Protože on chtěl (12. kapitola)

Dochroupala jsem poslední sousto a pomalu se začala zvedat.
„Kelly, zůstaň tu prosím, potřebuju s tebou něco probrat.“ Procedil Gabriel mezi zuby.
Jen jsem přikývla a zase si sedla. Nick mě instinktivně následoval.
„Ty můžeš odejít,“ promluvil jeho směrem.
Nick s Alexem si společně vyměnily zmatené pohledy a opustili jídelnu společně.
Gabriel ještě chvíli mlčel, ale pak spustil…
„Prý se s tebou dnes bavil Sam…“
„Jo, ale on za to nemohl. Nickovi se rozbilo auto a... “ skočila jsem mu do řeči v domnění, že na něj bude naštvaný…
„O tohle nejde.“ Skočil do řeči zase on mě.
„Aha. Pardon…“ Omluvila jsem se pravděpodobně celá rudá. Nechtěla jsem, aby věděl, že mi na Samovi záleží.
„Jde o tu školu…Říkal, že by jsi na to přistoupila.“
„Jo…no… já bych chtěla. Ale Nick je proti…“
„Podle něho se neřiď, dělej věci podle toho co chceš ty a ne on,“ usmál se.
„Já vím… jen se s ním nechci rozhádat.“
„Pochopitelně. Ale on tě bude chtít od Sama držet co nejdál. Jenže se mu to moc nedaří. A jak jsem sám viděl tak ti nic neudělal, i když mohl. Tudíž bych byl docela rád, kdybys to přijala.“
„Co když se mnou kvůli tomu nebude mluvit?“
„On se časem uklidní… a pokud by byl hodně hnusnej můžeš se na chvilku nastěhovat k Alexovi, nebo Samovi…jak budeš chtít.“
„Děkuju.“ Podotkla jsem.
„Mno já děkuju…“
„Co? Za co… dělám tu jen problémy…“
„Tahle na to nesmíš koukat. Jsem rád, že vidím Sama opět šťastného.“
„Ale…vždyť říkal, že jste mu zakázal se se mnou bavit…“
„To je pravda.“
“Proč pak teda?“
„Pochop mě. On se nikdy nesnažil se ovládat. Vždy, když potřeboval krev vzal si ji. V tu chvíli nevnímal co dělá… rozumíš?“
„Trošku…“
„Je to jako záchvat. Kdyby ti ublížil neodpustil by si to. Ale dneškem mi docela dokázal, že to zvládá. Přijmeš to tedy?“
„Přijmu… už jsem to slíbila Samovi.“
„Dobře, dobře…Tak běž, kdyby byly problémy s Nickem zajdi za mnou, nějak to vyřešíme dobře?“
Znovu jsem přikývla, poděkovala a se zvláštním pocitem opustila jídelnu. Vůbec se mi nechtělo do pokoje. Vysvětlovat mu, proč jsem ho neposlechla. Už vůbec jsem se s ním nechtěla hádat, ale cítila jsem, že to přijde.
Oparně jsem otevřela dveře, ale oddechla jsem si, když jsem uviděla světlo v koupelně. Otevřela jsem skříň a vyhrabala mp3, abych pak mohla odejít bez zdržení se hledáním. Zvláštní pocit uvnitř se zvětšil, když zavrzali dveře. Vyšel jen v ručníku a očividně ho zarazilo, že už jsem zpátky.
„Co po tobě chtěl?“ Zavrčel.
„Přemýšlej,“ odsekla jsem potichu, aniž bych k němu zvedla oči.
Chvilku bylo ticho…
„Nepřijala si to, žene?“ Probodl mě pohledem.
Znovu jsem se zadívala na parkety a přemýšlela nad nejlepší verzí, jako mu to oznámit…