Poslední upír 5

Příběh se pomalu blíží ke konci...


"Elen! Elen! Elen!... Elen!" někdo šeptal. "Elen! Přestaň s tím! Elen! Slyšíš mě?"
"Slyším." odpověděla jsem po dlouhé chvíli němě do telefonu.
"Tak s tím přestaň!" zopakoval mi hlas.
"Promiň, asi jsem přeslechla, s čím mám přestat?" zadívala jsem se z balkonu do dáli na město.
"Ty víš!"
Hluboce jsem si povzdechla. Jistě to bylo slyšet na druhém konci spojení. "Vím, ale nemůžu s tím přestat. Nevím, proč to dělám."
"Moc dobře to víš, jen si to nechceš přiznat." znělo to káravě.
"Máš pravdu." potvrdila jsem. "Nejspíš to tak bude."
"Určitě."
"Takže domluveno?" potřebovala jsem poslední souhlas a byla jsem o trochu více spokojená. Mé dušičce se ulevilo. Nakonec to nemusí dopadnout tak zle.
"Ale jo. Domluveno."
"Výborně. Děkuju, máš to u mě. Jednou ti to vrátím." slíbila jsem.
"To teda vrátíš." odpověď byla jasná a výstižná. Po ní se ozvalo zapípání a telefon byl hluchý, takže jsem si mohla povídat sama se sebou a nikdo by si toho nevšiml, pokud by zrovna neodposlouchával přes satelit, nebo takové podobné věcičky, ale to by ten člověk musel být buď bohatý nebo by měl protekci někde ve vyšších sférách naší společnosti.
Znovu se blížil večer (bylo by nudné vyprávět o brigádě...) a setkání s Benjaminem taktéž. Zbývalo mi pár hodin do setmění, které jsem strávila přemýšlením a zíráním do bílého stropu.
Měla jsem rozplánováno, jak jej naučím pít krev tak, aby neomdlel.
Kdyby se za těchto podmínek setkal s Praupírem, tak by se stal ostudou druhu.
Snažila jsem se připravit na to, co mě s ním čeká, ale bohužel jeho chování je nepředvídatelné. Co byste čekali, když jej znám sotva třetí den?
Rychlostí světla se přenesu přes hloubání až ke třetímu večeru s Benem, posledním upírem na Zemi, který pomalu neví, co to slovo upír znamená.

Před domem na obrubníku seděla postava v černé bundě a čepicí na hlavě. V polotmě jsem poznala, kdo to byl, dle stylu kroku, kterým se dotyčný pomalu přesunul až ke mně, když se zvedl.
"Elen?" zeptal se a nastavil ruku.
"Ano, Elen. Ty jsi David?" ruku jsem mu opatrně stiskla. Přikývl.
"Jsi si jistý, že víš, co děláš?" optala jsem se, abych se ujistila, že opravdu přišel kvůli Benjaminovi.
"Ano."
"Tak pojďme pomalu do parku, já ti mezitím zodpovím pár otázek." pobídla jsem ho a každý jeho dotaz ohledně Bena rázně objasnila, pokud to bylo v mých silách.

Když jsme dorazili na místo, po upírovi ani stopy. Dokonce ani po Benjaminovi nebyla žádná stopa.. no nepřekvapilo by vás to?
Sedli jsme si na balvany a čekali. Čekali jsme deset minut, pak to bylo patnáct, pak skoro dvacet a konečně dorazil i hlavní protagonista dne.
"Zdravím, Elen!" uklonil se velice komicky a Davida si spěšně prohlédl. "Kdo je to?"
"Nazdar. To je David. Davide, Benjamin. Seznamte se pánové a buďte k sobě milí."
David napřáhl pravou ruku, ale Benjamin o krok ustoupil a ruce si strčil do kapes. "Kdo ví, kam jste tou rukou předtím sahal."
"Kdo ví." pokrčil rameny a vrátil se do své původní pozice v sedě. Vážně se na mě podíval a kývl s výrazem: Chápu, jak jsi to myslela.
Pousmála jsem se, načež se obrátila k upírovi, který momentálně zkoumal stav svých nehtů.
"Nemáte pilníček?" zeptal se nás.
"Přišel jste pozdě." zdůraznila jsem.
"Ano. Já vím, omlouvám se, ale seznámil jsem se s jednou dívkou, která by-"
"Ne, dál nepokračujte!" zvedla jsem ruku na protest. "Co kdyby poznala, co jste zač?"
"Co by měla poznat? Že jsem muž středního věku, který hledá celoživotní partnerku?"
"První nepsané pravidlo zní: Jste upír! Pamatujte si to!"
"No jo no.. Snad se z toho nestřílí." protočil oči v sloup.
Z tašky jsem vytáhla malou kuš. "Z tohohle se střílí, vážený. Jestli nepřestanete, tak vám taková malá věcička skončí v srdci a vy se v prach obrátíte."
"Ou..." vydechl a rázem byl zticha.
Přejela jsem pohledem z Benjamina na Davida a zpět.
"Dnes vás naučíme, jak si obstarat potravu. Jistě jste hladový."
"To jsem! Čtyři dny možná více jsem nejedl."
"Fajn. Vaším jídlem od nynějška nebude nic vařeného nebo pečeného, ale pouhá krev. Lidská a čerstvá krev."
"Ani smažené filé...? KREV? Řekla jste krev?! Ó můj Bože! To né!" vyjekl a valil oči z důlků.
"Uklidněte se. Neomdlíte. Vím to. Když jsem usnula před dvěma dny, tak jsem se praštila do hlavy a trochu krve jste cítil. Jistě si pamatujete, jak jste se ptal po té dobré restauraci?"
"Ano!" vydechl prudce. "Hledal jsem ji celou noc."
"To jste nemusel. Cítil jste krev."
"Ne. Necítil. To bych věděl." zamračil se na mě a ruce zkřítil na prsou.
"Věděl jste, že jste upír, ale věděl jste o vašich slabinách?"
"Samozřejmě, že a... ne."
Pozvedla jsem levé obočí. Už to zase začíná, pomyslela jsem si.
"David je tu z toho důvodu, že bude vaše oběť, ze které se nakrmíte."
Benjamin bystře nasměroval svůj pohled na nového společníka a škodolibě se na něho zamračil. "Kde jste ho sebrala?"
"V popelnici s bioodpadem." řekl kousavě David.
"Je to známý." odpověděla jsem jednoduše.
"Páchne." nakrčil upír nos.
"Stojíš ve psím výkalu." ušklíbl se člověk.
"Máš okousané nehty!"
"To neni urážka, ty tupče! Podívej se na svojí botu a tu hezkou nadílku, co ti Santa upír přinesl předčasně k Vánocům."
Pánové si začínali rozumět, až jsem z toho měla radost.
Upír se velice opatrně podíval na své boty.
"No fůj!" zamumlal, vytrousil dávivý zvuk a vytratil se do tmy.

Slyšela jsem vedle sebe tiché chechtání. Když jsem se na Davida podívala, okamžitě zmlknul.
"Jsem tu vážně nerada. Važ si toho. Jestli mu proletí dřevo srdcem, máš po legraci."
"Promiň, ale musel jsem si to vychutnat." rozhodil obranně rukama.
"To chápu, ale není nejlepší doba na vtipy."
Pravda. Nebyl čas na legraci. Nebylo mi do smíchu. Bylo mi smutno z toho, co se to zrodilo za stvoření. A zželelo se mi ho, že musel přetrpět mé chování.
Lituje vůbec někdo alespoň trochu mě?
"Ne." řekl David.
"Cože?" Vážně mě nikdo nelituje?
"Souhlasím s tím, že není doba na vtipy. Měl bych brečet při pohledu na něj."
"Ach tak. To jo."

Benjamin se pomalu vracel a z úst mu utíkaly tiché nadávky.
"Hele" šťouchl do mě David. "Pan rovnátko se vrací."
"Já to slyšel!" vykřikl upír. "Vy jste mu to řekla!"
"Pššššššt! Vyřváváte jak na lesy. Ano řekla, no a?"
"Vy... vy..." nenašel vhodná slova.
"Naučím vás, jak pít krev."
"Ne." rázně odmítl a zastavil se pár kroků přede mnou.
"Ano."
"Nemám hlad."
"Máte. Potřebujete se to naučit."
"Ne."
"Jednou jedinkrát. Nikdy víc."
"Nikdy se krve nenapiju!"
"Slibuju, jednou se napijete a konec."
"Hm. Ne!"
"Čestný skautský!" přislíbila jsem.
"Ne."
"Benjamine, posylšte, já se s vámi nehodlám hádat. Jestli chcete vyhladovět, tak prosím! Ale začnou se vám tvořit vrásky a pleť bude dehydratovaná." pokusila jsem se zasáhnout jeho slabou stránku lidství.
Zděšeně se na mě podíval. "Děláte si legraci? Vrásky? Na mém dokonalém obličeji?"
"Myslíš, že by si dělala legraci?" poklepal si David na čelo.
Benjaminovi ustrašené oči se nasměrovaly směrem ke mně. "No... Tak jednou."
"Slibuju. Nic to není. Pojďte sem." vybídla jsem ho, aby přistoupil blíž.
Na okamžik zaváhal, ale nakonec tak učinil. Těkal pohledem z jednoho na druhého.
"Pro začátek trocha teorie: Je to jednoduché. Až poteče krev, budete sát přímo z rány."
"Já si ale přinesl kelímek." Zašátral po kapsách svého kabátu a vytáhl malý hnědý kelímek s brčkem.
Zaraženě jsem na něj zírala. Doslova zírala. Neměla jsem slov, dokud do mě David nešťouchl při sundavání bundy.
"Nebudete jej potřebovat. Krev se musí sát přímo z těla... Davide, prosím."
David na můj pokyn vyhrnul svůj pravý rukáv a malým kapesním nožíkem zablýskal do polotmy.
"Připravte se, Bene."
Upír přenesl váhu z jedné nohy na druhou. David přiložil ostří ke své kůži na zápěstí. Benjamin se celý napjal očekáváním. David přitlačil a způsobil si tak zhruba tři centimetry široký řez, načež okamžitě začala téct rudá tekutina.
"Teď, Benjamine, sajte."
Upír ale nesál. Podívala jsem se, proč a uviděla jsem, jak se mu protáčí oči, kolena se podlamují a on padá k zemi.
Ten upír vážně omdlel!!!


Těšíte se na konec? Jak si myslíte, že to dopadne? Podělte se o své názory v komentářích ;) Budu jedině ráda :)