Tělo bez duše

„Vždycky jsem chtěl vědět, jestli mám v životě nějakou budoucnost…jakmile se zkusím podívat dopředu, vždycky vidím jen prázdnotu. Jako by žádný život přede mnou nebyl. Jen smutné vzpomínky a neustálá chuť na pomstu.“, zapisoval si Silvestr do deníku a podíval se z okna. Venku bylo pravé letní poledne, slunce ozařovalo střechy městských budov a nad nimi tancoval horký vzduch společně s prachem a smogem.
Silvestr odhrnul své husté černé vlasy z čela a psal dál: „Nikdy jsem nechtěl nikomu ublížit, nikomu jsem nic neudělal, vždyť jsem se jen zamiloval! Co je na tom špatnýho? S ním jsem se cítil naživu, byl pro mě část duše, jako kdybychom se znali už od narození. Všechno, celý můj svět, se točil kolem něho…s faktem, že on moje city opětovat nebude, že si mě váží natolik, aby si se mnou nic vážnějšího nezačínal, jsem se smířil také. Ale proč mi udělal to, co udělal? Říkal jsem mu, že se s ním nemůžu vídat, kvůli tomu, že všechno, co k němu cítím, se jednoduše nedá zapomenout. Méně to bolí, když s ním nejsem. Ale teď…teď po tom, co začal chodit s mým bývalým nejlepším kamarádem, naparoval se s ním, přímo před mýma očima, s vědomím, jak mi to trhá srdce. To prostě nejde, začal jsem nenávidět oba. Nejsem si jistý, co způsobilo tuhle nehasnoucí touhu jim způsobit bolest, která by se rovnala alespoň třetině, co jsem zažil já…to je jediná věc, která mě teď žene kupředu. Pomsta bude má, vím to!“, Silvestr zatnul v pěst, až se tužka přelomila na dva kusy a on ucítil bodavou bolest v ruce. „Kurva!“, ulevil si Silvestr a odběhl rychle do koupelny, kde si zakrvácenou ruku ponořil pod proud vody. Podíval se do zrcadla a musel se sám sobě začít smát. Jeho temně modré oči byly ještě skelné od nedávného breku, a přesto v nich viděl jakýsi plamen, který ho nutil přestat brečet a smát se. „Ta přetvářka tě jednou dostane do hrobu“, řekl sám sobě, když si zavazoval ruku.
„Silvestře! Jsem doma!“, ozvalo se z kuchyně. „Myslim, že to bych poznal jen z těch hlasitejch zvuků, co děláš…“. „Řikal jsi něco?“, ptala se Silvestrova matka. „Ne, nic…jsem rád, že jsi doma.“, zalhal Silvestr, scházející po schodech do kuchyně. „Mami? Můžu teda na tu oslavu Adama? Mam, kde přespat a jdu tam s Lenkou.“. „Kolik potřebuješ?“, zeptala se a zapálila si cigaretu, Silvestr následoval její příklad a dal si také. „Asi pětikilo…“, odpověděl. „Máš štěstí, že je po vejplatě…“, řekla a vytáhla z kabelky peněženku a dala mu požadovanou částku. „Jo a hádej co. Fotr na tebe poslal výživný, takže nakonec do toho Londýna pojedeme.“. „To je super! Už se těšim! Díky.“. „Hlavně na sebe dávej v noci pozor.“. „Jo, mami…nejdu na pařbu přes noc poprvý…“. „Já vim, jen ti to řikam…“. „Jo…jo“, přikývnul Silvestr, zatípl cigaretu a odešel do svého pokoje se připravovat na nadcházející noc. Jen nevěděl, že osud s ním měl trochu jiné plány…obrátit stranu mince v jeho prospěch.
Silvestr měl velice rád černou barvu, přišel si v ní bezpečně, svůj. Vytáhl ze skříně černou košili s tenkými svislými proužky a k tomu černou kravatu. Kupodivu to k sobě sedlo dobře, vypadal jako z pohřbu, přesně jak si přál. Vyžehlil si vlasy a upravil do požadovaného tvaru. „Teď je to perfektní!“, pochválil sám sebe.
Sice toho Adama vůbec neznal, ale jeho nejlepší kamarádka Lenka řekla, že tam nechce jít sama. Sice Silvestr neměl žádné ponětí o tom, jak jí má ochránit, jeho tělo bylo leda tak mrštné a schopné rychle utéct, ale prát se? Ne, to ne. V kapse ucítil vibrace mobilu – sms. „Jsem tu.“. Silvestr se rychle rozloučil s matkou a odešel do víru noci.
„Wow, vypadáš k sežrání. Už jsem ti někdy řekla, že lituju, že jsi teplej?“, pozdravila se s ním jeho brýlatá, ale atraktivní kamarádka. „Asi tisíckrát, zlato.“. „Někdy si řikam, k čemu mi je, bejt prsatá bruneta, když jsou všichni kluci, který za něco stojej, teplý!“, stěžovala si Lenka, jakmile se vydali na cestu. Silvestr musel ocenit, jak se Lenka umí obléknout. Její upnuté bílé kalhoty se jasně odrážely od oranžového světla pouličních lamp. Třpyt jejího stříbrného náhrdelníku s krvavým rubínem jen zvýrazňoval výstřih tvořený sametovým černým tílkem a vzduchem se neslo klapání červených lodiček, které se opakovalo s každým krokem. „No, nevim, proč ti přijde, že jsou všichni hezký kluci na kluky, ale kdybych byl heterák, tak bych s tebou chodil…“,. „Teď nevim, jestli to mam brát jako kompliment, a nebo jako urážku, že jedinej kluk, kterej by se mnou chodil, je buzna…“, zasmála se.
Konečně se dostali k Adamovi. Adam byl známý zbohatlík ve městě, nikdo ho neměl rád, ale všichni chodili na jeho oslavy. Vždycky je důležité mít bohaté známé, jak říká Lenka – ne, že by na tom byli se Silvestrem nějak špatně finančně, ale jak praví známé pořekadlo: „Tráva na druhé straně plotu je vždycky zelenější.“. V tomto případě to byla rozhodně pravda. Vila Adamovy rodiny se majestátně tyčila na obrovském pozemku, který udržovalo kdo ví kolik zahradníků. Měli vlastní bazén, spíš bazény, vířivku, prostě všechno, o čem průměrně vydělávající člověk jen sní.
„Jak se máme dostat dovnitř?“, zeptal se Silvestr. Jakmile to dořekl, tak se těžká kovová brána s vyrytými emblémy Adamovy (jmenovali se LaCroix – původně Francouzi) rodiny otevřela. „Super, člověk tu nemusí pomalu nic dělat, i dveře se mu otevřou, když hezky poprosí.“. „Ha ha ha“, ozvalo se z reproduktoru, „Radši pojďte dovnitř, jinak přijdete o všechnu zábavu.“.
Vydali se tedy směrem k vile. „Doufám, že to alespoň bude stát za to.“. „Hmm, tak mě napadlo. Proč ti vlastně dávala matka ty prachy, když je to u něj doma?“, ptala se Lenka. „Prachy se vždycky hodí…“. „Někdy jsem ráda, že nejsem tvoje matka.“. „Někdy jsem rád, že mi nerozumíš…“. „Co?“. „Právě o tomhle mluvim…“, zasmál se Silvestr a vstoupil do vstupní haly s mramorovým schodištěm a pozlaceným zábradlím. „Vítejte v mém skromném obydlí…“, přivítal je hnědovlasý chlapec se zelenýma očima, bledou kůží, atletickou postavou a elegantním vystupováním. „Nech si tyhle pokrytecký řečičky pro někoho, kdo jim uvěří, Adámku…“, přerušil ho Silvestr s úsměvem. „Vidím, že máš prořízlou pusu…ale takové lidi mám rád, alespoň se mi pořád nevnucují a nepochlebují.“, opáčil se Adam s úsměvem. „Ještě jsem vás nepředstavila. Silvestře, tohle je Adam. Adame, tohle je Silvestr.“. „Velice rád poznávám někoho z Lenčiných přátel.“, podal Silvestrovi ruku. „Jo, taky tě rád poznávám.“, odpověděl s tónem, okázale parodujícím Adamovo vystupování. „Musíš být zajímavý člověk…“. „Jo, to je, ale myslim, že ty mu v jeho zajímavosti moc nepomůžeš, Adame.“. „Uvidíme se později, Silvestře.“, rozloučil se Adam a odkráčel pryč. „Proč jsi na něj tak nepříjemná?“. „Věř mi, není to někdo, s kym by bylo radno se bavit. Je divnej…“. „To, že je někdo divnej, neznamená, že bys ho měla hned soudit…“. „Já vim, ale nemůžu si pomoct, povrchnost je moje přirozenost…“. „Ach jo, asi bychom měli jít tam…ať už je to kamkoliv, kde je ta párty.“.
Vyšli po mramorových schodech, Silvestr si všiml, že všude jsou znaky antické kultury, kterou i on sám obdivoval. „Vždycky jsem chtěl mít doma něco, co připomíná minulost…jako dávnou minulost.“. „Tady nejsi ve škole, jdeme se bavit!“. Řekla Lenka a rozrazila dveře vedoucí do obrovské místnosti, která sloužila k pořádání večírků. V každém rohu byl umístěn jeden reproduktor, ze kterého zněla taneční hudba, uprostřed taneční parket, spousta lidí, spousta alkoholu. „Konečně doma!“, zařvala Lenka. „Jo, jasně, uvidíme se později…“, řekl Silvestr, i přes to, že věděl, že ho Lenka neslyšela.
Nikdy neměl rád, když byl ve společnosti neznámých lidí, ještě k tomu opilých, musel předstírat, že jejich vtipy jsou opravdu zábavné, a že se může potrhat smíchy. „Hej, krasavče! Myslim, že s tebou chci spát!“, zařvala na něj jakási blondýna ve značné náladě. „Myslim, že ne…“. „Hádám, že tohle je čas, kdy mám odejít a zkoumat zdejší architekturu.“, řekl si Silvestr a odehnal od sebe nadrženou blondýnu.
Silvestr za sebou zavřel dveře a sešel zpátky po schodech. „Už odcházíš?“, ozvalo se za jeho zády. Silvestr se překvapeně otočil a pohlédl na Adama. „Ne, jen nejsem zrovna moc…člověk na párty. Chtěl jsem se tu trochu porozhlídnout, jestli ti to nevadí?“. „Samozřejmě, že ne…chceš, abych ti udělal malou prohlídku po našem sídle?“. „To by bylo fajn.“, usmál se na Adama.
Adam mu ukázal celou vilu, Silvestra nejvíc zaujaly umělecké sbírky snad z každého směru, který znal. Adam velice ocenil jeho znalosti historie a jeho smysl pro humor, když řekl, že ta ženská na obraze by opravdu potřebovala žít v době, kdy byla plastická chirurgie. Nakonec skončili na verandě. „Nebude vadit, když si tady zapálim?“. „Ah, konečně někdo, kdo tady taky kouří! Přijde mi, že tyhle mladý snad neví, co je správný požitek…“, zajásal Adam. „Mluvíš, jako kdybys sám nebyl v jejich věku.“. Na tuhle otázku se Adam jen pousmál a odpověděl. „Jednou se dozvíš proč…“. Oba mlčky kouřili a pozorovali okolí. Silvestr začal přemýšlet svém zlomeném srdci, toužícím po pomstě…Adam se na něj na chvilku podíval a zeptal se: „Proč brečíš?“. „Co? Já nebrečim…jen mi něco spadlo do oka.“, zamaskoval Silvestr rychle své slzy. „Je na tobě jasně vidět, že pod vším tím vtipem a bystrostí je pohřbena bolest a utrpení…nedokážu si představit, jak moc tě to musí bolet.“. Silvestr se na něj překvapeně podíval: „Jak to můžeš vědět?“. Adam ho chytl za rameno a podíval se mu do očí: „Já nejsem jako ostatní, Silvestře…a vím, že ty taky ne. Vím, že ti něco v životě chybí, potřebuješ něco…víc.“. „Věděl jsem, že je v tobě něco zvláštního…a vidim, že jsem měl pravdu.“. „Kdybych ti řekl, že ti můžu dát, co potřebuješ, jak bys zareagoval?“ „Bez váhání bych to vzal!“, odpověděl Silvestr. „I kdyby ti to mělo změnit celý život?“ „Bez bolesti není odměny.“, řekl rázně Silvestr, který začal pociťovat vzrušení, věděl, že tohle je to, na co celou tu dobu čekal. „Zavři oči, nebude to moc bolet.“. Silvestr udělal, co mu bylo řečeno.
Následujících pár vteřin by se dalo popsat takto: Silvestr ucítil ostrou bolest na krku a zvuk člověka, co hltá pití, pomalu ztrácel vědomí, když zvuk přestal. Ucítil, jak mu k ústům Adam přikládá jeho zápěstí, na jazyku se mu rozlévala sladká chuť neznámé tekutiny…a potom nic.

Výňatek ze Silvestrova deníku dne 27.9.2010:
Nemůžu tomu uvěřit! Jak mi tohle mohl Richard udělat? Věděl, že se ho pokoušim vymazat ze svého života a on se objeví s Johnem přímo před barákem. Nebyl jsem na něj připravenej, ale to, co po tom přišlo, bylo snad ještě horší. John mi řekl, že spolu chodí…prvních pět minut se mnou proháněl takový zvláštní pocit, chvilku jsem brečel, poté se smál, následně mlátil pěstí do zdi, dokud bolest nebyla nesnesitelná, až nakonec jsem Richardovi napsal, že ho nenávidim a nikdy ho nechci vidět. Jenže jemu to přišlo, že je to jen dočasný, že se zase vrátíme do starých kolejí. Ne, Richarde, jediný co chci, je abych se pomstil…a věř mi, že nasrat mě do týhle míry, se rozhodně nevyplácí…!

„Au, moje hlava…kde to jsem?“, probral se Silvestr z bezvědomí. „Pořád na večírku…“, oznámil mu s klidným tónem Adam. Silvestr se kolem sebe rozhlédl, Adam měl pravdu, pořád stejné místo, jen si nepamatoval, co se stalo. „Proč jsem na zemi?“. „Věř mi, vzpomeneš si. Teď se jen musíš najíst, vsadím se, že máš hlad…“. Silvestr byl zmaten situací kolem něj, cítil obrovskou bolest v dásních, jeho tělo bylo v jednom ohni, za normální situace by mu srdce vyskočilo z hrudi, ale on necítil žádný puls. Následoval tedy Adama, prošli celým sídlem, až došli do ponuré místnosti, Adam rozsvítil. Chvilku po tom, co světlo ozářilo místnost, Silvestr nemohl uvěřit, co viděl. „Musíš se nakrmit a hlavně, se to naučit! Tady Lily ti ráda poslouží, že Lily?“, obrátil svůj pohled k zrzavé ženě, oblečené jen v prostém bílém šatu s viditelnými kousanci na krku, celkově působila jako kdyby byla zhypnotizovaná. „Ano, pane LaCroix, cokoliv si přejete.“, na to Lily Silvestrovi nastavila hrdlo, na kterém byla jasně vidět pulsující tepna. „No tak, víš co máš dělat, jen nech ten hlad, ať tě ovládne…je to úžasný pocit, budeš si připadat jak znovuzrozený.“. Silvestr se lačně podíval na nabízené hrdlo. V očích se mu zableskla neobyčejná touha, před očima viděl jen tu tepnu, nechal se ovládnout tou bestií, která se dožadovala svého přísunu potravy, rychlým pohybem vzal ženu za hlavu, aby měl ke krvi lepší přístup a zakousl se. Lily ani nedutala, Silvestr hltavě, dalo by se říct téměř agresivně, pil krev z ženina hrdla, jejíž tep pomalu ustával. Odhodil bezvládné tělo a rychle dýchal, tělem mu proudila nová energie z čerstvé krve, cítil se silný, celý svět kolem něj jasně zářil barvami. „Jak miluji ten pohled, když se nový poprvé nakrmí, je na něm jasně vidět, jak moc dobře mu to dělá…“, okomentoval celou situaci Adam. „Co to…já jí zabil?“, zeptal se vylekaně Silvestr. „Nejsi blbec, Silvestře…sám to moc dobře víš, vím, že ses o vampirismus a upíry celkově zajímal. Samozřejmě, žes jí zabil, žádný smrtelník není schopen přežít první krmení, neboj se, nikdo o ní nebude mít strach.“. „Nemůžu tomu uvěřit…“. „Je to delikatesní pocit, že ano?“. „To teda…“. „Měl bys jít zpátky za svojí kamarádkou, uvidíme se u tebe doma…nejdřív si ale utři tu krev z tváře, nevypadá to zrovna moc dobře…“.
„Kdes byl? Byla tu nehorázná zábava!“, ptala se Lenka. „Já…musel jsem jít na vzduch.“. „Na tři a půl hodiny? Já tě nikdy nepochopim, nedokážeš si vůbec užít…“. „Měli bysme radši jít.“. Silvestr se rozloučil s Lenkou před domovem, když odemknul dveře, zjistil, že mu něco brání ve vstupu dovnitř. „Musíš být pozvaný.“. Silvestr se ohlédl na Adama. „To musím být pozvanej, abych mohl vstoupit do svýho vlastního baráku?“. „Jo, jsi mrtvej, tim pádem už tu nebydlíš…“. Silvestr zabouchl dveře a vytáčel na mobilu číslo matky: „Ahoj mami, prosim tě, mohla bys přijít ke dveřím, zapomněl jsem si doma klíče…a ještě tu u nás bude spát kámoš, nevadí to? Jo, ok. Díky.“. Asi za dvě minuty se jeho matka objevila ve dveřích. „Můžeme jít dál?“, zeptal se Silvestr. „Ježiš, proč se ptáš, jsi muj syn, jasně, že můžete.“. Neviditelná síla, která jim bránila ve vstupu, zmizela. „Tak“, začal Adam, „vsadím se, že máš určitě spoustu otázek, které jsou ovšem trochu ohrané, takže ti na ně rovnou odpovím. Ano, jsi mrtvej. Ne, nemůžeš chodit ven, když svítí slunce, když ovšem nemáš tenhle prsten.“, ukázal na stříbrný prsten se zeleným drahokamem, „Ano, taky jsem ti jeden přinesl. Ne, nesmíš to říct nikomu. Ne, na slunci se netřpytíš. Ano, můžeš jíst a pít….“. Adam pokračoval v dlouhém seznamu odpovědí, na které se ani Silvestr neptal, hlavou se mu honilo něco jiného. Jak může započít svůj plán pomsty? Teď, když má nadlidskou sílu. Má je zabít, nebo udělat něco jiného? Co když toho nebude schopen? Co když mu city k Richardovi zabrání jakkoliv mu ublížit? „Hej! Vnímej mě alespoň v téhle věci!“, probral ho z přemýšlení Adam. „Nikdy ten prsten nesundávej, ať se děje, co se děje.“, předal Silvestrovi identický prsten a Silvestr si jej nandal na prsteník. „Když budeš cokoliv potřebovat, tak za mnou přijď, víš, kde bydlím. Sbohem.“, nato Adam rychlým pohybem zmizel ze Silvestrova pokoje.
Silvestrovy pocity následujících dnů by se daly popsat asi takto:
Je to hrozně divný, přijdu si, jako kdyby v mém nitru byla nějaká část, neustále lačnící po lidské krvi, v plné kontrole nade mnou jí ovšem brání moje lidskost. Musí v tom být nějaká rovnováha, ta bestie uvnitř mě bude klidná, když dostane najíst, poté se můžu chovat jako člověk. Ve škole jsem to zvládl celkem v pohodě, ještě v noci jsem vykradl krevní banku, abych měl “svačinu“. Moje tělesná teplota je shodná s teplotou okolí, ale jakmile se napiju čaje, či něčeho horkého, tak se zahřeju na normální teplotu. Dnes jsem byl s Lenkou venku, všimla si, jak hladově po některých lidech koukám. Sice jsem nechtěl, ale musel jsem na ní použít, ani nevím, jak se tomu říká, ale prostě lidi můžu donutit zapomenout na určité věci, třeba, že jsem je kousl a tak, fakt hustý. Taky jsem si všiml, že některé moje lidské vlastnosti, se v upířím životě ještě znásobily. Učím se teď hrozně rychle, za dva dny jsem se dokázal naučit francouzsky, tohle je život, i když po smrti, kterej jsem opravdu potřeboval. Už jsem taky vymyslel, jak se pomstím, Richarda donutím, aby mě políbil před Johnem, bude si to pamatovat navždy!“
„Jsi si jistej, že se ti to povede?“. „Jo, Lenko, jsem si jistej…Richard mi neodolá.“. „Zajímalo by mě, kde se v tobě bere tolik sebevědomí…“. „Neptej se…“, zakončil rozhovor Silvestr, zašlápl cigaretu a rozhlížel se po rušném Václavském náměstí. „Támhle jde…jdou.“. Silvestr na Richarda s Johnem vrhl nenávistný pohled, všechna bolest, kterou v sobě držel, vyšla na povrch, umocněná upírstvím. Silvestr začal funět, Lenka ho chytla za ruku. „Ahoj!“, pozdravil pár. „Čau.“, odvětil suše Silvestr. John se začal radovat z toho, že Silvestr souhlasil s tímhle usmiřovacím večírkem: „Jsem rád, že chceš, aby to mezi náma bylo jako dřív…“. Silvestr se na něj jen strojeně usmál a pohled mu utkvěl na Richardovi. „Ty skončíš dnes nejhůř!“, problesklo mu hlavou. Vydali se směrem k tanečnímu klubu, kde měl onen usmiřovací večírek proběhnout. Asi po hodině a půl, kdy Silvestr pozoroval, jak se jeho tři společníci opíjejí, odešel John s Lenkou na taneční parket a on zůstal na pohovce s Richardem sám. „Takže…jak se máš?“, začal konverzaci Richard. „Dobře, tahle noc pro mě hodně znamená…všechno se změní.“. „Vim, že si o mně myslíš, že jsem ti kdovíjak ublížil, ale to není pravda. Na tobě mi záleželo, jako na vlastním bratrovi, ale Johna jsem miloval…“. „Richarde, mě tohle ale vůbec nezajímá! Nikdy ti na mně nezáleželo, kdyby ti na mně doopravdy záleželo, tak mě necháš udělat, co jsem chtěl.“. „Myslíš, že kdybys mi zmizel z života, tak by se tim něco vyřešilo?“. „Rozhodně by se tim vyřešilo víc než tohle. Ani si nedokážeš představit, jakou bolest jsi mi způsobil. Bylo to jako kdyby mi někdo vyrval srdce, nemohl jsem dělat nic, celý dny jsem jen ležel v posteli a poslouchal depresivní písničky. Kvůli tobě jsem si prožil tolik bolesti, že jediný na co mam chuť, je ti to všechno vrátit i s úroky.“. Na Richardovi bylo jasně vidět, jak začíná mít ze Silvestra strach, to se mu zamlouvalo, chtěl ovšem ještě víc, proto na Richarda obrátil svůj pohled a začal používat svou velice oblíbenou schopnost. „Až přijde John, tak mě políbíš, jak nejlíp umíš, bude to, jako kdybys mě miloval. A poté řekneš Johnovi, že jsi ho nikdy nemiloval a s nim jsi byl jen ze soucitu, a že teď chceš být jen se mnou.“. Richard poslušně zopakoval, co mu Silvestr nakázal…na Silvestrově dokonale mramorové tváři se rozlil potěšený úsměv.
John s Lenkou se pomalým krokem blížili ke stolu, kde seděl Silvestr s Richardem. Richard začal plnit to, co mu Silvestr řekl. Vjel rukou Silvestrovi pod triko a začal ho vášnivě líbat, Silvestr mu všechno bohatě oplácel a po očku sledoval, jak se John tváří. Richardova ruka ze zpod trika přesunula na stehna. „Jak??“, to je jediné na co se John zmohl, když Richard Silvestrovi rozepínal Silvestrovi pásek. „To stačí, miláčku…Nechtěl jsi Johnovi něco povědět?“. Richard přestal s obšťastňováním Silvestra a obrátil se k Johnovi: „Nikdy jsem tě nemiloval, byl jsem s tebou jen ze soucitu, protože jsi byl tak zoufalej a já se nudil, teď chci být jen se Silvestrem.“, zopakoval slovo od slova. John se podíval na Silvestra, který se mezitím upravoval. „No co čumíš? Sám jsi slyšel Richarda, patří ti to.“, usmál se na něj Silvestr. John utekl s brekem pryč a Richard se probral z hypnotického stavu. „Proč odešel?“. „Udělalo se mu blbě, tak jel domu.“. „Aha, tak já asi taky pujdu. Ahoj.“, rozloučil se Richard, netuše, co se v předchozích minutách odehrálo. „Jak jsi to dokázal?“, ptala se udiveně Lenka, která jen nevěřícně zírala. „Kouzlo osobnosti…a trocha opiátů.“. „Tys ho sjel?“. „No a? Zaslouží si to, neboj, bude v pohodě.“.
Silvestr si zbytek noci užíval, protože věděl, že dosáhl svého cíle, mezi Johnem a Richardem je konec a on si může užívat sladkou věčnost. Původně měl v plánu poté vyjít bez prstenu na slunce, když už pomsty dosáhl, ale nakonec si uvědomil, že tenhle posmrtný život si vždycky přál a pořekadlo „Prach jsi a v prach se obrátíš.“, ještě nějakou dobu, alespoň dvě tisíciletí, nechce dodržovat. „Není život nádhernej?“, zeptal se Lenky. „Jo, hlavně, když mě každej kluk odmítá…přála bych si je umět ovládat.“. „Vážně?“. „Že váháš, dala bych za to všechno.“. „Pojď ven, něco ti ukážu…“