Město beze jména a historie - Začátek konce

Na město beze jména a historie se pomalu snášela noc. Lidé se pomalu ztráceli z ulic - všichni seděli u teplých večeří nebo televizorů a užívali si volné chvíle na konci dne. Jen jeden z nich se tomu vymykal. Šel po mostě s velmi špatnou náladou - na sobě džíny, černou mikinu, na ní rozepnutou zelenou košili z látky podobné ryflovině. Kráčel a přemýšlel, jak své trápení ukončí.

Bylo po dešti, všude samé kaluže. A já, abych náhodou neporušoval nějaké nepsané zákony, jsem se v jedné větší rozmázl.
Rezignovaně jsem se zvedl a pokračoval v cestě. Dneska se životem skoncuju. Vím, do nebe se asi nedostanu, neboť Kniha zakazuje vzít si život. Ale stejně v něj ani v Boha nevěřím.
Vystoupil jsem na zábradlí mostu za neustálého a opatrného přidržování konstrukce. Pod mostem tekla řeka, rozrážela se o kameny a tvořila menší či větší peřeje. Foukal ledový vítr, který se dostal úplně všude. A jelikož jsem byl mokrý, otřepal jsem se zimou. Málem jsem spadl dolů.
Nechtělo se mi do toho, ale žít už jsem nemohl. Naposledy jsem se podíval na nebe - noční obloha mě vždycky fascinovala. Tisíce malých hvězdiček. Připomínají mi svíčky... Na hrobě. A stejně je na nich hodně pěkného. Zasalutoval jsem jim i obloze, paní v černém, zavřel oči a po hlavě skočil do řeky. Doufal jsem, že trefím nějaký šutr.
V té krátké chvíli se mi přehrál celý můj život. Smrt rodičů v šestnácti letech při požáru domu - já ani bratr jsme doma nespali. Pak smrt bratra - po roce trápení našel zlatou. Smrt nejlepšího přítele při autohavárii, ze které jsem tak tak vyvázl, a kterou údajně způsobil on. Smrt mě provázela celých devatenáct let mého života.
Pochybuju, že mě za tu dobu potkalo něco pěkného. Každý, komu na mě aspoň trochu záleželo je mrtvý.
Ucítil jsem tlak na noze. Záblesk, konec...