Violetta.......

Zhluboka se nadechla. Byla zase svobodná, zase stála na rovině. Podívala se k nebi a na chvíli zavřela oči....
Když se naposledy cítila tak to volná, přišel a vzal jí veškeré její sny.....
Violetta. Violetta. Rychle otočila hlavu, ale její myšlenky v hlavě pořád rozebírali její jméno. Vykročila opatrně do temného lesa, který skrýval někdy daleko horší věci než jen zaobírání se vlastními myšlenkami, ale copak někdy jen vlastní myšlenky nestačili k tomu, aby člověk zešílel Tedy člověk…Violetta. Rychle pohodila hlavou a rozeběhla se.
Někdy, když už ani ona sama nevěděla co je vlastně zač a kde se vzalo to její prokleté jméno…běhala.
Na běhání samo o sobě není vůbec nic zvláštního. Tedy pokud neběháte v lese a hlavně v noci. Jenže Violetta byla jiná. A nebyla jiná jen duševně, ale hlavně byla jiná i fyzicky a to byl už sám o sobě problém.
Když utíkala lesem svět okolo ní se proměnil v barevnou šmouhu a hlava se vyprazdňovala, tak jako už tolikrát. Na tváři se jí rozlil blažený úsměv. Tak je to správné! Konečně nemyslet na to co se stalo! Být volná a cítit všude kolem mír. Z plných plic se nadechla a málem vykřikla.
Něco se blíží! A jde to po ní! Zastavila se a začenichala kolem. Teď už si byla stoprocentně jistá tím, že jde po ní nějaké velké zvíře. Velké a rozzuřené. Ano mohla se znovu rozeběhnout a kličkovat lesem a už teď si byla skoro jistá, že to zvíře by to vzdalo, ale ona neutíká. Možná také proto už měla takových problémů.
Zvedla hlavu a rozhlédla se po okolních stromech pak se pro sebe usmála a vylezla na jeden z nich. Chvíli sice trvalo než zvíře dorazilo, ale když se tomu tak stalo Violetta zúžila svoje oči do dvou nenávistných štěrbin a trochu poodhrnula rty. Zvíře zmateně čenichalo u každého stromu a nepříčetně vrčelo.
,,Hledáš někoho?´´ ozvala se Violetta. Zvíře zvedlo podle hlasu hlavu a dvě černé oči se střetly se dvěmi zelenými. ,,Vlkodlak! To jsem si mohla myslet! Kolik vás ještě pošlou?´´ vykřikla nenávistně a hbitě seskočila přímo na vlkodlačí záda. Vlkodlak zavyl překvapením a rozzuřeně se ohnal po Violettě,ta se zasmála jeho pokusu a jedním rychlým pohybem mu zlomila vaz. Ozvalo se hlasité křupnutí a vlkodlak padl mrtvý k jejím nohám.
Violetta pro jistotu zkontrolovala zda je vlkodlak doopravdy mrtvý a potom si očistila neviditelná smítka z mikiny. ,,Tak kolik vás ještě pošlou než jim dojde, že mě se jen tak lehce nezbaví?´´ zamumlala si pro sebe a posadila se vedle mrtvého zvířete.
Vzala si nůž, který nosila vždycky přivázaný k pravé noze a bez přemýšlení se řízla do levé ruky. Na malou chvíli jí stačilo se jen dívat. Dívat na krev, která kolovala v ní, ale nebyla její. Pak přiložila rty k ráně a sála.
Sebevražda?! To se přeci stává, ne? Upír zblbne z věčného zatracení, kterého se mu dostalo a začne sát sám sebe….Jenže ona se nezbláznila. Ona byla až moc při smyslech, když na to přijde. Vyplivla vedle sebe krev a zhluboka se nadechla. A nebo taky jed! Jed, který jí do těla vpravili krátce před tím než jim utekla. Nezabije jí, ale oslabuje jí a …něco divného se s ní děje..jako kdyby to už ani nebyla ona. Zatnula zuby a vstala.
Krátce se podívala na to zvíře a natáhla si kapuci přes hlavu. Nikdy už jí nedostanou! Už pro ně nikdy nebude zabíjet! Už takhle jí využili a vstříkli do těla nějaký jed, který jí v těle dělá guláš.
Znovu se rozeběhla a okolí pro ni přestalo existovat. Běžela a čas přestal existovat. Nezáleželo na něm a ani na tom, že jí za dva dny dostanou. Když běžela nezáleželo na ničem jedině na jejích rychlých nohou a na ní samotné.
Violetta…Violetta…Myšlenky se vracely….Stejně jako její pronásledovatelé….A byly blíž než kdy předtím….......

Dnes je však silnější, olízla si rty a vydala se na dlouhou cestu.Cestu k poznání vedenou pomstou.....
Když vyběhla z lesa nastoupila do svého auta.
Chvíli hledala krabičku cigaret a když si konečně zapálila se zájmem se podívala na nápis na krabičce. Varování: Kouření může zabíjet. Tiše se zasmála a nastartovala. Vědci by asi dostali šok. Ona už totiž mrtvá je, tedy svým způsobem, samozřejmě. Vlastně je správně označená jako nemrtvá. Ano, to sedí. Nemrtvá. Žije. Její tělo funguje, její mozek myslí i když by správně měla už dvě stovky let hnít v zemi. ,,Mě už žádný podělaný cigarety nezabijou,´´ zasmála se a zhluboka si popotáhla.
Unaveně si protáhla ruce a vyjela z lesní cesty na státovku.
Když dorazila do bytu nejprve si zapnula televizi a pak si dala ledovou sprchu. Ta z ní spláchla všechen pot a probrala jí k plnému vědomí. Jakmile vyšla ze sprchy vypnula televizi a nahá se uložila do rakve. Chvíli sice trvalo než jí začalo tělo brnět a tuhnout, ale jí to nevadilo, tak jako jí nevadilo stěhovat se z města do města a z jiného státu do jiného.
Když se probrala rychle se vyhrabala z rakve a zapnula si televizi. Právě dávali televizní noviny.
V televizi hovořil nějaký muž o tom jak našli v lese nahého muže se zlomeným vazem. ,,Musel to být nějaký odborník. Ten chlap neměl nejmenší šanci,“ řekl muž a Violetta sebou při těch slovech trhla. Byla odborníkem.
Byla vládou označená jako ,,ta na kterou se můžou spolehnout. Ta, která vyhladí každého kdo ohrožuje Státy“ vlastně, ale nebyla ničím jiným než nájemným vrahem s tím rozdílem, že ona byla skoro neporazitelná a rychlejší než kterýkoli člověk. Státy…Vzpomínky, které bolely…Rychle zatřepala hlavou a vypnula televizi teprve potom se oblékla. Chvíli zamyšleně zůstala stát na jednom místě.
Najdou ji. Už teď to bylo jasné. Stačí malá chvíle, aby si dali dohromady kde se ukrývá. Najdou ji a budou pokračovat s testy. Možná ji budou mučit, tedy pokud to vůbec jde. Ještě to nezažila, tedy když nepočítá svůj život před tím než se stala upírem.........
......
Ubytovala se v malém motelu pod cizím jménem. Přemýšlela co bude dělat, když v tu chvíli jí přepadla, tak velká bolest, že se skácela vedle postele a namáhavě začala dýchat. Velké finále, bylo tady a ona zůstala sama. Nedokázala se o sebe postarat. Zaryla nehty do podlahy a své špičáky zase do ruky. Neměla žádnou proti látku a ani nikoho kdo by jí sehnal krev, kterou teď nutně potřebovala. Zaječela, ale nakonec z toho vzniklo jen zasyčení, protože měla v puse sucho. Obrátila se na záda a vyplivla krev. Všechny žíly v těle se jí napnuly až k prasknutí a srdce v hrudi jí začalo zběsile tlouct. Na chvíli myslela, že jí vyskočí z hrudi. Z očí jí tekly krvavé slzy a ona se bolestí prohnula. Ta bolest, kterou prožívala se snad ani nedá popsat. Trhala jí a spojovala. Violetta se prudce posadila a jako zvíře po čtyřech se rozeběhla do tmavé noci hledat oběť na, které by mohla načerpat sílu. Potřebovala krev. Než se však dostala někam dál, musela kvůli bolesti zůstat ležet na ulici. Ležela hned vedle odpadků a jako naschvál nikdo tam nebyl. Ležela obrácená k nebi a polykala své krvavé slzy. Každou chvílí se prohnula bolestí a nemohla se ani pohnout, dokonce ani, aby se posadila už neměla sílu. Nevěděla co s ní udělali, ale její konec se nevyhnutelně blížil.
Jediné štěstí v její situaci, bylo, že když vyšlo slunce, byla před ním schovaná v té temné uličce. Na sobě měla jen tenké šaty, ale zima jí nebyla. Nikdy totiž žádnému upírovi nebyla zima. Ležela nehybně na kamenné podlaze a tiše trpěla. Člověk, který by kolem ní prošel, by si jistě myslel, že je mrtvá. Vypadala, tak. Měla zavřené oči a v hlavě jí naskočily vzpomínky, které dotíraly. Objali jí ze všech stran a dožadovaly se její pozornosti. Violetta upadla do stavu, který často mívají feťáci a nebo hodně staří lidé. Svým způsobem byla hodně stará. A její vzpomínky by vydaly více než na čtyři knihy......
Musel najít protilátku, musela.....
Nesnášela svůj život v temnotě,ale je lepší alespoň nějaký život mít....
......
Další tři dny a dvě noci trvalo než doopravdy přišel. Když jí viděl jak nehybně leží na zemi obklopená vším tím smetím, špinavá, potrhaná, nemohl uvěřit, že ještě pořád žije. Žila, ale, kdyby přišel o dva dny později vydechla by naposledy i když je svým způsobem nesmrtelná. Nutně potřebovala krev a on to věděl, ale nemohl jí dát tu svou. Bál se, že když s ní pohne, její žíly prasknou. Byla tak neuvěřitelně slabá! Vyhublá až na kost. Nevěděl co má dělat. Pohladil jí po tváři a běžel sehnat lidskou krev. Měl štěstí, jakmile zašel za pár bloků provokativně se na něho podívala mladá prostitutka. Rychle k ní přiběhl. Zeptal se jí jestli s ním půjde a jen sotva kývla hlavou už jí táhl pryč.
Jakmile se dostali do temné uličky prostitutka ho zbavila kalhot. Jindy by se zasmál, ale teď mu to připadalo nevhodné. Rychlým pohybem rukou jí zlomil vaz a její tělo dotáhl k Violettě. Pořádně nasál krev od prostitutky a políbil Violettu. Ta sebou polekaně škubla a prohnula se. Znovu a znovu to opakoval dokud se neodvážil Violettu otočit na bok. Přitočil její hlavu k ráně na ruce a nechal jí ať sama saje. Kdykoliv se zakuckala pomohl jí, když skončila posadil se vedle ní a položil si její hlavu do klína. Violetta sebou škubala a každou chvíli něco zaječela, ale pomalu se z toho dostávala. Rány na jejím těle se zahojovaly a ona dýchala pravidelně.
Po dvou hodinách, kdy byl celou dobu s ní, otevřela oči a podívala se na něho. Peter se zachvěl, její pohled byl ledově chladný a zvířecí, přesně takhle se dívaly upíři před pěti sty lety. Ti upíři, kteří se snažili ovládnout vše na co přišli. Ti, kteří se mezi sebou pozabíjeli, krátce potom co dali život jiným upírům. Nikdo ze starých upírů nežil, ale Violetta vypadala jako kdyby se v jednoho z nich proměnila. Proč by jí chtěl někdo nakazit, aby se stala tímhle?.....
Violetta ho kousnula do ruky a sála jeho krev, zatímco se s ním milovala. Teprve, když cítila jak pod ní slábne, pustila jeho ruku a dlouze ho políbila. Byla první, která přežila upíří krev.....
Jediná, která mohla být silnější než samotný ďábel.....
....