Poslední upír 4

Abyste si osvěžili, co se stalo v minulém díle: Elen seznámila upíra Benjamina s věcmi, které upíry odpuzují a zabíjejí. Na konci přednášky chtěl, aby mu osvětlila, proč měl jít za ní. Elen souhlasí s tím, že druhý den se budou bavit o krvi, jakožto potravě. Upírovi se to nelíbí, protože když vidí velké množství krve, tak omdlí... a takhle to pokračuje...

Nevěřila jsem vlastním uším.
"Co prosím?" optala jsem se, jako přimražená. "Omdlíte?"
"Ano." pípnul doslova Benjamin.
"Vy jste upír! Nemůžete omdlít!" namítla jsem a surově jsem zavřela batoh, přičemž se pořádně ozval jezdec u zipu. Ben mě tiše pozoroval. Mělo mi dojít, že s ním musím jednat trochu opatrně. Proč bych vlastně měla? Mohl by si myslet, že to není fér. No a co? Život zkrátka není fér. Neexistují daná pravidla pro život.
Podívala jsem se na něj a viděla jsem nepovedený výtvor přírody.
"Vy to vlastně nevíte." odpověděla jsem si sama. "Protože jste vyjímka, která nic neví. Stvořil vás někdo, o kom nevíte, jak vypadá, jak se jmenuje a ten vás poslal za mnou. Nevíte proč. Závisí na vás generace upírů. A já si to takhle přeříkávám poněkolikáté a stále nevím, proč?"
"Tak si to neopakujte. Ztrácíte tím čas." Benjamin se posadil na balvan, u kterého stál.
"To říká ten pravý!" ušklíbla jsem se. Něco mu totiž uniklo. Nebyl moc chytrý.
Benjamin pokrčil rameny. "Tak dobrá, uznávám, jsem k ničemu. Ale to nemění význam věci. Vy mi musíte pomoct. Ten zupířující upír mi to řekl." Jeho lhostejný tón podobný tomu dětskému, když malému dítěti něco tvrdě vnutíte, mě začal vytáčet.
"Musím? Slyším dobře? Mojí povinností není vám pomoci. Vždyť jsem vás potkala teprve včera večer. Klidně si můžu odejít domů a udělat tam mejdan."
"To nemůžete! Rodiče by vám to jistě nedovolili!" Vyděsil se. Já se naopak rozesmála. "Čemu se smějete?"
Musela jsem do plic nabrat trochu vzduchu, abych mu mohla odpovědět. "To byste nepochopil."
Upír se zadíval do země před sebou. "Mám hlad." řekl.
A tehdy mě smích přešel. "Nemáte, Benjamine."
"Mám. Dlouho jsem nic nejedl ani nepil." vzhlédl a dokonce za tmy (nedaleko svítila lampa, kdo si to nepamatuje) jsem spatřila jeho pravé upíří oči. Žluté a hladové. Obličej měl stále lidský a dva špičaté přední zuby měl povytažené jen z půlky. Seskočil z kamene a pomalým krokem ke mě vykročil. Upřeně nespouštěl zrak z mých očí. Snažila jsem se nevypadat vyděšeně, ale tento okamžik mě překvapil. Že by si uvědomil svou pravou podstatu: on lovec a já oběť?
"Něco tu voní." řekl a olízl si sucé rty. "Že máte v batohu nějaký sendvič se salámem?"
Uf. Improvizovat! Kdyby se dozvěděl pravdu, mohl by být časovaná bomba.
"Ne. To se vám zdá, Bene. Ale vy do zítřka jíst nic nebudete. Víte, někteří upíři nějí několik týdnů. Příliš mnoho potravy vyčerpává tělo. Já vám zítra povím, co budete jíst. Ukážu vám to."
"Ach jo." posteskl si a sedl si zpět. "Tak už mi to povíte?"
"ZÍtra." přikývla jsem.
"Já ale myslím ten důvod, proč mě odkázal ten upír na vás."
"Ach tak." opřela jsem se o kámen, na kterém ležela taška. Ruce jsem si strčila do kapes, foukal totiž lehce studený větřík.
"Před několika lety zmizel někdo z mého okolí. Zničehonič byl pohřešovaný. Nikdo o něm nevěděl. Všichni mysleli, že se najde, ale měli pravdu jen napůl. Když jsem se s ním setkala měsíc od jeho zmizení, byl jiný. Upíři jej změnili.
Potkali jsme se, když jsem se vracela z tréninku, v tom parčíku, kde jste byl. Vysvětlil mi, co se s ním stalo. Ovládal se, jako každý upír. Normální upír by mě chtěl hned zabít, nebo si nejprve zahrát na honičku a pak zabít. On to ale neudělal, i když jsem měla velké obavy, že tak učiní.
Naučil mě, jak se bránit před takovými, jako byl on. Jak je poznat. Seznámil mě s jeho klanem, ve kterém se ocitl. Měla jsem štěstí, že mě před nimi chránil. Po čase mě mezi sebe přijali, jelikož jsem jim pomáhala se ukrýt. Nevztáhli na mě ruku, tedy až na občasné vyjímky. To ale nic neznamenalo. Jen byli... moc hladoví a to způsobilo jejich agresivitu.
Pak jsem viděla, jak se porvali s jiným městským klanem. Ztráty byly na obou stranách, já jsem také bojovala, ale nakonec jsme ukázali, že jsou slabí. Byli si dobře vědomi toho, že já sem byla člověk. Člověk přátelící se s upíry. Nebylo to pravé přátelství. Jen taková vzájemná úcta a respekt. Roznesly se o mně řeči mezi nočními tvory."
"Co o vás říkali?" zeptal se napjatě Benjamin.
"Nevím. Nestarala jsem se o to."
"Nechtěli vás zabít?"
"Možná, ale věděli, že já nejsem ten, kdo je chce zabít. Já jsem upírům pomáhala. Navíc jsem se dokázala ubránit. Pak se ale rozneslo mezi živé lidi, že upíři stále existují, množí se a masivně byli vyvražďováni. Věděli to snad všichni, kdo byli v obraze o aktuálním dění ve světě. Nějak se o tom ale veřejně nemluvilo. Podle záznámů o lidech se všichni pohřešovaní označili za upíry. Vysílaly se speciální jednotky vojáků do měst a vesnic a všude možně, aby neživé našly a rozprášily."
"Až tak? Jak jsem o tom mohl nevědět?"
"Nevím."
"Pokračuje to ještě nějak? Co bylo s tím klanem?"
"Potřebovali mou pomoc jen ze začátku. Když všichni věděli o upírech, rozutekli se z měst do lesů na venkovy."
"Jak víte, že už nejsou?"
"Podle záznámů z úřadů. Navíc mi slíbili, že mě kontaktují. Dala jsem jim mé mobilní číslo, a lísteček s rozpisem mých výukových hodin. Všichni si je opsali, ale zavolalo mi jich jen pár. Někteří prý byli chyceni na útěku. Možná to zní absurdně, ale když zbyli tři, volali mi v moment, kdy je napadli civilisté, zapojeni do protiupírovského odboje. Slyšela jsem, co se stalo." odmlčela jsem se. Znovu mi na mysl vystanuly děsivé výkřiky nejprve vyděšené a lidské, ale poté jsem slyšela jednoho z upírl zakřičet: Nééé! a poté boj a pak ticho a pak vítězný pokřik lidí. V ten den jsem se rozplakala.
Benjamin prolomil ticho. "Ten upír, co vás naučil se bránit, také takhle zemřel?"
Chtěla jsem mu vysvětlit, že upíři neumírají, že jsou mrtví už dávno, ale neměla jsem na to slova.
"Ano." víc jsem neřekla.
"Taky na cestě?"
"Ne." znělo to spíš vyčerpaně. "On zůstal ve městě. Zůstal tu kvůli mě. Večer jsme se stýkali. A potkali jsme pár lidí, kteří ho poznali. Jeho staří přátelé to byli. Začali s ním bojovat, tedy i se mnou, protože já jsem nechtěla, aby dopadl jako ostatní. My jsme neměli zbraně, takže jsme se bránili holýma rukama a pak najednou jsem viděla, jak mu k srdci míří ruka s dřevěnným kolíkem v ruce a on..." mi řekl, že mě miluje...
"Co on?" ptal se dychtivě Benjamin, jelikož jej příběh velice zaujal.
Se slzavýma očima upřenýma do neurčité tmy před sebou jsem jen tiše odpověděla: "Byl pryč."
"To mě mrzí." okamžitě pronesl, ale neznělo to vůbec procítěně ani soucitně. Čpěla z toho lhostejnost.
"Co se stalo s vámi? To vás jen tak nechali?"
"Ano." Nechtěla jsem mu říct, že jsem se na místě pekelně pomstila.
"Takže já to chápu!" rozesmál se.
"Co?" nechápala jsem, přičemž jsem si setřela slzy rukávem od mikiny.
"Měl jsem jít za vámi, protože vy znáte upíry!"
Protočila jsem oči v sloup. To mu to došlo velice brzy...
"Promiňte, Benjamine, ale nejsem noční tvor. Přes den jsem pracovala a jsem unavená. Zítra se uvidíme tady ve stejnou dobu jako dneska. Je mi to líto, ale nechci opět usnout za chůze."
Benjamin se na mě smutně podíval. "S kým si budu povídat?"
"Samomluva občas pomáhá." mrkla jsem na něj.
"To je výborný nápad!" zajásal a vyskočil.
"Nashle, zítra!" zvolala jsem tašku si přehodila přes levé rameno, načež jsem vykročila do tmy vstříc mému domovu.
"Nashledanou!" slyšela jsem za sebou upíra, jak si píská a poskakuje na místě. Byl zvláštní. Celé ty dva večery byly zvláštní. A to se ještě neodehrál ten třetí závěrečný.
Sotva jsem přišla domů, vlezla jsem pod sprchu. Zatímco mi proudy horké vody smáčely tělo, nechala jsem s nimi volně plynout i své slané slzy plné smutku a žalu.


Pokud vás zklamalo, že tato část nebyla stejně zajímavá jako ty předešlé, tak se omlouvám, ale potřebuji někam vložit i trochu vážnosti.
(gramatické chyby snad jednou opravím)