Sítě osudu

Nikdy bych nevěřila, jak může člověku změnit život, když se objeví, jak z čistého nebe blesk, člověk, který vám neuvěřitelně přiroste k srdci. V ten okamžik se vám mění celý osud, i když si to v tu chvíli neuvědomujete. Takové věci člověk zjistí až po letech. Mě, se něco takového stalo, tak vím, o čem mluvím. Není to, však jak si myslíte. Není to muž, který mi změnil život láskou. Ne to opravdu ne. Je to žena. Je to žena, která mi svým postojem ke mně a k životu, otevřela oči a prakticky zachránila všechno, co se dá. Začneme tedy tím, jak to začalo.
Byl začátek druháku a já se doslova děsila toho, jak bude celý rok probíhat. Z představy dalších tří let, se mi zvedal žaludek. Učení mi šlo což o to. Ale já nikdy moc nezapadala do kolektivu a nevím, tak úplně čím to bylo. Možná má přehnaná aktivita v hodinách, mé dobré vztahy s učiteli, nebo oblečení, které nebylo tak vyzývavé jako u většiny studentek gymnázia. V kostce, prostě mě nesnášely, utahovaly si ze mě a navíc ke konci prváku, došlo i na „pár“ facek. Do třídy jsem přišla jako poslední, zrovna když naše třídní zavírala dveře. Starostlivě se na mě zadívala a položila mi ruku na rameno. Byla to moc milá korpulentní starší dáma, která se ke všem chovala vždycky slušně.
„Evičko copak je? Vypadáš nějaká bledá.“
„To je v pořádku profesorko Matějová…“ vešla jsem s hlavou skloněnou. Tvář mi zakrývaly dlouhé černé vlasy. Držela jsem v dlaních u prsou knížky na aktuální hodinu matematiky a snažila se tak utlumit bijící srdce. Najednou jsem se ale zastavila, protože se ozval velmi známí hlas, zarytý v mé paměti velmi hluboko.
„To je pozdní příchod profesorko, měla by dostat poznámku!“ usmála se vysoká ramenatá dívka s velkými zuby a dlouhými prameny zlatých loken. Pomněnkově modré oči se svatouškovsky zatřepotaly, jako křídla motýlů.
„Číčová, hleď si své práce. Slečna Senesová, pozdní příchody nepraktikuje jako ty.“ Ačkoliv ona si myslela, že jí usadila. Na oko, spokojený výraz v dívčině tváři se při pohledu na mě zkřivil. Přejel mi mráz po zádech.
Po hodině, jsem byla první, kdo vystřelil ze třídy. Běžela jsem na školní toalety s představou, že se budu opět celý rok schovávat, abych to vůbec přežila. Na toaletách se upravovala nějaká robustní mladá holka. Tmavší rudé vlasy měla sepnuté co koňského ohonu a na sobě zvonové kalhoty, mikinu bez rukávů a tílko s hlubokým výstřihem. Vše sladěné v černé barvě. Pohlédla na mě se svýma hnědýma očima a změřila si mě, jakoby na mě soci hledala. Pak hbitě uhnula pohledem někam za mě. To jsem už uslyšela Kláru Číčovou jak na chodbě mluví se svými nohsledkami. Rychle jsem vběhla do kabinky a zavřela se. Srdce mi bušilo, když jsem viděla její boty a slyšela ten hlas. Vyprávěla jim, jak si to užila s novým přítelem v Karibiku a že jí už líbal a bůh ví co. Mě ovšem v hlavě ožily představy z minulého roku. Ty posměšky a nadávky. Nenávistné pohledy. Proč si vybraly mne? Smutně jsem si povzdechla. Myslím si, že nejsem ošklivá, ale přesto si mě žádný kluk ani nevšiml. Za všechno může jen ona a její kamarádky, které mě šikanují a pomlouvají u všech. Moc bych si přála mít kamarádku, které bych se svěřila a která by se mi nevysmála.
Zazvonilo. Čekala jsem, až poslední šoupavé kroky zmizí na chodbě a otevřela dveře. Nikdo tam nebyl. Mírně jsem se usmála a oddechla si. Když se ve dveřích objevila silueta, která mi rozechvěla tělo strachem. Natáhla ke mně ruku a za vlasy mě vytáhla ven.
„Ale, ale, kdopak se to tu schovává… po zvonění?“ promluvila hnědovlasá a modrooká kumpánka s postavou o něco otylejší než Klára ale štíhlejší než ta holka s rudými vlasy, která se tu malovala.
„Vždyť ty nemůžeš chodit pozdě.“ Jejich vůdkyně s blond kšticí mě bolestivě chytila za bradu, až se mi její dlouhé gelové nehty zaryly do kůže. Tiše jsem sykla, jak mě to bolelo. Nejen tohle ale to tahání za vlasy…zvlášť když Martina se v tom vyžívá a sem tam se mnou škubne. V očích se mi leskly slzy. „Ještě by se v tobě Matějka zklamala…“
„To bychom nechtěly.“
„Nechte mě! Vždyť je první den…“ prosila jsem je. Klára mě štípla do břicha. Moc dobře věděla, že kdyby mi dala facku ve škole, bylo by to nejen krajně riskantní ale navíc ten rudý flek by poutal pozornost. Opět jsem zareagovala bolestným fňuknutím.
„Právě ty ubožačko. Asi si na nás zapomněla, musíme se ti připomenout!“ podívala se na třetí aktérku, která stála u dveří. Taky ramenatá, připomínala trochu kluka s těmi nakrátko ostřihanými vlasy. Zelené oči se jí radostně zaleskly. Procházela ke mně. Rozklepala jsem se po celém těle a prosila je, aby mne nechaly. Ony se však jen vesele smály. Martina mě pořádně zatáhla za vlasy a plivla mi do nich. Rozbrečela jsem se a držela si zoufale hlavu, která mě už opravdu velmi bolela. Měla jsem pocit, že mě netahá ale naopak, že každý vlas je jehlou, která se mi zabodává do kůže. Několikrát jsem zamrkala, aby se mi slzami rozmazané šmouhy zaostřily. Abych viděla, co se stalo.