Odtržení

Spousta lidí by dnes řekla, že to čekali. Mno, jsem jeden z nich. I tak si ale nemyslím, že by někdo čekal ten slet událostí, který se nakonec stal.
Chaos - lepší popis by jste jen těžko našli. Pořád se o tom mluvilo, existovala spousta teorií a předpovědí, ale kdo věděl co se vlastně stane? A jak se na to připravit?
Vždycky jsem doufal, že bude víc času. Ale tak to nebylo. Nastal den, kdy jsem musel utéct z města, protože tam už přestávalo být bezpečno. Nestihl jsem dořešit plány, takže jsem se prostě vydal směrem jednoho z mých únikových bodů. Pár měsíců před tím, než se všechno posralo, jsem si konečně zažádal o zbrojní průkaz. Tehdy začali uměle prodlužovat čekací lhůtu, než výdej úplně zastavili. Opatření se týkalo i dalších věcí, které člověka ani nenapadnou. Už tehdy to začínalo smrdět. Jo, systém, buržoazie, byrokracie, nebo co. Prostě se začala stahovat smyčka.
Dodnes vlastně nevím co se všechno stalo, bylo toho hrozně moc. Nejhorší bylo to, že se nejednalo jen o přírodní katastrofy, ale selhání pro nás tak obyčejných věcí. Co že nám to říkali? Sluneční erupce, přepólování..? Nevím. Začalo to výpadky elektřiny. Samozřejmě ne celosvětově, ale nahodile. Satelity - taky kaput. Zahraniční politika se už před tím vymykala kontrole a člověk nemohl mít o dění přehled ani kdyby chtěl. Netrvalo dlouho a elektřina u nás byla jenom toužebným přáním. Bylo nám řečeno, že se jedná jen o dočasný problém, že je to otázka několika dní. ...A pak přestala téct voda, to už byl neodvratitelný kolaps. Svět se najednou změnil a z jinak civilizované společnosti se staly...trosky?... No, ze všech snad ne. Bylo jen otázkou času, kdy peníze přestanou platit, lidé se začnou okrádat mezi sebou a z práva na život se stane právo na život silnějšího. Já to věděl! Sice jsem si tím nikdy nebyl jistý, ale o tom, že nastane den, kdy budu muset bojovat o svůj život jsem příliš nepochyboval.
Snažil jsem se vzdělávat ohledně přežití v přírodě. Živit se hmyzem by neměl být nepředstavitelný problém. Naštěstí mám pořád ještě zásoby. Konzervy, nějaký oříšky… a léky - ty jsem vzal taky. Voda - to byl skutečný problém. Až mi dojde ta, kterou si nesu s sebou, budu muset nabírat vodu z louží a pak si jí převařovat. Byla to nutnost. Pokud tedy nechcete do své smrti pít vlastní moč.
Nakonec jsem cestoval sám. A jak jinak, když ti, se kterými jsem byl domluvený byli na druhém konci města?
Nemyslel jsem na to. Nemohl jsem. Teď hrál každý sám za sebe! Teda ne tak doslova. Viděl jsem lidi, co tvořili po ulicích spolky, skupinky...no byly to spíš gangy... Zloději! Z lidí se stanou sobecký zvířata Jedni snad umlátili kluka, protože se nechtěl nechat okrást. To bylo už po krátké éře rabování a plenění obchodů. Byla to otázka několika dní. Rychle si to rozebrali. Vím, že někteří stavěli ve svém okolí malé pevnosti a barikády... Nebo se o to alespoň snažili. Jak už jsem říkal, ve městě nebylo bezpečno.
Na cestu jsem se vydal ještě v době kdy jsem měl šanci. Snažil jsem se být pořád ve střehu. Nevím, jestli jsem šel den a půl, nebo to už byly dva. Každopádně jsem tady. V bezpečí.
Nejprve jsem komplex prozkoumal. Jednalo se o opuštěné vojenské prostory. Komplex byl docela rozsáhlý, ale místo, které jsem si vybral bylo dál od ostatních. Je možné že tam dál budou nějací lidé. A můj cíl byl se dostat co nejdál od nich. Měl jsem tu dobrý přehled o okolí. Už jsem tady byl - dvakrát. Ale musel jsem si být jistý, že tu kolem nebude nikdo. Nikdo, kdo mě ve spaní zařízne a okrade... Obešel jsem nedaleké okolí. Po nikom ani stopy. To je dobře. To je moc dobře.
Sesbíral jsem trochu dřeva, ze své cestovní tašky vyndal kus novin na podpal a udělal provizorní ohniště. To by měl být nejmenší problém, měl jsem slušnou sbírku zapalovačů a trocha dřeva se vždycky najde. Při mrazivých večerech to bude nutnost.
...Ale ne! Ty sušenky, co jsem vzal, zplesnivěly. Pár by se jich možná dalo zachránit...FUJ, odplivl jsem si. To znamená, že zásob mám teď opravdu žalostně. To jsem nečekal. Knihy jsem brát nechtěl - byla by to zbytečná zátěž. Přesto jsem jednu vzal. Třeba mi pomůže se tu sám nezbláznit. Ne - nemohl jsem myslet na ostatní. Ne teď. Musím být v klidu. Stres tě sežere zevnitř.
Venku foukal vítr a byla slyšet meluzína. Počasí nebylo nijak krásné, taky nebylo léto... Pche! Léto... Počasí bylo čím dál tím víc proměnlivé, takže nevím, jestli je to správný popis. Minimálně před půl rokem se začalo počasí chovat velice divně - jestli se to tak dá nazvat. Někdo by prostě mohl říct že všechno šlo do hajzlu. A nebyl by moc od pravdy.
Vzbudil jsem se ve spacáku. Chladnou podlahu pokrývala špína... spolu s novinami, mou karimatkou a dalšími věcmi, z kterých jsem si udělal provizorní místo na spaní. Tedy provizorní...rád bych tomu věřil.
V puse jsem měl jako v polepšovně. Asi nebyl šatný nápad brát si s sebou ústní vodu a kartáček... Nebylo to tak hrozné. Jak dlouho jsem to vlastně spal? Cítil jsem se jako přejetej parním válcem a byl hladovej. Neměl bych s jídlem plýtvat, ale copak si můžu poručit? Vezmu si jen málo a pak se půjdu podívat, co můžu od tohodle místa očekávat. Klidně bych ulovil myš a upekl si jí... nebo pražený housenky s kobylkama...Proč ne?
Věci jsem před svým odchodem na obhlídku přeci jen raději schoval. Z obyčejných věcí byly rázem cennosti. Nůž jsem si už radši bral pořád s sebou. Byla to taková jistota, kterou bych ale nechtěl vůbec použít.
Bylo něco kolem poledne, všude okolo suť, odpadky, prach a staré zdi. Byl jsem tu relativně odříznutý ...od nebezpečí. S pohledem do země bych si skoro ani nevšiml.
Pomalu mi ubývalo jídlo. Poslední maso jsem jedl před pár dny. Asi na ten hmyz vážně dojde. Vím, že potřebuji kalorie. Chytání brouků a jejich následné pečení v ešusu spolu se zbytkem fazolí byl teda zážitek... Nebylo to tak zlý. Vody bylo ale ještě méně jak jídla a hlavně byla důležitější. Pil jsem kalnou vodu z louží, naštěstí občas pršelo. Vždycky jsem jí převařil, takže až na její kalnou barvu na tom nakonec nebylo nic tak nechutného.
Můj příbytek byl zchátralý. Zevnitř i zvenčí opadaná omítka, kusy zdiva a dlaždic a rozbitá okna spolu se všudypřítomným tichem tvořily nepříliš veselou atmosféru. Bylo až nepříjemné, jak jsem to měl celé dny před očima. Snažil jsem se být co možná nejvíce venku, jenže často foukalo a navíc už nebylo příliš teplo. Byly to dva dny. Cítil jsem se tu opuštěně, snad jako by nikdo jiný ani nebyl. Nezdá se to, ale když nemáte celé dny pořádně nic na práci a nezbývá než přemýšlet, dny utíkají až neskutečně pomalu. Stále častěji jsem přemýšlel o tom, co se vlastně stalo a mé myšlenky byly stále chmurnější. Co když už jsou lidé, které jsem znal, mrtví? Co když je už nikdy neuvidím? Musím přiznat, že mě ale více děsila představa, že tu zůstanu sám. Samota byla sžírající.
Moc snů se mi poslední dobou nezdálo, spíše jsem měl problém vůbec usnout, ale když už se mi zdál nějaký sen, bylo to dost hrozné. Tolik špatných snů jsem snad nikdy v životě neměl.
Dnes se mi zdál sen, ve kterém za mnou přišli kamarádi. Všechno bylo krásné, když mi řekli, že ve městě je zase všechno funkční, v ulicích je už klid a pořádek udržují strážníci... Řekl jsem jim že jsou blázni, že to tak není a pak se v šoku vzbudil. Probudil jsem se a měl oči dokořán. Vytřeštěně zíraly na špinavý strop. Bylo mi hrozně. Vypadalo to, že je ráno. Rozhlédl jsme se kolem sebe, sklesle zíral do prázdna a oddechoval.
Mlha venku měla podobu bílé stěny a působila podobně nešťastně, jako jsem se cítil právě já.
Temná noc se střídala s temným dnem. A nechtěly mi dát pokoj. Mel jsem snad doufat? V co? V budoucnost, která byla už stejně napsaná?! NE! Takhle bych mohl taky rychle skončit. Na dně! Jako ubožák. A to nejsem. Nesmím na to myslet.
Procházel jsem potemnělými lesy. A věděl jsem, že tam nikdo nebude. Jinak bych tam vlastně ani nešel... Myslel jsem si, že si tu teď trochu vyčistím hlavu. Ani ne...
Ti, kteří se bavili sami se sebou jsem měl vždy za blázny. Ale teď mám pocit, že někdy člověku ani nic jinýho nezbyde. Vážně.
Radši jsem si šel znovu lehnout. Snad hodinu jsem zíral na stěnu a otáčel se, než jsem usnul.
Měl jsem pocit, že jsem se znovu probudil uprostřed noci. Byla zima. Karimatka byla tvrdá a nepohodlná.

Ve tmě se rýsovala dvě světélka. Působily jako lehce se přibližující - jakoby kočičí - oči. Hlas posměšně promluvil s lehkým otazníkem, který na konci věty zanechal: “Bavíš se sám se sebou?”. Odpověděl jsem s nervozitou a strachem v hlase: “Ne! ... A nech mě být!”. “Bavíš se sám se sebou.”, opakoval hlas. Připadalo mi to jako by se hlas zasmál, i když jsem si byl jistý, že jsem žádný smích neslyšel. Cítil jsem ho.