Začátek

Úvod
Znáte to podivné mrazení v zádech, když stojíte sami ve tmě?
I když je to třeba u vás doma a vy stojíte v chodbě – jste v podstatě v bezpečí – víte, cítíte, že za vámi někdo stojí. A pak se odhodláte otočit, protože kdo by vám ve vlastním bytě dýchal za krk? A tak prohlédnete hustou tmu za sebou, ale ta sžírající prázdnota vám nedovolí uvolnit napětím ztuhlá ramena.
Raději se natáhnete po vypínači a zbaběle zaženete tmu umělým světlem. A v chodbě nikdo není. Tak zapadnete do koupelny a pocit falešného bezpečí vás posléze ukolébá ve vaší posteli k blaženému spánku.
Jenomže z kouta ztemnělé místnosti se na vás opět dívá přízrak.

I.
Ty sny mě děsily, když jsem byla malá. Často jsem se v noci budila s křikem, házela věcmi po neexistujících příšerách u mé postele a drápala si ruce do krve, abych setřásla slizké ruce, které se po mě sápaly pokaždé, jakmile jsme zavřela oči.
Později, jak jsem rostla, a tak nějak jsem začala rozpoznávat, co je sen a co skutečnost, začala frekvence snů řídnout, a po terapiích se na čas vytratily úplně.
Ale nyní to nebylo moje podvědomí, kterým jsem se měla zabývat. Moje spolubydlící mě ráno vylekala dokonalou ukázkou mé vlastní paranoii. Dostala jsem možnost nahlédnout do situace mých rodičů, když se mě snažili probudit z noční můry.
Elena vyprávěla: „A pak, když jsem se dostala do té pouště, začaly všude růst kytky z ničeho nic…“ Jo, co já bych dala za kytky v poušti. „No, a potom vylezl ze země ten odporný slizký červ, otevřel tlamu a vrhnul se po mě! A snad nejstrašidelnější bylo, že měl hlavu jako Viktor – posloucháš mě?“
Trhla jsem hlavou. Poslouchala jsem? „Viktorova hlava?“
„Jo, jo, přesně,“ usmála se Elena. „Tak co myslíš, že to znamená?“
Pokrčila jsem rameny. „Hele, já fakt nejsem odborník na sny. Můj bratr by ti řekl, že jsou to potlačené pudy a můj psycholog by ti poradil, aby ses zamyslela nad tím, co tě na tom snu nejvíce děsí a podle toho pak vyvodila patřičné závěry.“
„A ta šíleně oblečená ženská z obchodu s esoterikou by mi vnutila nějaký amulet proti zlým duchů,“ smála se Elena. „Ale já chci slyšet tvůj názor.“
Kuchyň, ve které jsme seděli, se pomalu začínala zalévat slunečním světlem. Tohle bylo těžký. Nešlo brát její sen tak docela vážně. Ráno vždycky všechno vypadalo tak neskutečně. Ale ona čekala, že jí poradím.
„No, je možné, že se domníváš, že se na tebe Viktor zlobí, když ses s ním rozešla. Takže tě to pochopitelně trápí a tvoje podvědomí ti to dává náležitě znát.“
Elena na mě koukala, jako bych právě vypadla z poštovního vlaku. Potom vyprskla smíchy. „Tý jo, tak to by mě ve snu ani nenapadlo! Viktor je blbec, a jestli je nakrknutej, protože jsem ho pustila k vodě, dobře mu tak. Ať pukne!“ Mohla se potrhat smíchy. „Ty jsi číslo!“
Zamračila jsme se na ni. „Hele, příště až mě budeš chtít otravovat s takovou kravinou, víš co ti řeknu!“
„No tak promiň.“ Kdyby se nedusila tlumeným smíchem, možná by to znělo i upřímně.
Vstala jsem a přenesla svůj hrnek od kafe do dřezu. „Rychle to dopij ať nepřijdeme pozdě do práce.“
Elena se objevila vedle mě. „Vážně promiň, vím žes to myslela dobře,“ řekla vážně. „Co tvoje noční můry?“
Pustila jsem vodu, abych hrnky namočila. Na houbičku jsem vymáčkla trochu jaru a začala je drhnou. Do odpovědi se mi nechtělo. Svou noční můru jsem se za tu dobu naučila zvládat. Okolo mé postele bylo dokonale prázdno – žádné předměty k házení. Spala jsem v tričkách s dlouhým rukávem, i když v létě to byl docela opruz. Ruce už jsme si nedrápala, byla to čistě prevence. No, a samotné snění? Řekla bych, že jsem si na ty vidiny už zvykla jakýmsi strašlivým způsobem. Už nebyly děsivé v pravém slova smyslu. Byly spíš nepříjemné.
Tak jsem prostě odpověděla: „Vypořádala jsem se s tím po svém.“
„Prášky na spaní?“ chtěla vědět Elena.
Všímavá holka, v koupelně ve skříňce jich byla plná krabička. Vzala jsme si jenom jeden a stačilo to. „Ne, ty to ještě zhoršují, nemůžu se pak pořádně probudit.“
Zvědavost jí nedala. „A o čem se ti vlastně zdá?“
Zastavila jsem vodu a nechala hrnky okapat na stojánku. Na tuhle otázku už jsem určitě nemínila odpovídat. Celou noční můru v celé své kráse znali jen tři lidé – máma, bratr a psycholožka. Všichni reagovali v podstatě stejně: humáč!
Opřená o linku jsem přemýšlela, jak zahnat její zvědavost. Bydleli jsme společně teprve rok, a dalších pár bych to s ní ráda vydržela. Neměla jsme na vybranou, ale už teď jsem se děsila té nevysvětlené otázce, která mezi námi bude vyset.
„Je to prostě noční můra a já bych o ní nerada mluvila, když je tak krásné ráno,“ odpověděla jsem nakonec.
Elena pouze kývla - hodná holka. Obě jsme se pak rozešly do svých pokojů, abychom se nachystaly do páce.

Někdy si říkám, že moje trpělivost je vážně bezedná.
Zažila jsem normální den v práci. Šéf nemohl najít nějaké veledůležité papíry, a tak řval po všem, co se hýbalo. Nový multifunkční kávovar, který nám instalovali před týdnem, začal stávkovat. Prskal horkou tekutinu po každém, kdo se ho pokusil jenom dotknout, a tak si šéf zahulákal i výrobce. Veledůležité papíry se nakonec našly, ovšem špatně vyplněné, takže nám začalo peklo na zemi.
A mělo toho být víc.
Třískla jsem podnosem na pult. Doba oběda skončila a restaurace se pomalu vylidňovala.
„Další protivný zákazníky už prostě dneska nezvládnu,“ zakňourala jsem na Elenu.
Ela odložila umytou a vyleštěnou skleničku do stojánku, stáhla obočí. „I Jeana říkala, že dneska vychytala obzvlášť chutné kousky. Dnes je asi den blbců.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, jenom k nám přicházejí hladoví, a tudíž nedůtkliví a vybíjejí si to na nás. Jakmile se najedí, jsou spokojení, ale to už odcházejí, takže nemáme možnost vychytat tu světlou část jejich osobnosti.“
Elena se začala dusit tichým smíchem. „Potřebuješ pauzu.“
„Potřebuju pauzu,“ přitakala jsem.
„Stůj dva chce platit,“ ukázala Elena. Sebrala jsem tedy svůj tác a odpochodovala k zákazníkům.
Moje teorie se ukázala jako jedna z těch špatných. Lidé přicházeli mrzutí, uražení nebo rozhádaní, a odcházeli snad ještě mrzutější, uraženější a rozhádanější. Jediného slušného slova jsem se dneska nedočkala. Zato jsem si vyslechla deset výtek přímo, a asi pět vyřčených za mými zády. Ještě že jsem neslyšela ten zbytek.
Špatná nálada, jako by se rozdávala někde venku. A byla nakažlivá. Později odpoledne začaly nadávat i mé kolegyně prakticky na všechno. Šéfkuchař pomalu házel pánvičkami po svých pomocnících a já jsem nechápala, co se jim to stalo.
Hodila jsem starosti za hlavu, jakmile se do restaurace opět nahrnuly návaly lidí. Všichni chtěli černou kávu, Čokoládovou smrt (což byl speciální dezert s hříšným množstvím čokolády) nebo něco daleko ostřejšího. Strhl se blázinec a já jsem nestíhala.
Zaparkovala jsem u baru a rozhlížela se kolem. Venku se dost setmělo – vypadalo to na déšť. Očima jsem zavadila o Elenu, která stála u jednoho obzvlášť nespokojeného páru. Ela mluvila s tím mužem už dobrých pár minut – oprava, křičela na něj.
Vyrazila jsem vpřed, jako střela. Chytila jsem Elenu za loket, trochu jej zmáčkla.
„Co to sakra děláš!“ sykla jsem jí do ucha.
Snažila jsem se jí odtáhnout stranou, ale moje spolubydlící se nehnula z místa. A dál si vedla tu svou. Mě si vůbec nevšímala, jako bych byla jen nějaká malá nenápadná muška.
Netrvalo však dlouho a do hádky se zapojila i ta žena. To už jsem se nesnažila hrát slečnu nenápadnou a prostě jsem Elenu odtáhla k baru. Víte co? Bylo jí to jedna, křičela dál. A čím víc jsme byly od stolku dál, tím víc křičela.
Přišpendlila jsem ji k pultu, abych jí viděla do očí. Měla úplně stažené zorničky – vypadala jako slepá. Jakmile ztratila z dohledu zákazníky, zmlkla. Zamrkala na mě a začala rudnout.
„Co se to stalo?“ řekla roztřeseně.
„Křičela jsi na zákazníky,“ odpověděla jsem jí pevně.
Ela se podívala někam za moje rameno, oči rozšířené. „Já?“
Otočila jsem se do místnosti a naskytl se mi neskutečný pohled. Celá restaurace vřela hlasitými nadávkami. Hosté křičeli jeden přes druhého. Už se nehádali jenom mezi sebou – hádali se všichni se všemi, jako při nějaké divoké politické diskuzi.
„Co se to sakra děje!“ vykřikla jsem vyděšeně.
„To nevím,“ zakroutila Elena vedle mě hlavou.
Za námi se naráz rozrazily dveře. Vylekaně jsem se otočila právě včas, abych viděla našeho kuchaře, jak velkým nožem přišpendluje na desku pultu silný flák masa.
„Já se na to tady fakt můžu vybodnout! Maso není zase čerstvý! Jak můžu podávat maximální výkon, když – “
Zbytek jeho věty se ztratil v hluku tříštícího se skla. Hlava mi odletěla za zdrojem rámusu, až mi ruplo za krkem.
Jeden z hostů převrátil celý stůl na bok. Muž, vysoký alespoň sto osmdesát centimetrů, v černém saku, zuřivě nadával své společnici. Padlo hodně ošklivých slov a z intonace jeho projevu bych se já osobně sesypala jako pyramida z karet. Naproti tomu slečna, stále sedící před tím rozzuřeným medvědem, mu jeho nadávky schopně a obratně vracela.
Škoda na majetku podniku byl signál pro mě. „Eleno zavolej policii,“ houkla jsem na spolubydlící, která stále vypadala, jako v transu.
„ELENO!“ zavřískala jsem a pro jistotu s ní ještě zatřásla. „Policii!“
Když mi kývla, že rozumí, pustila jsem se za výtržníkem. Tuhle situaci jsme nemohli zvládnout sami. Po Jeaně nebylo ani památky a ostatní hosté stupňovali své hádky. Vypadalo to jako velká řetězová reakce. Přitvrdil jeden, ostatní se okamžitě přidali.
Zůstala jsem stát na místě jako přikovaná. V místnosti, mezi stoly a běsnícím davem, se zjevil muž, který jako by do celé této bláznivé scény vůbec nepatřil.
Všechno na něm bylo temné, jako by on sám byl zahalený do samotné tmy. Jeho tvář byla nelidsky bílá s lesknoucíma se, hlubokýma očima, které do sebe vtahovaly okolní světlo.
Z pohledu jeho neskutečně černých očí se mi divoce rozbušilo srdce. Na malou chvíli jsem ve své duši pocítila zmatek a čirou hrůzu. Jenomže pak všechny pocity zmizely. A tím myslím úplně všechny. Najednou jsem necítila nic. Byla jsem prázdná a lehká.
Temný muž přede mnou se usmál. Jakási chapadla černé mlhy, jež se mu ovíjela kolem zápěstí a zbytku těla, se pomalu obtáčela kolem mě, a já si ani nevšimla, kde se vzaly tak blízko. Jenomže mi to bylo jedno.
„Našel jsem tě,“ řekl ten muž.
Potom do mě ze strany cosi narazilo a srazilo mě to na stranu. Poslední, na co si pamatuju, bylo blízké setkání mého těla s dřevěnou deskou stolu. Pak, když mi hlavou prolétla bolest, tak ostrá, že se mi chtělo křičet a už nikdy nepřestat, se svět kolem mě propadl do tmy.