To jsem rád. To je vše?"
"Ne. Jak už víte, oheň a Sluneční záření vás může usmažit na popel. Přímý kontakt s paprsky neusmaží, ale rovnou rozpráší. Když vám někdo setne hlavu, je po vás. Hlava nemá jak s tělem koexistovat a rozpadnou se v prach. To samé se stane, když vám někdo do srdce zabodne dřevěnný kůl. Krev přestane proudit po vašem těle během okamžiku, pak nebude moci držet všechny buňky pohromadě a zbude z vás jen další hromádka prachu. Teď už to snad je vše."
Benjamin se zamyslel. "Ale jakto, že poranění se hojí?"
"Buňky upírů jsou nahraditelné po celém těle, kromě srdce a když se oddělí hlava od těla. I kdyby se jediná buňka srdce porouchala, prostě zemřete." začala jsem uklízet předměty ukázky do tašky. "Na všechny tyhle věci si musíte dávat pozor. Mohly by vás prozradit."
"Dobrá. Česnek, kříže, voda, slunce, jasně.. Odkud to všechno víte?"
Zarazila jsem se. "To není vhodné téma na konverzaci."
"Ale mě to zajímá."
"Ne."
"A taky bych rád věděl, proč mě ten zupiřující upír odkázal na vás?"
Podívala jsem se mu do tváře. Tedy do toho, co jsem mohla v noci z jeho táře vidět. Díval se na mě těma tmavýma očima.
"Nevím a nechci o tom mluvit."
"Elen, povězte mi to, prosím." zaprosil jako malé štěně.
"No... tak dobrá, ale zítra bude přednáška o krvi." usoudila jsem nakonec.
"O krvi?"
"Ano - krev je to, čím se upíři živí." osvětlila jsem mu. Měla jem pocit, že jsem se ocitla tváří tvář věci, které se říká tabula rasa.
Benjamin se ale zhrozil. "To nejde. Já se nemůžu živit krví. Vždycky, když jí vidím hodně, tak omdlím!"


Už máte teorie o tom, proč zrovna Elen? Čekejte na pokračování... třeba je to tak! ;)