Protože on chtěl (9. kapitola)

„Počkej, zastav prosím.“ Prudil Alex po pár metrech.
„Proč?“ Optal se Nick bez náznaku brždění.
„Vypadl mi tam někde mobil. Hned jsem zpátky, prosím.“
„Fajn.“ Odsekl trochu mrzutě, zastavil a chcípl auto.
„Dík,“ dodával Alex, když vystupoval a rozbíhal se směrem k jezeru.
Nick nervózně klepal prsem do volantu
„No tak, klid,“ usmála jsem se na něj.
„Rád bych, ale tohle už nejde, ten kluk je hrozný střevo.“
„Jsem tu ,můžeme jet,“ oznámil udýchaně Alex.
Nick jen přikývl a pootočil klíčkem v zapalováni. Auto zavrčelo, rozsvítila se ikonka s baterkou a znovu chcíplo.
„Néé, tohle mi nedělej. Néé teď. Prosním tě!“ Škemral bezmocně Nick.
Znovu pootočil klíčkem, znovu marně. Přiložil si hlavu na volant a povzdechl si.
„Bezva. Co teď? Ňáký nápady?“
„Co se stalo?“ Ptal se zvědavec v zadu.
„Vybila se mi baterka, občas to blbne. Potřebuje aby sem někdo přijel a dobil jí přes jeho auto. Gabriel je v práci alespoň do sedmy, takže netuším, kdo sem pro nás pojede.“
„A co Sam?“ Zeptala jsem se opatrně.
„Ten sem nepojede.“ Odsekl Nick
„Ááá co kdyby…,“ začal Alex „jsme mu slíbili. Ne blbost.“ Zamítl hned.
„Asi vím, na co myslíš,“ ozval se Nick.
Chvilku na sebe jen zamyšleně koukali.
„Máš pravdu, je to blbost.“
„O co jde?“ Vložila jsem se do debaty.
„Mno, asi takhle Gabriel pro nás může sjet až něco po osmý…“
„Jojo, to mi došlo.“
„Neruš.“ Napomenul mě.
„Promiň…“
„A tak nás napadlo, že by jsme se mohli dohodnout na domluvě se Samem. Něco za něco.“
Nechápavě jsem na něj civěla.
„Mno prostě by jsme mu nabídli, že cestu zpátky pojedeš ty s ním. Bude rád, když s tebou bude moct chvilku bejt.“ Skočil Nickovi do vysvětlování Alex.
V autě zavládlo chvilkové ticho. Nějakou dobu jsem na tím přejmejšlela. Venku byla kosa a autě pak bude taky. A jak Nick řekl, Sam mi neublíží. Teda, neměl by…
„Dobře beru.“ Oznámila jsem jim.
„Co?“ Vypadlo z nich najednou.
„Víš to jistě?“ Ptal se Nick opatrně.
„Tak lepší než tu ještě takovou dobu mrznout.“
„Dobře, dobře…jestli chceš. Mám mu teda zavolat?“
„Jojo, běž.“
Pomalu otevřel auto, zavřel za sebou a začal telefonovat.
„Víš do čeho jdeš?“ Vyptával se docela vážným hlasem Alex.
„No, ani ne.“
„Bude se tě snažit přesvědčit, že Nick je ten špatnej. Že to jenom špatně vidíš. A to bez jedinýho slova.“
„Jak to myslíš?“
„Jeho vlastnost. Nesmíš si ho pustit do hlavy jasný?“
„Dá se to ovlivnit?“
„Pokud se to on nenaučí ovládat naplno, tak jo. On dokáže změnit a číst jenom ty věci, na které právě myslíš. Takže pokud se s ním budeš otevřeně bavit, tak ti může celou dobu do podvědomí ukládat věci. Je na tobě, jestli jim pak uvěříš… Na druhou stranu. Pokud budeš usilovně furt myslet na jednu a tu samou věc během rozhovoru dokola… Což znamená že s ním budeš normálně bavit, ale během toho myslet, já nevím, třeba jaká je venku zima. Tak on sice bude vědět, na co myslíš, ale neudělá s tím nic. Až se ti párkrát dostane do hlavy poznáš ten jinej pocit. Pak už mu to procházet nebude…Budeš to moct ovlivnit. Vzpomínáš na tu zvláštní nenávist vůči Nickovi po večeři?“
„Jojo, až moc dobře.“
„Tak to byla jeho práce. Ale teď bude mít teoreticky moc krátkou dobu ti do hlavy něco nasadit. Nejlíp asi uděláš, když se budeš chovat normálně. Ten pocit už znáš. Nepusť ho tam, kam nechceš. Přijdeš na to, já ti věřím…“
„Tak, za chvilku je tu.“ Přerušil nás Nick.
Asi až teď jsem si uvědomila, na co jsem kývla. Projížděl mi mráz po zádech a nervozita se pomalu šplhala nahoru. Opět bylo ticho. Nick zase klepal do volantu a Alex radši dělal, že tam není.
„Hej, já neumírám. Zvládnu to, jasný.“ Oznámila jsem jim. Ani nevím proč, asi jsem chtěla uklidnit sama sebe.
„Máš pravdu, děláme z něj až moc velkýho hajzla.“ Podotkl Alex.
„Nemyslím si.“
„Znám ho už „pár“ let Nicku, věř mi.“
„Tobě věřím, jemu né. Vždyť si ji může odvíst úplně někam do…pryč.“
„To neudělá…“
„Jak to můžeš vědět tak jistě?“
„Není zlej, je jenom naštvanej, snaž se ho pochopit.“
„Hmmm,“ zabručel a zadíval se někam daleko z okna.
Docela jsem si přála, aby už přijel. Byla mi zima, byla jsem nervózní a ti dva mi zrovna moc nepomáhali…
„Jdu se projít.“ Prohlásil najednou Nick.
„Teď? Co blbneš, každou chvilku tu je.“ Vysvětloval mu Alex.
„Mno právě, prozvoň mě, až odjede.“
„Ty žárlíš!“ Smál se.
„Možná. Zatím!“ Prohlásil a třískl s dveřmi.
„Proboha co tak vyvádí?“ Ptala jsem se.
„Asi se bojí… on mu nevěří. Už jednou mu vrazil kudlu do zad.“
„Jo, no…říkal něco o tom, že kvůli němu málem umřel…a tak ho proměnil, ale víc neřekl.“
„Já se mu nedivím. Byli tenkrát nejlepší kamarádi. On a Sam. Jenže Sam se zapletl s jinou partičkou docela morbidních upírů. Nick šel jednou s ním. A…no… oni ho prostě vyhecovali. Vydírali ho, že když on nezabije Nicka, zabíjí oni jeho. Byl tenkrát docela čerstvě proměněný. Chtěl vysát jen část krve, ale neovládl se. Jeho krev nestačila na Nickovu záchranu. Zachránil ho tenkrát Gabriel, o tom ale Nick neví… Pak jsme se přestěhovali sem… a od té doby mu nevěří…“
„Nick?“
„Mno…oni oba. Nick i Gabriel.“
„To docela chápu…“
„Já moc né. Neměl moc na výběr. Nechtěl to udělat…“
Na cestu se přiřítilo stříbrné BMW.
„No bingo.“ Zaradoval se Alex a vystoupil z auta.
Zhluboka jsem se nadechla a následovala ho…