Všechno jednou končí

Cítila jsem tlukot jeho srdce. Hlava mi třeštila a když jsem otevřela oči, neviděla jsem vůbec nic. Slyšela jsem jak někdo, kdo mě nesl v náručí těžce oddychuje. Pomalu jsem začínala přicházet k sobě, poznávat bezmračnou oblohu i stromy kolem. A právě tenkrát, když jsem ho prvně uviděla to všechno začalo. Jeho kolíbavá chůze ustala a opatrně mě položil na zem. Zíral na mě pronikavýma hnědýma očima. Kapky vody mu skapávali z delších tmavých vlasů do písku. Byla jsem zmatená. Nevěděla jsem kde jsem, proč tu jsem, co se stalo ani…jak se jmenuju. Nevěděla jsem vůbec nic. Když jsem pohlédla za sebe uviděla jsem rozbouřené moře které svou vší silou naráželo do útesů. Začínala mi být zima. Písek se lepil na mokré oblečení. Teprve teď jsem si uvědomila že jsem promočená. Podívala jsem se na něj. Měl na sobě jen dlouhé, volnější džíny. Svaly na těle se napínali a zase povolovali s jeho výdechem. Snažila jsem se vzpomenout si, co se stalo, ale marně.
„Jsi v pohodě? Bolí tě něco?“ Při jeho slovech se mi tajil dech. Měl krásný jemný a vyrovnaný hlas. Přesto se mi na něm něco nezdálo. Jen jsem přikývla.
„Co se stalo?“ Zeptala jsem se.
„ Nevím, procházel jsem se po pobřeží a uviděl jak s tebou mlátí vlny. Nevím jak dlouho jsi se tam bezmocně plácala,ale každopádně si se parádně praštila do hlavy.“
„ Hmm… bezva.“ Zabručela jsem a chtěla jsem si sednout.
„Né! Počkej! Nevstá…“ Víc už jsem neslyšela.
„Betty, holčičko, jsi v pořádku???“ Vyrazila se sebe žena která seděla vedle mé postele.
„Kdo…kdo jste?“ Zakoktala jsem.
„Ty, ty nevíš kdo jsem?“ Žena sklonila hlavu a po tváři jí stekla slza.
„Jsem tvoje matka Bee..“ Poznamenala s poklesem v hlase.
Nevěděla jsem co dělat. Tuhle ženu jsem v životě neviděla. Mám jí věřit? Ale..proč by to nebylo možné. Na mou matku jsem si vzpomenout nemohla.
„Co..co se stalo?“ Zeptala jsem se.
„Nějaký chlapec zavolal záchranku, že tě prý našel na pláži v bezvědomí. Nebyl tam když dorazili, takže ani nevíme komu poděkovat…
Bezva. Pomyslela jsem si, jediný člověk kterého si pamatuju je fuč.
„Chce se mi spát“ Vypadlo ze mě. Nevěděla jsem jak jinak z téhle bezmoci utéct.
„Jistě holčičko, jen se prospi“ Odpověděla žena.
Netrvalo dlouho a spadla jsem do spánku. Zdálo se mi o něm, ale sen jsem nechápala. Koukal na mě těma krásnýma očima. Měla jsem s něj strach, ale nevěděla jsem proč.
„Dej mi to!“ Promluvil najednou naštvaně.
Vyděšeně jsem ucouvla, ale za mnou byla zeď ,takže už jsem neměla kam.
„Co? Co ode mě chceš?“ Zeptala jsem se vyděšeně.
„Nedělej že nevíš! Nechtěj mě naštvat! Dej mi to!“ Jeho hlas najednou nebyl vůbec vyrovnaný. Řval na mě a já nevěděla co dělat. Přitiskla jsem se na zeď ještě trochu víc.
„Tak dělej, máš poslední šanci!‘ Jen co to dořekl napřáhl se a praštil mě…
Vyděšeně jsem se posadila na postel. Přístroje vedle mě provokativně pípaly a žena, která je údajně moje matka se vybavovala na chodbě se sestrou.
„Jistě že tu můžete zůstat přes noc, ale na jiném pokoji. Dokud je na JIP nemůžete tam s ní být.“ Vysvětlovala sestra. Všude bylo šero, jen pramen světla který pronikal prosklenou dírou ve dveřích pokoj trochu prosvětlil. Otočila jsem se na druhou stranu a pokusila se znovu usnout. Teď už to nebylo tak jednoduché. Vzpomněla jsem si na ten sen pokaždé, když jsem zavřela oči. Stále jsem měla pocit, jak na mě někdo civí. Blbost! Zavrhla jsem si to hned. Únava byla silnější než já a zase jsem spadla do hlubokého spánku. Probudil mě pád knihy na zem.

„Doprčic! Už zas!“ Zanadával někdo.
Tenhle hlas jsem ale znala. Donutil mě otevřít oči. To co jsem viděla jen potvrdilo moje očekávání. Seděl tam on, zase tak vyrovnány, klidný s jiskrou v očích. Posadila jsem se na postel a dlouze se na něj zadívala.
„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.“ Prohlásil a pousmál se.
„Nic se neděje. Jak jsi se sem dostal? Kdo vůbec jsi?“ Zajímalo mě tolik věcí ,ale moje otázky přerušil jeho hlas.
„ Pšššt. Nevědí o mě. Prohlásil a šibalsky se usmál.
„Jsem Bastian. Musel jsem tě vidět.Nevím proč nedalo mi to. Jsi Betty viď?“
„Hmm..mno..asi…pravděpodobně jo.“
„Pravděpodobně?!?“
„ Jo, pravděpodobně, nepamatuju si nic, poslední co si pamatuju, jsi ty.“
„ Jo..a děkuju.“ Dodala jsem.
„Není zač.“ Odsekl a zas vykouzlil ten krásný úsměv.
„Mno nic… Budu už muset jít, aby mě tu nenachytali. Neptej se po mě. Vrátím se jak to jen půjde jasný?
„ Dobře. Budu se těšit.“
Už neodpověděl, jen se zase usmál a tiše se proplížil ven ze dveří. Jenom co se dveře zaklaply vešla do pokoje sestra. Nevím jak ho mohla nevidět.
„ Tak co jak ti je?“ Zeptala se.
„Joo..už líp, ale chce se mi spát.“
„To je dobře, spát se ti chce po lécích, je to normální.“ Odpověděla s klidem. Pak jen dolila čaj a zase odešla. Nechápala jsem to. Na JIP jsou návštěvy a ještě k tomu v noci zakázány. Tak jakože si ho nikdo nevšiml? Rozhodla jsem se to nechat být. Natáhla jsem se pro čaj a trochu usrkla. I přesto, že ho před chvilkou sestra dolévala, byl hnusně studený a hořký. Otočila jsem se tedy na druhej bok a znovu usla.
Ten sen se zase opakoval. Probudila jsem se stejně jako minule. Srdce mi bylo jak o život. Kapky potu mi pomalu stékali po čela. Rozhlédla jsem se po pokoji. Tam v rohu. Někdo tam byl. „Né, to není možné.“ Uklidňovala jsem se. Jenže ten někdo tam opravdu byl a mířil k mé posteli. Už jsem šahala po zvonku na sestru ale přerušil mě hlas.
„Né, prosím, nedělej to. Nech si to aspoň vysvětit..
„Bastiane?“
„Promiň. Já, já ti to vysvětlím. Opakoval pořád a sedl si ke mně na postel.
„ Mno. Myslím že máš co vysvětlovat.“ Podotkla jsem.
Jenže v tom vstoupila do pokoje sestra.
„S kým to mluvíš?“ Zeptala se naštvaně.
„ S nikým, jen tak, sama pro sebe“ Zalhala jsem. Jenže, on tu teď opravdu nebyl. Sestra mě probodla pohledem a zase za sebou zavřela dveře. Když jsem se podívala zpátky na místo, kde předtím seděl, zase tam byl.
„ Co jsi zač?“
„ Nebudeš mi věřit.“ Odsekl.
„Třeba jo“. Prohlásila jsem a sedla si na postel pohodlněji.
„Hmmm?...No?..Poslouchám.“ Rýpla jsem do něj ještě. Jen sklonil hlavu.
„ Tak dobře. Stejně mi nebudeš věřit, ale to vysvětlení toho všeho ti dlužím. Víš z jakého důvodu zůstávají duchové na tomhle světě?“ Zeptal se, aniž by čekal že s ním budu dál mluvit.
„ Nevím to jistě, ale…něco hledají. Musí dokončit úkol, nebo tak něco ne?“
„Jo, přesně tak. Nebo pokud chtějí najít něco, co chtějí najít v dalším životě. Moje matka umřela když mi bylo 5. Dala mi přívěšek na krk. Byl pro mě všechno. Něco jako talisman štěstí jestli rozumíš.“
Jen jsem přikývla.
„ Mno, jenže… umřel jsem když v noci mě a otce okradli a podpálili náš dům. A já teď nevím kde je. Musím ho najít. Nevím proč mě to táhne zrovna k tobě. Ale myslím že mi můžeš pomoct.
„Takže…ty jsi…duch?“
„Jojo, už to tak bude.“ Odpověděl, jakoby měl odpověď tohoto tipu denně používat.
„Říkal jsem ti, že mi nebudeš věřit.“ Dodal.
„To máš pravdu, ale já…já ti věřím.“ Nevěděla jsem co dělat. Pravděpodobně mám vidinu, ale což, krásnou vidinu tak proč si jí vymlouvat.
„Ale jak to, že tě normálně vidím, mluvím s tebou a tak? Jak to že dokážeš uchopit věci?“ Měla jsem na něj ještě víc otázek, než před tím.
„Mno… řekněme že jsem viděn, jen když chci nebo kým chci. Nesmí mě vidět nikdo, kdo mě znal v mém běžném životě. To by byl průšvih, ale to asi chápeš. A s těma věcma, to je věc druhá. Pokud je nablízku něco, co hledám, nebo jsem na dobré cestě, nevede se mi to. Jenže, mě se to nevede skoro nikdy.“
Když skončil, s očekáváním se mi podíval do očí. Vážně jsem si připadala jako blázen.
„Promiň, víš… asi půjdu zase spát.“ Špitla jsem a větu jsem zakončila nechtěným zívnutím.
„Jo, jasně, však to je správný. Jen bude ti hodně vadit, když tu zůstanu přes noc? Já…nemám kam jít. Nespím. Teda, žádní duchové nespí takže…“
„Jasný, proč né.“ Přerušila jsem ho a široce se usmála. Teď jsem na sebe byla naštvaná. Co to sakra dělám? Znám ho sotva pár hodin a nevadí mi, že se mnou chce zůstat přes noc v jednom pokoji. Ale zase, proč by mě zachraňoval, kdyby měl něco špatnýho v úmyslu? Neměla jsem důvod mu nedůvěřovat. A hlavně takhle aspoň vím že tu je. Mohla jsem ho vyhodit. Ale on by tu klidně mohl být potají a to bych asi neunesla. Sesunula jsem polštář dolů s zachumlala se do peřiny. On tam seděl na židli a stále si mě prohlížel. Chvilku mě to znepokojovalo, ale to po chvilce přešlo. Zbytek noci byl sice bezesný, ale pořád jsem měla ten zvláštní pocit.
Když jsem se ráno probudila, pokoj byl prázdný. Teda, aspoň jsem si to myslela.
„Bastiane?“ Promluvila jsem do ticha. Nikde nic. Po chvíli se rozrazili dveře a do pokoje vkročilo hafo doktorů. Pár minut něco řešili a pak se zase odebrali pryč. Sestra jen roztáhla rolety a vydala se za nima. V pokoji byl zase klid. Teda, né tak úplně, protože přístroje stále pípaly, což mě nevím proč rozčilovalo.
„Jsem tu.“ Ozvalo se najedou vedle mě. Škubla jsem sebou něž jsem si uvědomila, o co jde.
„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.“ Prohlásil smutně.
„Neděsíš mě, jen jsem se lekla.“ Oznámila jsem mu optimisticky. Nechápala jsem to, ale s ním jsem se cítila v bezpečí. Hřál mě ten příjemný pocit když tu byl.
Nevinně se usmál a sedl si vedle mě. Pokrčil nohy a sepl si je rukama. Stále upřeně koukal na jedno místo. Možná spíš nepřítomně než upřeně.
„Co se děje?“ Zeptala jsem se.
„Zkus být chvilku mrtvá, teda, asi spíš nemrtvá. Víš že nikoho nesmíš milovat. Že každou chvíli odejdeš. Je jen otázkou pár minut, hodin, dní, týdnů ,měsíců, nebo let než se budeš muset vrátit, ať už s úspěchem nebo bez.“
„ Počkej, můžou si tě „vzít zpátky„ i když neuspěješ?“
„ Hm… přesně tak, jakmile si budou myslet že už nehledám z plných sil to, co mám ukončí to.“
„ A, ty víš co je po…smrti?“ Vyvalil oči když jsem se zeptala.
„ To je u každého jiné. Můžeš zůstat jako duch, převtělit se, znovu se narodit, nebo taky nemusí bejt vůbec nic.“
Naší konverzaci ukončilo rozražení dveří.
„Jsem lékařka, zvládnu jí doma líp, než vy tady. Neznáte ani základní věci. Ani se nesnažíte, aby si zase vzpomněla!“ Řvala naštvaně máma na celou chodbu. Hodila po mě tašku s oblečením a naznačila abych se oblíkla. Dveře se zase zaklaply. Vyndala jsem z tašky celý její obsah. Mamka se nepřetrhla. Starší džínsy, otřesné a ještě k tomu růžové triko a poměrně ucházející modrá mikina.
„ Otoč se.“ Zašeptala jsem do ticha.
„Dobře.“ Špitl.
„ Takhle teda né, chci tě vidět, že nekoukáš.“ Dodala jsem.
„ Á, nebylo by lepší, nevidět, že koukám?“ Zeptal se se smíchem a objevil se.
„ Díky.“ Usmála jsem se na něj. Rychle jsem na sebe hodila džínsy a triko, který jsem hodně rychle skryla mikinou, aby nebyl vidět ani cár tý odporný růžový.
„Tak. Asi budu muset jít. Není to naposled co se vidíme viď?“ Prohlásila jsem.
„ Tak lehko se mě nezbavíš to ti slibuju.“ Přitakal a zmizel.
Cesta domů byla příšerná. Máma se mě ptala na hafo věcí. Na všechny jsem odpovídala jen nevím, nevzpomínám si, nevím o tom nic, né nejsem blázen. Neměla jsem náladu se s ní nějak vybavovat. Znala jsem jí pár dní. To už jsem víc znala Bastiana než jí. Docela krutý. Pomyslela jsem si. Znát líp ducha, než svojí matku.
Bylo zvláštní být doma. Vůbec to tam neznat. A vlastně si vůbec nepřipadat jako doma. Chyběl mi tu on. Ten pocit bezpečí. Došla jsem po schodech nahoru a sedla si na postel. Čekala jsem, kdy se ozve, ale pořád nic. Večer ze mě všechno doufání vypršelo. Došla jsem si dolu na večeři. Teda, spíš jsem jen došla dolů, popadla rohlík, hodila ho do nejbližšího koše a zase odkráčela nahoru. Začínala jsem se cítit bezmocně. Slíbil že tu bude, ale nebyl. Znuděně jsem zapla telku, ale né na dlouho. Pro změnu nedávali vůbec nic. Pokoj začala zaplňovat tma. Věděla jsem že to zase přijde. Ten sen. Bála jsem se usnout. Byla bych o hodně klidnější kdyby tu byl on. Ale nebyl. Oči mě začínali pálit. Zase mě přemohla únava.
„Nedělej ze mě idiota! Dej mi to! Vím, že to máš.“
„Nevím o čem mluvíš.“ Bránila jsem se, ale zase jsem narazila na zeď.
„Víš moc dobře, že chci ten náhrdelník. Vím že ho máš. Už mě tím, jak děláš že nevíš dost štveš.“
„Ale, já ho fakt nemám.“ Bránila jsem se. Věděla jsem, že teď to příjde, že mě zase praští. Začínala jsem se přikrčovat. Napřáhl se, ale jeho ruka mnou jen projela. O krok ustoupil.
„Dej mi ho prosím, nechci ti ublížit. Máš ho na krku. Vidím ho“
I když jsem nechtěla, instinktivně jsem si to ověřila. Opravdu jsem kolem krku něco měla. Nevím, jak se to tam dostalo. Cítila jsem se trapně. Šáhla jsem dozadu na krk a náhrdelník rozepla. S rozklepanou rukou jsme mu ho položila do dlaně.
„Promiň.“ Špitla jsem.
Zase na mě tak hezky koukal. Pousmál se a jen dodal: „Díky.“
A najedou, byl pryč. Rozplynul se jako prach.
Posadila jsem se na postel. Opět zpocená a vyděšená. Nesnesla jsem představu, že by navždy zmizel. Ještě s mou pomocí. Chtěla jsem, aby tu byl. Chtěla jsem to víc než předtím, ale pořád nic. Další den nebyl o nic lepší. K mamče jsem měla pořád menší důvěru. Přestávala jsem mít chuť k jídlu, chtělo se mi víc spát. Tak to pokračovalo několik týdnu. Začínala jsem zapomínat, jak vypadá. I ve snech už nebyl tak jasný. Začínala jsem být zoufalejší a zoufalejší. Mamka se mě po týdnu ptala, kdo je Bastian že ho prý volám ze snu. Řekla jsem že nikdo. Měla by mě za blázna kdybych jí řekla pravdu. V pokoji byla tma a ta mě donutila zase usnout, i když jsem nechtěla. Měla jsem z toho větší a vetší strach.
Rozepínala jsem náhrdelník a chtěla jsem mu ho podat, ale něco mě zastavilo. „Nedělej to prosím.“ Žádala jsem ho. Věděla jsem, že pak zmizí a už se neukáže.
„Prosím, nechoď ještě, chci být s tebou. Prosím.“ Rozbrečela jsem se.
Najednou se mnou někdo zatřásl a probudil mě. Otevřela jsem oči s očekáváním, že to bude máma a jde si stěžovat, že jí budím. Ale nebyla. Stál tam on, po několika týdnech kdy se neukázal tam stál. Nevěřila jsem tomu. Párkrát jsem otevřela a zavřela oči, ale stále tam byl.
„Promiň, nechtěl jsem se už ukázat, aby mezi náma něco…, ale nemohl už jsem se koukat, jak se trápíš.“
Jen jsem se usmála a trochu se posunula, aby si mohl sednout vedle mě. Položila jsem si na něj hlavu a užívala si chvíle, kdy jsem s ním. Věděla jsem, že to není věčný. Byl tam se mnou pořád. Začínala jsem mít chuť k jídlu a už se mi nechtělo tolik spát. Celý den jsme spolu řešili spoustu nedůležitých věcí a smáli se. V noci mě uklidňoval. A ani nemusel, jen mi stačilo, že tam prostě byl. Mamča si myslela, že trpím silnou samomluvou a tak mě pustila do školy. On samozřejmě chodil se mnou, ale byla jsem jediná kdo ho vidí. Začínala jsem mít pocit, že je všechno zase krásný, ale neuvědomovala jsem si, teda, spíš jsem si nepřipouštěla, že ho začínám milovat. Každý den po škole jsem mu pomáhala hledat náhrdelník, ale bez úspěchů. Prošli jsme to snad všude, kde mu něco padalo z rukou, ale nikde nic.
Máma tenkrát slavila narozeniny a požádala mě, abych došla do sklepa pro pití. Bastian se mnou chodil všude, takže ani tam už jsem se nebála. Šel první a otvíral mi dveře. Měli jsme jako obvykle skvělou náladu. A pak se to stalo. Šáhl po klice, ale jen jí proletěl. Znovu a znovu. Působil bezmocně a tak jsem to udělala za něj. Věděla jsem, že tolikrát za sebou se mu to ještě nestalo. Vstoupila jsem do místnosti a zamířila k lahvím. Už jsem chtěla sáhnout pro kartón, ale mála lesklá věc za ním, mě donutila jí zvednout.
„Co to máš?“ Zeptal se se zájmen.
„Nic.“ Zalhala jsem a schovala náhrdelník za záda.
„Lžeš!“ Zařval
„Našla jsi to, že jo?.“
Jen jsem se podívala dolů a rozevřela dlaň. Jeho výraz byl nečitelný. Chvíli měl radost, ale ta po nějaké době zmizela.
„Budeme se muset rozloučit?“ Zeptala jsem se a po tváři mi sklouzla slza.
„Nic jiného nám nezbývá.“ Bylo na něm vidět, jak se mu lesknou oči. Přišel ke mně. A políbil mě. Hlavou mi prolítlo neskutečně moc myšlenek
„Miluju tě“. Klesl a natáhl se po náhrdelníků.


Nestačila jsem mu nic řict. Zmizel stejně jako ve snu, jako prach. Nezůstalo mi vůbec nic. Pohltila mě bezmoc. Byl pryč. Navždycky. Nikdy se nevrátí. Nikdy! Sesunula jsem se dolů po zdi a nebránila proudu slz, aby tekl. Neměla jsem v plánu se teď vracet nahoru. Neměla jsem v plánu se tam vracet vůbec. Prostě jsem jen položila hlavu do klína a odmítala komunikovat s kýmkoli, kdo přišel. Nikdo z psychiatrů ze mě do teď nedostal, co mi je. Ani nikdy nedostane. Mám svůj svět. Vídám ho ve snech, ale i v těch vždycky zmizí. Říká se, že člověk časem zapomene, že bolest přebolí, ale tohle nikdy, nikdy nepřebolí.