ZPM

Říjen 2009. Atlantida je stále zamaskovaná v San Francizském zálivu. Jsou na ní pouze vědci, kterým velí dr. Zelenka a na celou Atlantidu dohlíží Richard Woolsey. Plukovník John Sheppard, Rodney, Teyla a Ronon byli převeleni do SGC a stali se členy SG-2. Plukovník Samantha Carterová se vrátila zpět do SGC a stala se opět členkou SG-1 spolu s Cameronem, Danielem, Valou a Teal'cem.

ZASEDACÍ MÍSTNOST 08:00

"Máte nějaké návrhy?" zeptal se generál Landry a podíval se všem postupně do očí
"Je to jednoduché. Pokud neseženeme do 24 hodin nabité ZPM, Atlantida se zviditelní." řekl Rodney
"A co třeba použít naquadahové generátory?" navrhl John
"Naquadahové generátory se dají využít pro systémy typu podpory života, ale nedají se použít na zamaskování města. Kdyby to šlo, neměli bychom tuto poradu!" vpálil mu Rodney svým obvyklým tónem a John se na něj jen zašklebil
"Možná bych je dokázala upravit tak, aby dodaly městu co možná nejvíc energie!" připojila se do debaty Sam
"A co tím získáte? Svítící vánoční stromeček místo Atlantidy?"
Sam se na něho škaredě podívala, ale potom se potutelně usmála a čekala, koho trkne první, co ji vlastně napadlo.
"Už to mám!" vykřikl po chvilce Daniel
"No aspoň někdo… chceš to říct? Nebo mám já?"
"Řekni to ty. Byl to tvůj nápad."
"Díky. Co je vlastně Atlantida?" hodila řečnickou otázku Sam
"Vesmírná loď!" přitakal Cameron
"Správně. Takže…když jí dodáme dostatek energie a s pomocí generátorů by to neměl být problém…"
"Poletíme." doplnil ji John
"Přesně. Když s ní přeletíme na Antarktidu tak tam ji tak rychle neobjeví, když se zviditelní."
"Maximálně 12 hodin víc ne!" řekl Rodney
"Plukovníku Carterová dejte se do toho spolu s doktorem Mckayem a informujte také Zelenku. Máte 24 hodin na to, aby Atlantida stála v Antarktidě. Rozchod!" zavelel generál Landry

U SAM V LABORATOŘI

"Nepůjde to!"
"Ale půjde. Jen se musíte víc snažit!"
"Byl to špatnej nápad a vy to víte!"
"Rodney! Vy to dokážete. Jste přece omezen limitem!" řekla Sam a dál se začala šťourat v generátoru, aby si nevšiml, že se usmívá
"Obvykle na to mám 2 minuty ne 12 hodin!"
"Kdo říkal, že máte 12 hodin?"
"Potřebujeme minimálně 10 hodin na let a musíme ještě zapojit ty generátory na Atlantidě."
"Tak jdeme na to!"

O 12 HODIN POZDĚJI

"Všechny generátory jsou připravené, můžete začít s transportem!"
"Rozumím plukovníku Carterová!"

O 2 hodiny později už byly zapojeny všechny generátory a Rodney se Sam ještě dolaďovali nějaké detaily, John seděl v křesle a Daniel byl s Woolseym v řídící místnosti.

"Tak plukovníku Carterová jak to vypadá?"
"Všechno funguje!"
"Plukovníku Shepparde vemte nás nahoru!"
"Ano pane!"

John zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit, křeslo se modře rozsvítilo. Opřel se a Atlantida se začala třást. Woolsey s Danielem se museli přichytit zábradlí, aby nespadli.

I když byla Atlantida zamaskovaná, kdyby se někdo pozorněji soustředil, poznal by, že tam je.

Když se dostali do příslušné výšky, přestala se třást, John místo maskování zvedl štít a potom v klidu letěli dál směr Antarktida…

..."Něco se děje."
"Pole se otřásá."
"Vytváří se průchodová bublina!"
"To může znamenat jen jedno!"
"Atlantida vzlétá!"
"Určete její polohu a místo kam má namířeno!"
"Ano. Hned!"

"Ale no tak Rodney! Ty švindluješ!" řekla Sam
"To ani náhodou. Já jsem přirozený talent. Švindlování je pod moji úroveň!"
"Ale jo. Já jsem tě viděl! Za to bychom tě taky mohli vyhodit!"
"Ty si vymýšlíš Danieli! Jenom závidíš!"
"No jasně! Blednu závistí!"
"Hele nechte toho a hrajte."

Daniel se jen tak poohlédl a když zjistil, že hraje on, rychle sebral kostku a hodil. Spolu se Sam a Rodneym hráli člověče nezlob se. Woolsey odmítl s nimi hrát a radši pozoroval, jak probíhá let. To ale nevěděli, že je pozoruje ještě někdo další…

…"Mají namířeno na Antarktidu!"
"Chci okamžitě vědět, proč tam letí!"
"Ano!"
"Tohle místo nesmí být za žádnou cenu vyzrazeno!"
"Jednou jim to budeme muset říct!"
"Na to je dost času!"
"A co když na to přijdou?"
"Nepřijdou!"
"Nepodceňoval bych je!"
"To nedělám! A co ta bublina?"
"Stálá. Velikost maximální!"
"Jestli s tím něco neuděláme, tak potom už jim nezabráníme ve vniknutí sem!"
"To si uvědomuji!"

"Už tam za chvíli budeme!" řekl natěšeně Daniel
"No konečně! Bylo to strašně otravný!"
"To chceš jako říct, že já a Daniel jsme nudní?"
"Asi..tak nějak!" a ušklíbl se
Prvně se na něj Sam podívala zabijáckým pohledem,ale za chvíli ji něco napadlo…

"A nezapomeň, že ty si teď můžeš normálně chodit po celé Atlantidě, kam se ti zachce, ale co John. Ten sedí už bezmála 10 hodin v křesle a ani nedutá!"
"To mi připomíná, že už se nějakou chvíli neozval!" řekl Daniel

Rodney, Sam i Daniel se rychle rozběhli do místnosti s křeslem. Když tam přišli, viděli Johna, jak tam sedí v křesle a blaženě spí jako andílek. Sam k němu potichoučku přišla a polechtala ho. John se začal ošívat a po chvíli se probudil. Skoro se až lekl, když nad sebou uviděl Sam.

"Co se stalo?"
"Usnul jsi! Musí tam být zabudovaný něco jako auto pilot!"
"Jo, to je dobře. A co se děje?"
"Jdeme na přistání. Jsme nad Antarktidou!"

John se zase začal pořádně soustředit. Zamaskoval město a začal pomalu klesat. Když už si myslel, že město stojí pevně na zemi stoupl si z křesla.
"Ani nevíte, jak jsem rád, že už jsme tady!"
"Vždyť si půlku cesty prospal!" podíval se na něj významně Daniel
"To není pravda!"
"Je!"
"Ticho!" řekla Sam
"Co je?" otočili se na ni oba dva
"Stále se pohybujeme!"
"To není možné! Ledem a pevninou se přece nedá projít!"

..."Procházejí sem!"
"Nepůjde to zastavit?"
"Ne. Katastrofa je nevyhnutelná!"
"Musíme se s nimi spojit. Mohli by porušit město!"
"Nebo se z toho sami dostanou a nic nepoznají!"
"Na to spoléhat nemůžeme!"
"Dobře spojte se s nimi a informujte je. Ať přistanou na severovýchodě od Héliopolis."
"Ano!"

"Plukovníku co se to děje?" řekl Woolsey do vysílačky
"Nevím, ale plukovník Sheppard už sedí v křesle a snaží se monitorovat situaci." odpověděla mu Sam
"Podle toho co my vidíme tady, tak procházíme skrz. Pošlete sem ihned Daniela Jacksona!"
"Ano pane Woolsey!"
"Sam?" oslovil ji John, dál sedíc nehnutě v křesle a ani si neuvědomil, že jí tyká jak byl rozrušený
"Ano Johne?" řekla trochu znepokojeně, protože ona si to uvědomila…
"Myslím, že pod námi něco je!"
"Jak může pod námi ještě něco být?"
"To nevím, ale rozhodně je to tam pěkně velký!"

"Už jsem tady!" řekl udýchaně Daniel, protože celou cestu do kontrolní místnosti běžel…
"To je dobře, protože musíte něco vidět!" řekl mu Woolsey a naznačil mu ať ho následuje

Došli do místnosti s bránou. Daniel už z dálky viděl, že něco není v pořádku. Když přišli až k bráně, všechno bylo jisté. Stál před nimi hologram nějakého člověka.

"Kdo jste?" zeptal se zvědavě Daniel
"Asi mi to nebudete věřit, ale…"
"Ale ano budeme. My jsme totiž zvyklí na lecjaké věci!"
"Dobře. Mé jméno je Krienus De Lafoe. Patřím k rase zvané podle vás Antikové."
"Popočkat. Mmmoment. Antikové se přeci povznesli nebo ne?"
"Na detaily teď není nejvhodnější doba, ale potom vám bude vše potřebné vysvětleno. Teď musíme odvrátit katastrofu!"
"Jasně. Co může být horší než když se město potápí do země!" řekl ironicky Daniel
"To není země. Pro začátek vám jen řeknu, že se přímo pod vámi nachází celá Antická civilizace, konkrétně město Héliopolis a jestli se Atlantida včas nezastaví, tak s ní spadnete přímo dolů na město!"
Daniel stál chvíli jako opařený.
"Hned to zařídím. Johne nastartuj tu naši loďku!"
"Jo jasně. Jdu na to!"
John si na pokyn Daniela sedl do křesla, ale ono se nerozsvítilo.
"Sam, došla nám šťáva!"
"Generátory už jsou asi vyčerpané. Nemám jak ti ji dát! Danieli? Nemáme šťávu!"
"Tak to je hodně špatný!"
"Co?" zeptal se Krienus
"Nemáme energii na to, abychom vzlétli. Měli jsme ji jenom na cestu sem!"
"To není zrovna dobré!"
"Ne to není! A nešlo by, že bychom si od vás půjčili ZPM?"
"Půjčili? Myslíš, že tohle jde jen tak půjčit?"
"No…asi jo. Hned potom jak bychom přistáli, tak bychom vám ho vrátili!"
Krienus se na chvíli zamyslel.
"Ještě se o tom poradím s ostatními!"
"Nemáme moc času!"
"Já vím!" a jeho hologram zmizel
"Tady plukovník Carterová!" ozvalo se najednou z vysílačky
"Slyšíme vás, mluvte!" řekl Woolsey
"Pokud něco neuděláme, spadneme dolů asi za 15 minut!"
"To není zrovna moc času! Co navrhujete?"
"Ještě bych se pokusila něco vymáčknout z generátorů!"
"Možná to nebude třeba. Objevil se tady..."
"Ano my víme. Plukovník Sheppard to tady pustil na obrazovku!"
"Tak v tom případě se pusťte do toho! Ať máme plán B!"
"Ano!"

…"Nemůžeme jim ho dát!"
"Daniel Jackson slíbil, že ho použijí, jen aby mohli přistát a potom nám ho vrátí!"
"A ty jim to opravdu věříš?"
"Ano já jim to věřím!"
"A co když ho použijí proti nám?"
"To si nemyslím. Vždyť Daniel Jackson byl dokonce po nějaký čas jedním z povznesených. Přece by ho Oma nebrala mezi sebe, kdyby pro to neměla důvod a kdyby neměl čistou duši!"
"To asi ne, ale tady nejde jen o něj! Půjdu to navrhnout radě."
"Ale nemáme čas. Co se stane s městem, když to nevyjde?"
"To rozhodnutí už nechám na radě!"…

"Pane Woolsey?"
"Ano plukovníku Carterová?"
"Myslím, že máme dostatek energie na to, abychom přistáli."
"To je dobrá zpráva. Vraťte se zpět nahoru."
"To bohužel nepůjde. Máme energii na to, abychom pozvolna přistáli dole, ale kdybychom se měli vrátit zpět nahoru tak to v žádném případě nepůjde. A má to také výhodu, že nás nikdo nahoře neodhalí!"
"Dobře oznámím to prezidentovi, že si nemusí chystat proslov dřív, než budeme z dosahu."

John si opatrně sedl do křesla. Čekal, jestli se rozsvítí nebo ne. Naštěstí ano.
"A víte někdo, kam s tím mám přistát?" zeptal se John
V tu chvíli se před ním objevil hologram Krienuse.
"Jsem tu zpět i s rozhodnutím!"
"To není potřeba!" ozvala se Sam
"Máme ještě poslední zbytky energie. Řekněte mi, kam mám zaparkovat!"
"Naše pevnina je už skoro celá zaplněná a ještě nebylo vybráno konkrétní místo a tak se rada usnesla, že bude postavena rampa, na které bude prozatimně stát, než se rozhodne o konečném postavení!"
"Konečné postavení? Co to má být?"
"Atlantida je produkt naší civilizace. Patří nám."
"To nemůžete myslet vážně!"
"Vypadám snad na to, že žertuji? Ale o tom až později. Teď opatrně přistaňte na tu rampu!" a zmizel

John a Sam měli velice smíšené pocity. Nakonec teda Atlantida přistála na rampě někde v útrobách Země. Potom se jim opět zjevil Krienus.
"Ostatní chtějí s vámi mluvit. Doprovodím vás dva a Daniela Jacksona na schůzku s naší radou!"
"Fajn!" řekl John
"Danieli?"
"Ano Sam?"
"Prosím, přijď sem za námi!"
"Jasně hned jsem tam!"

Daniel přišel za námi za pár minut.
"Kde je Rodney?" zeptal se hned, jak přišel
Najednou si všichni uvědomili, že už ho nějakou dobu neviděli.
"To by mě taky zajímalo!" řekla Sam
"Asi šel jen na záchod!" rozlouskl to nakonec John

Potom spolu s Krienem šli na jeden z Atlanských balkónů. A to, co uviděli, jim bralo dech. Kolem nich bylo obrovské město ve stylu Atlantidy jenže větší.
"Vítejte na Zemi!" řekl s úsměvem Krienus
"Jak to myslíš na Zemi? To jsme snad celou dobu ne?" zeptal se Daniel
"Myslím, že už nemá cenu držet to před vámi v tajnosti. Tohle je pravá pevnina. Ve skutečnosti vy nahoře žijete na silovém poli!"
"Co? Na silovém poli? To není možné!"
"Uklidněte se, plukovníku Carterová, je to možné!"
"Ale je tady otázka slunečního svitu, vzduchu, vody…"
"S tím si nelamte hlavu. Žijeme tak už od té doby, co jsme se vrátili z Pegasu!"
"Páni! A neuvažovali jste někdy o tom, říct to lidem nahoře?"
"Vůbec se mezi ně nepleteme ani do záležitostí jiných planet natož pak galaxií. Žijeme si jen pro sebe!"
"A to vás ani netrápilo, že už vás i nás několikrát mohli zničit Goa'uldi, Ori, Wraiti, Replikátoři nebo kdokoliv jiný?"
"Jak už jsem řekl, nepleteme se do záležitostí jiných planet. Štít by nás ochránil."
"A co je vlastně ten štít?"
"Nejsem vědec, také žádné odborné věci ode mě nečekejte, ale legenda praví, že bude pevný a nezranitelný do té doby, než se vrátí dědictví Předků zpět. A podle nás je poslední dílek skládačky Atlantida! Potom se všechny města spojí dohromady a vytvoří se jeden společný svět Pangea!"
"Takže to znamená, že když Atlantida přistane na posledním volném místě, co tu na pevnině je, že štít spadne?" zeptal se John
"Ano to si myslíme. A po spojení se vytvoří ještě pevnější štít, ale to už vaše civilizace bude zničena!"
"A vy to chcete udělat? Víte, kolik lidí tam nahoře žije?" začal se úplně vztekat John
"Ano. Známe přesně všechny možné dopady i scénáře a doktor Mckay už pracuje s našimi nejlepšími vědci na dalších možných řešeních, ale snažte se nás pochopit. Víte kolik let už naše civilizace žije zde?"
"Mám svou teorii..ale moment. Doktor Mckay? Co se to tady děje?" zeptala se nevěřícně Sam

"O doktora Mckaye nemějte obavy. Je v pořádku. Pro vás je teď prioritní setkat se s radou!" řekl Krienus

Všem se honili hlavou miliony otázek, ale zatím se na ně neptali.

"Prosím, nehýbejte se. Uskuteční se transport."

A o pár sekund později už stáli před místností, která se velmi podobala zasedací místnosti na Atlantidě.

"Počkejte zde, prosím. Půjdu se podívat, je-li už rada připravena." a odešel
"To snad není možný!" řekl John
"To mi povídej!" odvětila Sam
"Celých těch 12 let jsem byl přesvědčen, že jednou zemřu rukou nějakého našeho nepřítele. Už od prvního průchodu bránou jsem to věděl, ale že se tak strašně spletu… že nás jednou zabijou Antikové… ti slavní Antikové…. Ani v nejhorším snu se mi tohle nezdálo." řekl Daniel

Ještě chvíli se takhle dohadovali. Dohodli se na tom, že budou za každou cenu bojovat a v tom okamžiku se vrátil Krienus.

"Rada vás očekává. Pojďte prosím za mnou!"

John, Sam a Daniel ho následovali. Vstoupili do místnosti jim 100% známé. Sedělo tam 5 Antiků.

"Vítejte." řekl nejstarší z nich, který seděl uprostřed "Jsme připraveni vyslechnout vaše důvody obhajoby."
Daniel začal.
"Vlastně jsme sem přišli náhodou. A nemyslím si, že jste špatní, když chcete ucelit vaši civilizaci tím, že zničíte naši. Jen vás prosím o to, abyste se nad tím zamysleli. Zničíte civilizaci, kterou jste sami vytvořili a ona roste výš a výš díky vám."
"Ale pro nás je důležitější náš pokrok. Dostaneme se o několik stovek let dopředu, když se města spojí. Ztráty jsou přiměřené!"
"Ztráty jsou přiměřené? Víte, kolik tam nahoře žije lidí? Musí existovat nějaká další možnost!"
"Bohužel žádná jiná není!"
"Jedna tu je!" řekla malá Antička sedící po jeho pravici
"Ta je nemožná!"
"Jak víte?"
"Nikdo z těch, kdo to zkusil, se nevrátil zpět. A tihle by to měli dokázat?"
"A proč ne?"
"Mohli byste přestat?" přerušil jejich debatu John
Oba se na něj podívali.
"Mohl bych vědět, o čem jste mluvili?"
"Je tu jedna alternativa, ale je hodně nebezpečná!"
"O co jde?"
"Tak dobře. Povím vám o tom. Když se vrátili naši předkové poprvé z Pegasu, chtěli mít určitou energetickou jistotu, kdyby byl nějaký problém a tak se hrstka nejlepších našich vědců spojili a vynalezli nevyčerpatelný zdroj, čerpající energii přímo z podstaty samotných živlů. Vody, Vzduchu, Země a Ohně. Když se spojí v jeden proud energie dohromady, je nepřekonatelná. Ale aby se jí nemohl zmocnit někdo nepovolaný, rozdělili ji na samostatné živly a ty ukryly. Každý kdo by se chtěl zmocnit byť jen jediného z živlů, musel by se stát samou podstatou živlu a splynout s ním. To znamená vzdát se svojí osobnosti a v podstatě se stát živlem."

Všichni stáli jako opaření. Nevěděli, jestli je to tím, že je to až skoro neuvěřitelná historka nebo, že se to po nich opravdu chce.

"Neříkáme, že se tam máte hned vydat, ale je to jediný způsob jak zachránit vaši civilizaci. Když budete mít dost energie, můžete vytvořit štít, který udrží váš povrch tam, kde má být.
"No páni!" vydechla Sam
"Jo, to sedí!" poposunul si brýle Daniel
Jen John stále mlčel.
"Ehm… myslíte, že by vám nevadilo, kdybych šel na chvíli na vzduch?"
Vypadal sešle. Takový ten typický sheppardovský zamyšlený pohled.
"Ale jistě Johne, běž!" kývla na něj Sam a odešel
"A kdybychom to nádou přijali….jak bychom si rozdělili živly?" zeptala se Sam
"Živly už máte prakticky přidělené podle toho, v jakém znamení jste se narodili."
"Já jsem se narodila ve znamení ryb!"
"Potom je vaším živlem Voda!"
"Takže Danieli ty jsi střelec, to je…"
"Oheň!"
"Jo chápu!"
"John je váha!"
"Tak to je Vzduch!"
"A Rodney je býk!"
"Země. Krásně to vyjde na každého z vás!"
"Pokud to vezmeme!" doplnila ho Sam

John procházel poloopuštěnými chodbami Héliopolis. Nevnímal vůbec nic. Byl oddán jen svým myšlenkám. Proto každou chvíli narazil do nějakého Antika. Zrovna šel chodbou, do které se malými okny prodíraly pásy slunečních paprsků a na jejím konci odbočil a vyšel na zapomenutý balkónek s malou lavičkou. Sedl si a rozhlížel se po krásném výhledu, který se mu v tu chvíli naskytl. Zafoukal jemný vánek, který mu prohrábl jeho neposedné černé vlasy. Zhluboka se nadechl. V tu chvíli už byl rozhodnut. Najednou se strašně lekl. Někdo mu položil ruku na rameno. S překvapením zjistil, že je to Rodney.

"Konečně jsi se objevil. Kde jsi byl?"
"To je na dlouho. A co ty tu děláš?"
"Už si asi slyšel o tom plánu…"
"Jo!"
"Musel jsem ho jít rozdýchat!"
"Chápu. Nechceš si skočit na oběd?"
"Umírám hlady. Jak asi vaří Antici?"
"No… jdem to zjistit!"

Když přišli do jídelny, viděli, jak tam sedí také Sam a Daniel. Přisedli si k nim.

"Rodney! Ráda tě vidím. Kam jsi to zmizel?"
"To je na dlouho!"
"Jo… a co říkáš tomu… plánu…?"
"Sám jsem objevil tuhle alternativu, takže by asi nebylo fér, kdybych to vzdal. A vy do toho jdete?"
"Jinou možnost asi nemáme!" řekla Sam
"Určitě?" podíval se na ni Daniel
"Jiná možnost není. Tak co?" odvětil svým obvyklým tónem Rodney
"Tak jo… jdu do toho!"
"Já taky!"
"Taky!"
"I já!"
"Myslím, že bychom měli jít za Krienem, aby nám objasnil náš úkol!"

Kriena našli v jedné z laboratoří hned vedle jídelny. Měl otevřeno, takže ho našli okamžitě.

"Můžeme dovnitř?" zeptal se opatrně Daniel
"Ale jistě. Pojďte dál. Už jste se rozhodli?"
"Ano!"
"No a..?"
"Bereme to!"
"Jste si opravdu všichni jisti?"

Daniel pohlédl na každého z nich a když všichni souhlasili odpověděl.

"Ano jsme!"
"Dobře. Vysvětlím vám tedy vaše úkoly. Posaďte se prosím!"

Všichni si sedli a upírali oči na něj.

"Každý z vás musí podniknout sám cestu do centra daného živlu. Známe jen přibližnou polohu, takže to nebude lehké. Nikdo vám nesmí pomáhat. Je-li vaše vůle dostatečně silná, potom uspějete. Budeme vás posílat postupně. Každý den půjde pouze jeden. O tom, kdo půjde první, rozhodne los. Přeji vám hodně štěstí. A teď mě prosím omluvte, potřebuji tady ještě něco dodělat!"
"A kdy proběhne to losování?" zeptal se zvědavě Rodney
"Ještě dnes večer ve společenské místnosti!"
"Vy to berete jako zábavu?"
"To rozhodně ne!"
"… No nic… už vás nebudeme zdržovat od práce. Zatím nashledanou!"
"Nashledanou."

"No tak, Rodney. Pojď už!" řekla celkem naštvaná Sam, stojící před jeho pokojem už dobrých 5 minut
"Už jdu, dej mi ještě minutu."
"Tak si pohni..."

Po 5 minutách konečně vylezl ven a když viděl Samin výraz, tak se tak lekl až uskočil o krok zpět. Úplně ho probodávala jindy tak mile pomněnkovýma očima. A Rodney se ještě svým sebevědomým způsobem zeptal: "Co je?"

Sam si ho probodla těma svýma očima ještě jednou a s úplným ignorem se odporoučela pryč směrem k Johnovi a Danielovi, kteří stáli opodál. Potom s ní v čele se vydali do společenské místnosti Antiků.

Když dorazili, nemohli uvěřit kolik Antiků tam na ně čekalo. Prodírali se davem jak na nějakým rockovým koncertě s rozdílem toho, že hvězdy byli oni.

"Páni! To je lidí." vydechla Sam
"Jo. Dělaj z toho estrádu. Skvělý."
"Ironie nade vše, co Johne?"
"Ty máš co říkat, Rodney."
"Á tady jste." vynořil s odněkud Krienus
"Mám dotaz. Musí tu být tolik lidí?" zeptal se Daniel
"Je to nějaký problém?"
"Pro nás to není zrovna 2x příjemný."

Po několika minutách ho konečně přesvědčili a Krienus požádal všechny, aby odešli.

"Tak už můžeme přejít k losování?"
"Jen do toho." rozhodil rukama John jak to vždycky dělával Jack

Krienus přešel k obrovskému losovacímu kolu, zatočil a postupně vytáhl 4 papírky.

"Teď je začnu otevírat. Jako první se na cestu vydá... John Sheppard."

Sam se na něho ustaraně podívala. John jen přikývl na souhlas, že děkuje.

"Jako druhý... pardon jako druhá půjde Samantha Carteová, jako třetí Daniel Jackson a nakonec Rodney Mckay. A máme to za sebou. Vidíte? Ano to nebolelo."
"Možná vás ne!" štěkla po něm Sam

Krienus se malinko zarazil a potom se rozhodl, že je nechá, aby se s tím mohli smířit.

"Můžete odejít do svých pokojů, kromě vás Johne."

Ostatní odešli a zanechali Johna a Kriena osamotě.
"Vysvětlím vám cestu do centra Vzduchu."
"Dobře."
"Centrum Vzduchu se nachází úplně na druhé straně našeho kontinentu. V 8:00 bude pro vás připraven jumper. Jak už nám vysvětlil tento pojem doktor Mckay.
"A něco bližšího mi o tom místě říct nemůžete?"
"Ne, bohužel. Jak už jsem řekl, nikdo se z té cesty ještě nikdy nevrátil, takže žádné jiné informace nemáme."
"Dobře, díky."

John se otočil a odešel do svého pokoje. Ani si nerožl světla, chtěl sebou jen praštit do postele a spát, ale hned při vstupu i když byla tma, si všiml obrysu tmavé postavy ležící na jeho posteli. Rychle rozsvítil a s údivem zjistil, že tam spí Rodney. Nechtěl ho budit a tak znovu zhasl a vyšel před pokoj. Chvíli jen bloumal opuštěnými chodbami Héliopolis až došel k jednomu z hangárů. Nikdo tam nebyl, takže po menší úvaze se rozhodl, že snad nebude nikomu vadit , když na chvíli zmizí.

Vzal si jeden z jumperů a byl velmi mile překvapen k jaké modernizaci Antikové došli po 10 000 letech. Sedl si do nádherně chlupatého křesla a všiml si, že před ním není nic, čím by mohl jumper ovládat. Jumper vycítil jeho přítomnost a před ním se objevila průhledná modro-bílá klávesnice. John jen typicky zvedl rameno, ujistil se, že ovládání je podobné a vzlétl. Letěl se podívat k oceánu. Jumper proplouval temnou noční oblohou, na cestu mu svítil jen měsíc, který měl přijít za pár dní do fáze úplňku.

John zaparkoval na odlehlé písečné pláži, oddělené od okolního světa vysokými skalami. Sedl si do písku před jumper a nechal moře, aby mu omývalo kotníky příjemnou vlažnou mořskou vodou... přemýšlel nad svým dosavadním životem... nad tím, co dokázal... co pokazil.... a co se chystá udělat.... po pár hodinách se zvedl, znovu se podíval na měsíc, který krásně osvětloval mořskou hladinu jako obrovské zrcadlo a jemně se pousmál... potom se vrátil zpět na Héliopolis a šel si lehnout do Rodneyho pokoje... a usnul okamžitě...

... vzbudil se brzo ráno a stále se pokoušel znovu usnout...ale nedařilo se mu to... když se začala blížit osmá hodina vydal se do hangáru. Už z dálky si všiml Sam, Daniela, Rodneyho a Kriena jak stojí před jumperem.

"Dobré ráno." pozdravil je a přerušil tím jejich rozhovor
"Ahoj Johne." odpověděla mu Sam se smutným pohledem
"Připraven?" zeptal se Krienus
"Snad ano." sklopil oči šťasten, že nikdo neodhalil jeho noční výlet

Sam k němu přišla, objala ho se slzami v očích, Daniel také. Rodney mu decentně podal ruku, ale jeho průzračné modré oči mluvili za něj. John vlezl do jumperu a naposledy se na všechny podíval. Potom zavřel dveře a zvedl se do vzduchu.

Let probíhal klidně dokud byl nad zemí. Ale když se dostal nad moře, začal se zvedat vítr. Čím víc se blížil k centru Vzduchu, tím byl vítr silnější. Už z dálky si všiml nějakého ostrova. Ihned se před ním objevila jeho mapa. Přeletěl přes něj tam i zpět, ale nikde nenašel něco, co by se podobalo centru.

"No tak Johne, mysli!" říkal si sám pro sebe "Tak jo, hledáš přece centrum Vzduchu... kde by asi tak mohlo být?" a kousajíc se do rtu usilovně přemýšlel..."Vzduch!"

Uvědomil si, že nejlepší místo pro centrum Vzduchu by bylo ve vzduchu a když není nikde na zemi, byla tato možnost nejpravděpodobnější. V duchu se mu mihla otázka jak to najde. Jumper zareagoval rychle a našel pozici do pár munit.

John se vydal k souřadnicím a stále uvažoval nad tím, co mu řekl Krienus. "Nikdo se z cesty ještě nevrátil." Do teď se mu to zdálo snadné.

Když dorazil k souřadnicím, jumper narazil do silového pole. John ho obletěl a zjistil, že je kolem něčeho dokola.

"Přes to se nedostanu." tak sletěl dolů k zemi a zjistil, že pole stojí i tam.

Vylezl z jumperu ven, protože si všiml malého kamenného oltáře poblíž pole.

"Je v antičtině... k sakru... snad si ještě něco pamatuju..."

"Vstup jen ty, jenž Vzduch tvůj živel je, ty, co dobré srdce i úmysly máš. Věz však, že cesta nebude lehká, ale na konci odměna bude velká."

John to přečetl nahlas a štít se před ním otevřel jako sezame otevři se. Opatrně vešel dovnitř a štít se za ním zavřel. Z toho, co měl kolem sebe mu málem vypadly oči z důlků. Štít vypadal zevnitř jako normální bíla stěna popsaná lesklými stříbrnými antickými nápisy. Uprostřed kulaté místnosti byly sněhobílé schody.

John se k nim vydal, ale než stačil stoupnout na první schod, ozval se celou místností hlas, který bezpečně znal, ale neslyšel ho strašně dlouho.

"Vítej, Johne Shepparde. Ráda vidím, že jsi živý, zdravý a v pořádku."
"Elizabeth?" vydechl John a do očí se mu draly slzy...
"Ano."
"Jak to?"
"Pokud uspěješ, vše se včas dozvíš. Jediná cesta vede přes ty schody. Ale varuji tě. Za celou dobu, co na nich půjdeš, se nesmíš ani jedenkrát otočit ani promluvit. Jinak budeš navždy ztracen."
"Dobře. Elizabeth? Můžu se ještě na něco zeptat?"
"Asi vím na co, ale bude na to dostatek času."
"Snad ano."

Vstoupil na první schod a v tu chvíli se spustila obrovská vichřice. John postupoval schůdek po schůdku, ale bylo to stále těžší a těžší. Mráz ho bodal do tváře jako nejostřejší jehly, ale on se nevzdal. Dělal to pro Elizabeth. Tak moc ji chtěl znovu spatřit, že by vydržel cokoliv. Najednou vichřice ustala. Divil se, co se děje, ale stále postupoval dál. Začaly se ozývat hlasy. Nejdřív potichu, sotva je slyšel, ale zesilovaly. Volaly na něj. Prosily o pomoc. Vyhrožovaly. John si pořád v hlavě opakoval, že se nesmí otočit, ale bojoval s tím. Při tom stále postupoval vzhůru a nezdálo se, že by schody někde končily. Potom za sebou uslyšel hlas, který se dal ignorovat jen velmi těžko.

"Johne, pomoz mi, prosím! Otoč se!" znělo ze všech stran

Myslel, že mu praskne hlava. Měl ji jako kus střepu. Věděl, že nesmí povolit. Proto zaťal zuby a začal utíkat do schodů. Po pár nesnesitelných minutách dosáhl svého cíle. Vyběhl až nahoru. Před ním se rozprostírala dlouhá zrcadlová chodba. Zastavil se přímo před ní.

"Výborně, Johne. Zvládl si to. Je tu pro tebe připraven ještě jeden úkol. Musíš projít touhle chodbou, co nejpomaleji to půjde a nesmíš při tom zavřít ani na chvíli oči. Přeji ti hodně štěstí."

John se pomaloučku vydal na cestu. V zrcadlech se začaly objevovat ty nejstrašnější věci, co na světě existují. Tak moc chtěl začít utíkat, ale věděl, že nesmí. Byl už skoro u konce. Byl si jistý, že to zvládne, ale zrcadla mu začala ukazovat ty nejhorší věci, jeho vlastní vzpomínky. Ty nejsmutnější. Ukápla mu slza, když znovu viděl, jak Elizabeth obklopují Replikátoři. Postupoval však dál. To byla poslední vzpomínka.

"Dobrá práce." ozvalo se jen

John si otřel slzu stékající po jeho tváři a vydal se ke dveřím, co stály naproti jemu. Vstoupil do místnosti plné obláčků. Připadal si po tom všem jako v nebi. Došel k jednomu z nich a uprostřed seděl malý průhledný kulatý krystal, který nesl znak Vzduchu. John ho vzal před sebe a on začal zářit. Vznesl se do vzduchu. Celou místnost teď osvětlovala bílá záře. John se začal proměňovat v čistý Vzduch. Tam, kde ještě před chvílí stál John Sheppard, vznášel se teď samotný živel. Tam, kde bylo Johnovo srdce, usadila se podstata živlu. Už to nebyl John. Stal se z něho živel už jen matně připomínající Johna. Stal se jedním ze živlů, který měl zachránit svět...

Bylo pozdní odpoledne téhož dne. Sam seděla v jídelně, pila kafe a nepřítomně zírala před sebe.
"Můžu si přisednout?" ozvalo se najednou nad ní, až se úplně lekla
"Jistě, Danieli. Sedni si."
"Jak je?"zeptal se přes brýle
"Přemýšlím, jak je na tom asi John."
"To se nikdo z nás neodváží ani odhadnout."
"Asi máš pravdu. A zítra tady budeš sedět s Rodneym, ale předmětem budu já."
"Ale no tak, Sam. Ty to zvládneš."
"Když myslíš. Poslyš. Je šance, že už se nikdy nevrátím zpět. Myslíš, že by mi Krienus dovolil, abych se zaletěla na povrch rozloučit?"
"To nevím, ale vzhledem k tomu, že zachraňujeme svět, už zase podotýkám, tak by tě mohl pustit."
"Jo, myslím, že ho půjdu najít."
"Dobře, tak zatím."
"Ahoj Danieli."

Rychle vyrazila. Jako první ji napadla Krienova laboratoř. A trefila se.

"Dobrý den."
"Ah, Samantho. Jak jste na tom?"
"Zatím to zvládám. Chtěla bych se vás zeptat, budu potom opět normální?"
"To vám bohužel nikdo nezaručí."
"Jo. A myslíte, že by jste mi mohl povolit malý výlet na povrch, abych se rozloučila?"
"No.. to nevím.. musel bych se nejprve poradit s radou."
"Prosím. Je to nejspíš poslední šance."
"Dobře, půjdu tam okamžitě."
"Děkuji, jdu s vámi."
"Ale před radu nesmíte."
"Jsem si jistá, že to přežijí!"

Krienus viděl, že nemá cenu Sam přemlouvat, tak předstoupil před radu i s ní."

"Chtěl bych přednést návrh."
"Jaký Kriene? A proč je tu ta žena?"
"Protože se jí to týká. Zítra odjíždí na tu výpravu a proto mě poprosila o to, jestli by se nemohla jít na jejich povrch rozloučit."
"To bohužel nebude možné."
"Cože? Proč?" ozvala se Sam
"Je tu riziko, že by jste nás mohla prozradit nebo by jste utekla."
"To neudělám, protože kdybych chtěla utéct, poznali by jste to. Prosím vás o poslední možnost rozloučit se s těmi, které miluji. Nechci, aby jim po mé smrti přišel jen dopis od letectva, že je jim to líto, ale je to tajné a ty kecy o tom, že jsem padla za vlast. Prosím."
"Dobrá. Nejpozději do půlnoci budete zpátky a Krienus vás doprovodí a odveze v jumperu."
"Děkuji, ani nevíte jak moc to pro mě znamená."

Sam byla šťastná. Krienovi řekla, že odlétají za 15 minut. Tak ať si prý pohne.

Krienus, přesný jako hodinky, stál přesně za 15 minut v hangáru.

"Vy už jste tady? Překvapujete mě."
"Děkuji."
"Jak dlouho bude trvat let?"
"Záleží kam letíme."
"Poletíme do SGC v Coloradu, potom do San Diega za mým bráchou a nakonec do Washingtonu."
"S těmi vylepšenými motory to nebude problém. Odhaduji tak maximálně 3 hodiny."
"Jo, do rána budeme zpátky určitě." řekla s úsměvem Sam

Krienus jen zvedl obočí a vznesl jumper do vzduchu. Dostat se přes štít nebyl problém a i zbytek letu přoběhl v pořádku.

Když Sam přišla hlavním vchodem do SGC přímo do kanceláře generála Landryho, málem dostal infarkt.

"Plukovníku Carterová? Co tu děláte? Prezident nás informoval, že jste..."
"Ano. Jsem tu jenom na skok. Podám vám krátké hlášení a potom se musím zase co nejrychleji vrátit zpět ."
"Dobře. A možná by jste mohla pozdravit členy vašeho týmu."
"Ano pane, měla jsem to v plánu."

Strávila tam asi hodinu než mu to všechno vysvětlila.

"Takže teď jste na řadě vy?"
"Ano. Zítra ráno. Ale chtěla jsem se ještě rozloučit."
"To chápu."
"Pokud teď dovolíte, šla bych se rozloučit s ostatními."
"Jistě, běžte. A plukovníku?"
"Ano?"

Stoupl a zasalutoval jí. Sam taky zasalutovala a potom odešla hledat ostatní z SG-1.

Měla už celkem hlad a navíc byl čas večeře, tak si řekla, že zkusí kantýnu. Hned si všimla Teal'ca. S ním u stolu seděli ještě Cam a Vala i SG-2 bez Johna. Se všemi se rozloučila a vydala se spolu s Krienem v zamaskovaném jumperu do San Diega, kde se rozloučila s bráchou a jeho rodinou a potom se ještě chtěla podívat k hrobu svého otce do Washingtonu. Ale chtěla tam i z jiného důvodu.

Nenápadně se generála Landryho zeptala, kde ve Washingtonu bydlí generál O'Neill, že by se chtěla rozloučit i s ním. Landry jí na to naletěl a dal jí adresu. Ale to už Sam seděla zpátky v jumperu a čekala, až ji Krienus doveze k němu.

Do pár minut tam byli. Zrovna odbilo 20.00 když Sam zvonila na jeho dveře. Ozvalo se jen "Už letím..." ale zbytek toho, co Jack řekl už neslyšela... "Kdo to zase je prokrista. To nemá prezident nic lepšího na práci než mě jen furt otravovat nebo co?"
Když ale otevřel dveře a zjistil, že tam stojí Sam, tak mu pořádně spadla brada. Sam popravdě taky. Není nic roztomilejšího, než udivený Jack v teplákách a pivem v ruce.

"Carterová? Co tady děláte? Nemáte si hrát někde pod povrchem Země?" a s lehkým úsměvem se jí zasněně zadíval do očí, až Sam nebyla schopná odpovědi
"No.. ono je to složitější."
"Tak pojďte dál."
"Děkuji."

Vešla do jeho bytu, po kterém se nesla vůně jeho parfému.

"Dáte si pivo?"
"Ano, děkuji."

Jack šel pro pivo, zatímco mu Sam vysvětlovala co se za těch pár dní pod nimi událo.

"Takže plukovník Sheppard?"
"Nemáme o něm žádné zprávy."
"A vy... musíte jít už zítra?"
"Hm jo, bohužel. Přišla jsem jen proto, abych se rozloučila. Taky by to nemuselo vyjít."
"Ale no tak. Vyjde to. Víte... tohleto mi moc nejde... ale jsem na vás pyšný, že jste to nevzdala, Sam."
"Děkuji, generále."
"Hele, jestli má tohle být náš poslední rozhovor... tak jen Jacku."
"Dobře, Jacku."
"Takže, vy jste sem přišla rozloučit se se mnou. S takovým starým mrzoutem?"
"Ale pane... totiž Jacku... já... přišla jsem... protože vám chci něco říct... a tohle je nejspíš poslední šance." dívala se mu do těch jeho čokoládových očí a přisedla si vedle něho na gauč.
Stále se mu hluboce dívala do očí. Pomaloučku se začala přibližovat, až jejich rty splynuly v něžný polibek.

"Miluji tě, Jacku O'Neille. A omlouvám se ti, jestli je ti to nepříjemné, ale já jsem ti to musela říct." z oka jí vytekla slza...
Jack ji setřel a potom opět spojil jejich rty, tentokrát ve vášnivý dlouhý polibek.

"Taky tě miluji, Sam."

Nikdo by teď neuměl popsat jejich emoce. Právě se jim splnil sen, který v sobě uchovávali posledních 13 let. Sam se usmála.

"Už budu muset letět."
"Chci letět s tebou."
"Jacku, nedělej mi to ještě těžší. Jestli se nám to povede, vrátím se, jestli ne ani jeden z nás to nepřežije."
"Tak fajn, ale plukovníku, než odletíte mám pro vás ještě jeden speciální tajný úkol."
"Ano? A jaký?" řekla šibalsky Sam
"Musíte tady nejšťasnějšímu generálovi na světě dát pusu na rozloučenou, aby byl ještě šťastnější."
"Nedovolila bych si neuposlechnout rozkaz."

Nechtěla od něj odejít. Chtěla už navždy zůstat v jeho náručí. Ale nešlo to.

Let zpátky probíhal klidně. Krienus si dokonce myslel, že Sam je něčím nadopovaná, jak se neustále usmívala. Zbytek noci normálně prospala, aby měla na ten osudný den sílu.

V 7 ráno zazvonil kdesi na východní straně Héliopolis budík. Nikdo se ho nesnažil vypnout, jen po něm přiletěl polštář. Když ani potom nepřestal budík vřískat, Sam se neochotně vyhrabala z postele, aby ho konečně vypla a on ztichnul. Potom roztáhla závěsy a otevřela okna, aby si vyvětrala. Její tvář ozářil paprsek slunečního svitu, podívala se zasněně do slunce a ukápla jí slza. Nechala jí stéct na líčko a pak ji setřela... byl čas...

Poklidným tempem došla do hangáru, kde na ni měl čekat Krienus, který ji měl doprovodit do blízkosti centra Vody.

"Dobré ráno všichni."
"Ahoj, Sam." přistoupil Daniel a obejmul ji
"Jak je?" zeptal se Rodney
"Celkem to zvládám, děkuji. Poletíme?" otočila se na Kriena
"Jistě. Jen si na moment odskočím." a odešel pryč a za ním odešli i Daniel a Rodney

Sam se za nimi dívala a nechápala, co se to děje."

"Zdá se, že nás v tom nechali samotné." ozval se ten nejkrásnější hlas na světě a vyšel z jumperu
"Jacku?" otočila se Sam "Proboha, co tady děláš?" přišla k němu a dala mu vášnivý polibek
"Odvezu tě tam sám." řekl, chytl ji za ruku a odvedl si ji do jumperu

Sam byla jako v tranzu a tak unešená, že nic nenamítala.

Jack lehounce zvedl jumper do vzduchu a cítil, jak na něm Sam visí očima. Celý zbytek letu si povídali, ale většinu času strávili hlubokými pohledy do očí. Ani by nedovedli popsat, jak pro ně byl ten let krátký...

Když Jack uviděl náznaky vody najednou se mu z očí vytratily vždycky zářící jiskřičky, které Sam dodávaly takovou sílu. A ona to na něm poznala. Dokázala v něm číst jako v otevřené knize, ale ztratit se v jeho očích uměla ještě lépe.

Přistál na pláži co neblíž centru a ruku v ruce vyšli z jumperu ven. Jack Sam objal a políbil ji nejněžněji, jak to jen dovedl. Ukápla jí slza, ale věděla, že nemá na vybranou. Pomalými kroky se od něj vzdálila, ale stále mu hleděla do očí. Potom se otočila, vyzula si boty a skočila do moře.

Pod vodou hledala něco, co by ji aspoň trochu nasměrovalo k centru. Po chvilce rozhlížení si všimla malého kamene se znaky, porostlého řasami. Doplula k němu a rozpoznala antické nápisy. Stálo tam Oheň vs. Voda. Dotkla se nápisu Vody a v tom okamžiku ji obestoupilo modré pole, které ji přeneslo přímo do centra Vody.

Sam se zhluboka nadechla, protože už jí začal docházet vzduch. Teprve až potom se začala rozhlížet, kde je. Stála na zrcadlově se lesknoucí průhledné podlaze. Kolem nebyly žádné stěny. Jen samotný oceán, zadržován nějakým polem.

Vydala se pomalými kroky vpřed. V tom se ale podlaha začala třást a před ní se objevila stěna z vody. Zmateně se zastavila a přemýšlela, jak se přes ni dostane. Nešla obejít a žádnou C4 u sebe neměla. Potom ji napadlo, že Antikové byli vychytralí. Sedla si do tureckého sedu a usilovně myslela na to, aby stěna zmizela. Povedlo se.

"Ti jsou ale odhadnutelní." pomyslela si

Vydala se opatrně dál. Chvíli se nic nedělo, ale tento klid netrval dlouho. Najednou uslyšela hřmění a kousek před ní se vytvořila hluboká propast. Na přechod jí zůstal uprostřed jen malý most o šířce její nohy. Výšky zrovna moc nemusela, ale věděla, že se tomu nevyhne. Udělala první krok, ale v tom se na druhé straně objevil Jack. Usmíval se. A Sam byla absolutně zmatená. A potom se vedle něj ještě objevila žena, která ho začala líbat. Sam málem dostala infarkt. Ta žena byla Sára.

Neměla sílu dýchat natož se ještě soustředit na cestu přes most. Slzy jí tekly proudem. Ale v hlavě se jí ozval hlas... "Běž... není to doopravdy... Jack miluje tebe... je to jen hologram..." otřela si slzy a narovnala se.

Znovu vykročila. Stále sledovala hologram, který jí tak rval srdce, ale šla statečně dál. Párkrát zavrávorala a už se viděla na dně propasti, ale naštěstí udržela rovnováhu a nakonec došla do konce v pořádku. V tom okamžiku hologram zmizel.

Sedla si na zem a přitáhla si kolena k hlavě. Pořád to viděla před sebou a nemohla se z toho vzpamatovat. Čekala, že bude muset podstoupit nějakou zkoušku, ale že takhle udeří na její city... to vážně nečekala. Po chvilce si řekla, že když už došla až sem, tak to nevzdá.

Šla chodbou dál a dál až došla k velkým modrým dveřím. Zkusila je, jestli jdou otevřít. Překvapivě šly, tak nejprve nahlédla opatrně dovnitř. Když uviděla velkou stříbrnou fontánu, vydala se k ní. Přemýšlela, proč tam je. Zvládla už přece všechny zkoušky. Teď by měla najít živel Vody.

Přišla k fontáně a omyla si obličej. V tom si všimla, jak se na dně něco leskne. Byl to živel Vody. Snažila se na něj dosáhnout, ale nešlo.. byl moc daleko i když fontána nevypadala tak hluboká. Nezbylo jí nic jiného a tak skočila šipku do ní. Myslela si, že narazí na dno, ale vplula do celkem velké jeskyně.

Doplavala až na dno, kde se v jedné z mušlí třpytil samotný živel Vody. Dotkla se ho a ozářilo ji bledě modré světlo. Pohltila ji voda a už necítila potřebu se nadechnout. Zmizelo její tělo, rozplynula se ve vodě... stala se z ní čistá Voda...

o 5 hodin dříve...
Jack se vrátil zpět na Héliopolis, ale v duchu byl se Sam. Myslel na ni celou dobu a proto ani nevnímal Daniela, který do něho hustil už pár minut.
"Co jsi říkal? Promiň, ale neposlouchal jsem tě."
"Po kolikáté už to mám opakovat?"
"Hele Danieli, teď na to prostě nemám náladu, je ti to jasný?"
"To kvůli Sam?"
"Ne."
"No jasně. Tak proč si sem teda přijel a neříkej, že jsi nás přišel zkontrolovat, to ti nezbaštím."
"Víš, že mě už štveš?"
Daniel se na něho výrazně podíval.
"No tak dobře, řeknu ti to, ale tady ne."
"Tak pojď ke mě do laboratoře."
"Kolik let, že už tu žiješ, že tu máš i vlastní laboratoř?"
"Poprosil jsem o ni Kriena. Mám tu co dělat, to snad chápeš."
"Očividně."
A vydali se k Danielovi do laborky.

"No tak co teda?" nemohl to Daniel vydržet, který co sotva vešel do laborky už Jacka podroboval výslechu
"Přišla za mnou."
"Jo, říkala, že se letí rozloučit."
"A potom mluvila o tom, že má málo času a poslední šanci..."
"Jacku?... zkrať to."
"Vydrž. Chtěl jsi to slyšet, tak poslouchej. Nebo ti neřeknu nic."
"Promiň."
"No prostě mě políbila a řekla, že mě miluje."
"Cože?" vykulil oči Daniel... "A co ty na to?"
"Odpověděl jsem." snažil se vyhnout Danielově odpovědi
"A jak?"
"Prokrista Danieli přestaň." ale viděl, že Daniel se nehodlá vzdát
"Stejně."
"Tak to bych ani od jednoho z vás nečekal..."
"Vážně?"
"Že si to někdy přiznáte."
"Nebýt Sam tak nevím, jestli bych se odhodlal... a jak jsi na tom ty?"
"Myslím, že po tom, kolikrát už jsem zemřel a povznesl se to asi už nemůže být horší."
"Aby jsi se nedivil. Antikové byli a jsou dost mazaní."
"No jestli mě omluvíš, musím ještě dodělat pár věcí, které chci aby byly hotové."
"Jo jasně. Budu v jídelně. Ještě nevím jak stavitelé bran vaří."
"Jsi jako Rodney..."

Jack se usmál a odešel. Byl rád, že si s někým mohl popovídat a nemyslet ústavičně na ni.

A Daniel pokračoval dál v práci. Našel pár artefaktů a chtěl je ještě za každou cenu prozkoumat. Vůbec mu nedošlo, že zítra je řada na něm."

"Danieli?... Danieli?... Kde sakra je?" Jack ho hledal celé ráno. Daniel měl odletět do centra Ohně, ale nebyl nikde k nalezení. Jack byl u něho v pokoji, v jídelně, ale nikde nebyl. Potom si vzpomněl, kde ho viděl naposledy. V jeho laboratoři. Rychle se tam rozběhl, protože Krienus už na něj čekal dobrou půl hodinu.

Když vešel do laborky, musel se začít smát. Všude kolem bylo poházeno strašně moc papírů a na nich si krásně spal Daniel.

"Danieli!" zakřičel mu těsně u ucha

Prudce se zvedl a spadl s rachotem ze židle.

"Dobré ráno." řekl s úsměvem Jack
"To jsou ale blbý fóry..."
"To říká ten pravej. Krienus na tebe čeká už přes půl hodiny."

Daniel na nic nečekal, zvedl se a nejrychlejším krokem jaký po probuzení dokázal nasadit se vydal do hangáru.

"Omlouvám se, ale zaspal jsem."
"To je v pořádku, můžeme vyrazit?"
"Jistě."

Daniel kývl na Jacka i na Rodneyho, který taky přišel na poslední chvíli.

"Do týdne buď doma hochu!" zakřičel na něho ještě Jack
"No jasně." hodil na něj Daniel letmý úsměv a potom nastoupil s Krienem do jumperu

Krienus ho zvedl do vzduchu a Daniel se okamžitě přilepil na přední okýnko a nemohl se vynadívat na krajinu kolem.

Ani se nenadál a už se začali blížit k centru. Viděli ho už z dálky. Na obzoru se tyčila sopka zahalená do dýmu. Krienus ho vysadil na jejím úpatí. A Daniel se vydal opatrně vzhůru. Cesta byla namáhavá, ale zaťal zuby a došel zhruba do poloviny sopky. Byla tam vytesaná deska v zemi, která nesla antický nápis. Daniel neměl s překladem sebemenší problém. Stálo tam "Stačí věřit" bloumal nad tím, zatímco postupoval dál vzhůru. Ale šlo to čím dál tím hůř. Vstoupil do oblasti, kde už byl kouř. Neviděl už skoro ani na svoje vlastní nohy a tak není divu, že každou chvíli zakopl o nějaký kámen.

Celý zpocený došel až na vrcholek sopky. Stoupaly z ní odporně páchnoucí výpary.

"A kam teď? Nikam to nevede." říkal si pro sebe

V hlavě se mu pořád honila ta věta "Stačí věřit" Potom ho napadla šílená věc. Sám nechtěl uvěřit, že o tom vůbec uvažuje natož, že to chce udělat. Ale jinou možnost neviděl. Posunul se úplně až na okraj sopky. Od žhavé lávy ho dělil pouze jeden krok a dlouhý pád.

Chvíli tam ještě stál, potom zavřel oři, odrazil se a skočil. Padal chvíli, snad jen pád sekund, ale pro něho to bylo jako několik minut. V duchu se už loučil se životem, ale najednou ucítil bolest. Otevřel oči a zjistil, že přistál přímo v sopce. Spadl mu kámen ze srdce, zvedl se a začal se rozhlížet.

Stál uprostřed malého ostrůvku obklopeného žhavým magmatem. Popošel kousek blíž k okraji a omylem stoupl na nějaký spouštěcí mechanismus. Udělal krok zpět a čekal, co se bude dít. Všude kolem něj se na magmě začaly vynořovat malé kameny.

Tak nějak vymyslel, že se po nich někam vydá, ale nevěděl kterým směrem a vůbec kam se dostane. Přeskočil na kámen, který byl nejblíž břehu a potom skákal na ty, které mu byly nejblíž. Asi po půl hodině skákání dosáhl konce. Stál na předposledním kameni a před ním byly stejně daleko dva kameny. Už chtěl skočit, ale pak si uvědomil, že to může být chyták a tak se zamyslel.

Když nemohl na nic přijít tak to riskl a skočil na kámen vpravo. Chvíli se nic nedělo, ale potom se před ním otevřely tři díry, velké dost, aby se do nich vešel. Ale do které měl skočit?

Chvíli nad tím tak přemýšlel, ale když ho nic nenapadlo... prostě skočil do levé díry. Připadal si jako na tobogánu, na kterém byl naposledy, když byl malý. Trochu se zasnil. Lehce se usmál, ale to už dopadl na zem do jiné místnosti.

Dopadl tvrdě na zadek, takže neohrabaně vstal, třel si naražená místa a začal se rozhlížet, kam to zase spadl.

Byl ve velké místnosti s klenutými oblouky. A v jednom z nich se objevil hologram Sha're. Lekl se! A potom se začaly objevovat další a další až vyplnily všechny oblouky. A přímo za ním si všiml obrovských hodin, které začaly odpočítávat čas. Zbývalo 12 minut.

"Co to má znamenat?" rozčílil se jako by od nich očekával odpověď

Ticho. Absolutní ticho. Byl slyšet jen nepravidelný tlukot jeho srdce. Nikdo se neozval. Aspoň zatím...

"Haló... je tady někdo?"
"Zdravím doktore Jacksone."
"Doktorko Weirová? Jste to vy?"
"Ano jsem to já. Promiňte, že jsem se vám neozvala hned."
"To je v pořádku. A já se omlouvám..tedy je úžasné, že žijete, ale jak to?"
"Teď na to není dostatek času."
"A co mám teď dělat.. to víte?"
"Musíte si vybrat tu pravou."
"Sha're je mrtvá!" a začaly se mu klížit oči, do slz neměl daleko
"Ale i tak si musíte vybrat."
"Teda, musím uznat, že umíte v člověku velice dobře vzbudit city, o kterých jsem si myslel, že jsou dávno pryč. Jak jsou na tom Sam s Johnem?"
"Nemůžu vám o nich nic říct, ale být vámi, radši se teď soustředím na tohle."

Po těchto slovech začal Daniel procházet okolo každé Sha're. Důkladně si je prohlížel, ale vždy někde našel něco, co nesedělo. 10 minut uběhlo jako voda. Zbývaly poslední 2 minuty a Daniel stále neměl ani ponětí... 1 minuta... už nervózně přecházel od jedné k druhé a nic... usilovně přemýšlel s čím by to tak mohlo souviset... 30 vteřin... pořád nic... byl celý zpocený, ale víc ho štvalo, že ho nic nenapadá... 10 vteřin...

"Už to mám!" vykřikl těsně před koncem
"Tak povídej..." ozvala se Elizabeth
"Ani jedna není pravá. Každá je její určitou částí a když se spojí dohromady utvoří se celek. Jen je potřeba spojovací článek. Stejné je to i se živly mám pravdu?"

Elizabeth mu na to nic neřekla. Daniel si ale byl jistý.

Najednou se před ním objevily dvoje dveře. Jedny byly bledě modré, šla z nich cítit pozitivní milá energie. Druhé byly ohnivě rudooranžové a šla z nich cítit touha a vášeň.

"Vyber si Danieli Jacksone... svůj osud." zaznělo místností...

Byl naprosto zmatený. Věděl, že si teď musí vybrat, protože na druhé straně jedněch dveří by pravděpodobně měl být živel Ohně.

I když ho rozum lákal do modrých dveří nakonec intuice a snad i jeho ohňová část ho přesvědčili vejít do rudých dveří. Ale když je otevřel, nebylo v nich nic. Jen černočerná tma. Lekl se, že otevřel ty špatné a pokusil se je zavřít, ale nešlo to. Mezitím modré nadobro zmizely. Nezbylo mu nic jiného, než vstoupit. Dveře ho vcucly tak rychle, že si ani neuvědomil tu podobnost s bránou. Neviděl vůbec nic, až na malé mihotající se žluté světlo v dáli. Když vyšel na druhé straně nestačil se divit.

"To snad není možný!"
Vypadalo to tam jako na Abydosu. Stál před pyramidou. Nějak ho to stále táhlo dovnitř...

Když procházel vnitřkem vyvolávalo to v něm staré vzpomínky na toto místo... došel až k místu, kde měla stát brána. Ale ta tam nebyla... vypadalo to tam tak prázdně bez ní... ale bylo tam něco jiného... asi v metrové výšce se vznášela červenooranžová koule, ze které šlehaly plameny... živel Ohně!

Daniel opatrně přistupoval k té žhavé kuličce... najednou se zastavil, protože se pohnula... začala se přibližovat k Danielovi... ten stál jako přikovaný a jen si očima hlídal tu malou kouličku...

Přiletěla až k němu, otřela se o jeho ruku a bolestivě ho spálila... Daniel zasténal bolestí a o krok ustoupil... ale ta ho nenechala být, zase dolezla a sežehla ho tentokrát na stehně... a Daniel nevěděl, jak se jí má bránit... náhle si ale vzpomněl, že nesmí mít strach... ať udělá co udělá nesmí se bát... na ni to fungovalo jako kouzlo... potom k ní přistoupil, zhluboka se nadechl a zavřel oči. Koule se začala pohybovat a vsákla se do něho. Zrudla mu pokožka a už to nebyl Daniel... v jeho těle převládl Oheň a zcela se v něm rozvinul... z jeho těla se stal oblak žhavého nepopsatelného materiálu... stal se z něj živel...

"Tohle je vše, co nám předkové zanechali k tomuto tématu." řekl Krienus
"Ale to není možné, museli k tomu mít daleko více materiálu."
"Zabývala se tím jen malá skupina Antiků a neměli to tak docela povolené od rady."
"Takže tu máme zase další Januse nebo co?" neodpustil si ironii Rodney
"A taky se hodně informací za tu dobu ztratilo."
"A to jsem si myslel, že má Zelenka na svém stole bordel..."
"Omlouvám se, ale více vám nemohu pomoci. Můžete tady klidně zůstat a projít si to ještě jednou, ale já se musím vrátit ke svým povinnostem. Zatím nashledanou."
"Nashle..." řekl už nepřítomně Rodney, začtený do starých antických záznamů s pomocí slovníků...

Prohlížel si ty údaje pořád znova a znova. Nenašel nic užitečného, ale aspoň nemyslel na to, že zítra ráno ho čeká to, co ostatní. Původně si myslel, že když půjde jako poslední, nastuduje si všechny podrobnosti a potom to bude hračka. Dnes by si za ten hloupý nápad nejradši nafackoval. Ale z přemýšlení ho vytrhlo ťukání na dveře.

"Oh generále O'Neille, pojďte dál."
"Mckayi na čem teď pracujete?"
"No snažím se zaměstnat si trochu mozek, abych nemyslel na to, že zítra odlétám."
"Jo.. no víte, původně jsem byl s Krienem v jídelně, ale byl tak nehorázně... nudný..., že..."
"Že jste se odhodlal přijít dokonce i za mnou?"
"Jo... když to říkáte takhle... jo."
"To je milé."
"No nechcete třeba s něčím pomoct?"
"To se vám moc nepodobá... aha jo... dobrej fór... ale i tak díky."
"Jo.. myslím, že se půjdu ještě na chvíli projít." řekl s úšklebkem Jack a odešel

Jak tak postupně z Héliopolis ubývali lidé, Jack se nehorázně nudil. Procházel se městem tam a zpět a dumal a dumal. Už to bylo k nevydržení, Sam byla pryč pouhé dva dny, ale on se cítil strašně osamělý. Nakonec byl z toho chození tak unavený, že došel do své ubikace, lehnul a hned usnul.

Rodney zatím stále pracoval na nějakých datech. Když se mu zdálo, že už nad tím sedí dlouho, zvedl se a došel si do jídelny pro kafe. Sedl si, popíjel a jen tak se spontálně podíval na hodinky. A uviděl, že je půl osmý ráno. Celkem ho to překvapilo a tak se rychle zvedl, dal si rychlou sprchu a potom se vydal pomalým krokem do hangáru k jumperu.

Připadal si, jako kdyby si šel na vlastní pohřeb. Po celou dobu lidi z Héliopolis jen vyprovázel, ale jaké to je jít a vědět, že do toho jumperu musí nastoupit právě on, byl nepopsatelný pocit úzkosti a strachu, že zklame. Ne sebe, ale ostatní. Jedinou věc, kterou za minulou noc pochopil, je ta, že živly drží při sobě a když selže jeden, selžou všichni. S poraženeckým tónem jak bývá jeho zvykem, se rozloučil s Jackem, nastoupil do jumperu a Krienus ho odvezl k Centru Země.

Centrum Země leží nejblíže k Héliopolis. Cesta nebyla dlouhá, netrvala ani půl hodiny, ale Rodney si přál, aby trvala co nejdéle.

Krienus ho vysadil před hustým lesem.

"Co to má být?" začal se rozčilovat Rodney "Centrum má být ještě dál!"
"Bohužel dál se s jumperem nedostanu. Budete muset jít pěšky."
"Cože? Pěšky? Takovou dálku?"
"Omlouvám se doktore, ale dál to nejde. Přeji Vám hodně štěstí!"

Zavřel dveře jumperu a nechal Rodneyho samotného.

"No bezva..."

Po pár minutách váhání se vydal vstříc lesu. Začal se prodírat houštím, které bylo tak nepropustné, že litoval, že si nepůjčil od Ronona jeho meč. Proplétal se mezi pichlavými trny ostružin a dalším plevelem, ale za žádnou cenu ho nechtěl pustit ani o krok dál.

Ale Rodney i přes pár pádů nakonec prošel a pokračoval v cestě. Šel zrovna kolem vysokých smrků a zakopl o jeden z kořenů. Zabrblal si pro sebe jízlivou poznámku a chtěl jít dál, ale otočil se zpět ke kořeni a všiml si, že se pohnul. Promáčknul se hlouběji do země.

"Tak tohle není dobrý."

Uslyšel jakýsi podivný šramot. Otočil se a spatřil před sebou tzv. uličku smrti. Ani když byl malý a měli podobnou atrakci u nich ve městě, nikdy na ni nešel. Ulička smrti byl asi 100 metrů dlouhý úsek lesa, ale přes cestu se houpaly nenormální věci. Ozubené kyje, kladiva, obrovské meče a v různých délkových intervalech se pohupovaly sem a tam.

Rodney na to hleděl s otevřenou pusou a ani nemrkal. Ale nic jiného mu nezbylo tak se vydal na cestu. První překážka byl jeden z ozubených kyjů. Prošel kolem něj jen tak tak. Potom si ale všiml, že se pochybují do určitého rytmu. V hlavě si teď nadával, že flákal taneční...

"1 2 3, 1 2 3... co to může sakra být?... Valčík! To je ono."

Nahlas si počítal, začal přesně do rytmu a už v pohodě došel až na konec uličky. Celý udýchaný a žíznivý si sedl na zem. Podíval se letmo přes sebe a uviděl žlutou vodu. Zamyslel se, co to může být, ale nechtělo se mu vstávat. Nakonec ho zvědavost přemohla, neohrabaně se postavil na nohy a rozhlédl se.

"To snad není pravda." začal fňukat, když před sebou uviděl žluté nikde nekončící jezero.

V tom si ale všiml, co ve vodě plave. Citróny! A potom mu to došlo. Citrónové jezero. Nic lepšího pro něj vymyslet nemohli, ale bylo mu jasné, že přes něj musí, i kdyby sebevíc nechtěl.

V blízkosti nebyl žádný most, vor ani loďka vůbec nic. A tak ho nenapadlo nic lepšího než ho prostě přeplavat. Měl strach, aby se nenapil a navíc nebylo vidět, kde jezero končí, ale riskl to.

Vyzul si boty, bundu a namočil si kotníky. Otřásl se zimou, jak to bylo ledové. Nakonec asi tak po půl hodině už tam byl celý a začal plavat do neznáma. Dostal se daleko a v hlavě se modlil ať už je u břehu, ale stále nic.

Najednou do něčeho narazil. Před sebou viděl jen obyčejný pruh jezera, jaký viděl celou dobu, ale nemohl se dostat dál. Byl tam nejspíš nějaký štít. Hledat jeho napájení by bylo zbytečné. Rodney by se za žádnou cenu nepotopil a tak usoudil, že to bude na heslo. Přemýšlel, jak nejvíc uměl, ale začínala mu být ve vodě zima. A potom ho něco napadlo. Co nejvíc zakřičel...

"Herat!"

Minulou noc si četl záznamy Antiků, které se týkaly živlů. Bylo tam jméno jednoho vědce, který vymyslel štíty. Herata.

V tom se začala hladina třást a před Rodneym se vysunuly schody, které vedly někam nahoru. Bez váhání se tam vydal. Všechno bylo lepší než citrónové jezero.

Došel až na konec schodů a ocitl se na zelené planině a na jejím konci byl vidět starý chrám. Rodney se vydal neohroženě vpřed. Věřil, že už všechny zkoušky má za sebou.

Najednou ze země vyšlehl nějaký tenký pohyblivý kořen a začal chňapat po Rodneym. Když si toho všiml, začal utíkat a všemožně se jim vyhýbat. Běžel tak rychle, jak nejrychleji dovedl, ale čím běžel rychleji, tím vím kořenů se objevovalo. Nakonec měl jeden kořen štěstí, chytil Rodneymu nohu a v tu ránu ho povalil na zem a táhlo ho to zpátky na začátek pláně. Potom ho uvolnil.

Rodney se zvedl, oprášil ze sebe trávu a vydal se na cestu znova. Tentokrát ale nejpomaleji jak to šlo. Trvalo mu to sice k chrámu skoro hodinu, ale během tohohle pokusu projít se neobjevil ani jeden kořen.

Spokojeně došel až k chrámu a začal vystupovat vzhůru po kamenných schodech. Vylezl do poloviny a uviděl ve stěně otvor dost velký na to, aby se jím protáhl.

Vstoupil do obrovské jeskyně a uprostřed ní se ve vzduchu vznášela velká dlaň, na níž byl vidět živel Země. Chvíli váhal, ale nakonec se rozběhl a skočil. Letěl několik metrů, ale nestačilo to. Zachytl se rukama a visel dolů. Z posledních sil se vyškrábal na plošinu a konečně měl před sebou to, co celou dobu hledal. Živel Země.

Na nic nečekal a chytl ho do ruky. Živel se do něj vsáknul a Rodney se začal třást. Jeho kůže se zbarvila na zeleno, a kdyby nevěděl co se s ním děje, přísahal by, že se mění na Wraitha, ale tahle zelená byla čiřejší a plná energie. Nakonec už Rodney přestal myslet, živel ho celého ovládl a přeměnil ho na podstatu sebe sama. Z posledního nejgeniálnějšího vědce dvou galaxií se stal živel Země.

jeden z balkónů na Héliopolis, někdy před půlnocí
"Krásný výhled že?" překvapil Krienus zamyšleného Jacka
"Ano, to je."
"Ani jsem si nevšiml, že je dnes úplněk." začal se rozplývat Krienus
"Jo.. nevíte, kdy se ostatní vrátí zpět?"
"Mají před sebou těžký úkol."
"Jo o záchraně celé lidské civilizace nad námi vím, ale jak víte, kdy s tím máte začít?"
"To nevíme, doufáme, že nám dají nějaké znamení."
"Tak jo fajn… ne, že bych tomu nerozuměl, ale mohl byste mi to vysvětlit znova?"

Krienus hlasitě vzdychl a potom to začal Jackovi zase vysvětlovat.

"Když před 10 000 lety odletěla Atlantida do galaxie Pegas, rozdělila tehdy ucelený antický kontinent Pangea. Antikové se už několik miliónů let skrývali pod povrchem "vaší" země, chráněni velkým štítem. A když se před pár dny Atlantida vrátila zpět na Zemi sem k nám dolů, museli jsme ji postavit na rampu, protože při dotyku se zemí by se spustil mechanismus, který by vypl štít a ucelil by náš původní kontinent. Ale v tu dobu by byl téměř hodinu váš svět bez pevné půdy pod nohama a zhroutil by se sem k nám dolů. Ani jedna civilizace by to nepřežila. A štít se musí vypnout, protože k ucelení kontinentů je zapotřebí velká spousta energie. Proto několik Antických vědců vytvořilo náhradní zdroj energie, čerpající svoji nekonečnou energii z podstaty samotných živlů. Bohužel je nutné, aby s živlem splynul člověk."
"Tak proč to neudělal někdo z vás?"
"Nikdo z Antiků nikdy neuspěl. Dokonce máme teorii, že žádný Antik by to nikdy nespustil."
"A to je největší kravina světa, protože plukovník Sheppard a doktor Mckay mají antický gen."
"Antikem není jen ten, kdo má ten gen, generále."
"Takže když byste spustili Atlantidu, měli by vytvořit nějaký štít místo toho, co je tam teď?"
"Je to jen naše teorie, nikdo z žijících to nikdy neviděl. Samozřejmě ihned po spojení bychom vytvořili náš štít znovu, ale problém vidím jinde."
"Zrovna mě napadlo, kde je háček."
"Ke splynutí všech živlů, aby dokázali energii využít, je potřeba spojovací článek. Bez něj je to jen skupinka poletujících světýlek."
"A co je ten spojovací článek?"
"Nemám tušení. Nikde není zmínka, co nebo kde to je. Jen, že to spouští vše. A také musí být úplněk."
"To je dnes."
"Ano, bojím se, že se Atlantida začlení automaticky."
"A když nenajdeme klíč, skončí to pro nás dost špatně. Kdy se to má všechno stát?"
"Přesně o půlnoci."
"To je za 10 minut."
"Ano, já vím."
"Nemůžete něco udělat?"
"Nevím co, databázi jsme prohlédli už nesčetněkrát."

"Prosím Kriena, aby se co nejrychleji dostavil do operačního střediska." ozvalo se z městského rozhlasu

"Generále, prosím pojďte se mnou. Myslím, že se to bude týkat Atlantidy."
"Jo."

Jack se s Krienem vydal rychlým krokem do operačního.

"Co se děje?" zeptal se okamžitě Krienus hned jak dorazili
"Atlantida vyslala nějaký subprostorový signál."
"A jste si jistý, že to neudělali jen lidé na ní?"
"Tam zůstal jen Woolsey, takže o tom silně pochybuju. Ten by nezadal ani adresu." řekl Jack s kapkou ironie v hlase
"Co když je to právě to, co potřebujeme?" uvažoval nahlas Krienus
"Doufám, že vaši vědci byli dost chytří na to, aby jako spínač nejsilnější zbraně nepoužili jen nějaký signál." řekl Jack
"Generál má pravdu Kriene, kdyby šlo jen o signál, zbraň bychom spustili už mnohokrát, třeba i nedopatřením."
"Záleží na druhu signálu. Mohl by třeba aktivovat nějakou pojistku v Pegasu." stál si za svým Krienus
"Za předpokladu, že signál dosáhl tak daleko." dodal Antik

Daleko v galaxii Pegas dorazil signál k pár objektům zmrzlým blízko jedné z hvězdných bran. Aktivovalo je to a umožnilo jim to se spojit dohromady do poměrně malé vesmírné lodi. Obrovskou rychlostí se začala pohybovat směrem do Mléčné dráhy.

"23:57" řekl Krienus, který netrpělivě přecházel po místnosti
"Ještě mají čas." snažil se udržet si naději Jack, věřil, že to zvládnou
"A co když to nebylo to, co potřebujeme…" neustále pochyboval Krienus
"Bylo to ono." stál si za tím Jack "Musíme jim dát čas. Zvládnou to, vytvoří štít, zachrání planetu a půjdeme domů."
"To si nejsem tak docela jistý." začal se ošívat Krienus
"Co ještě nevím Kriene?" podíval se na něho Jack zkoumavě
"Když někdo z nich, ať už plukovník Sheppard, plukovník Carterová, doktor Jackson nebo doktor Mckay budou ve splynutí s živlem moc dlouho, může se stát, že už se nedokáží oddělit a zůstanou ve spojení s živlem navždy."
"To je trochu podstatný detail, nemyslíte?"
"Omlouvám se, ale je toho už na mě moc."
"To na nás všechny."

Zatím k orbitě Země dorazila malá loď z Pegasu. Poletovala tam asi minutu a potom se vydala střemhlav k zemi. Proletěla průchodem v Antarktidě a narazila hluboko do antické pevniny.

"Co je to?" zeptal se Jack
"To nemám ponětí, spadlo to někam tamhle." a Krienus ukázal Jackovi na mapě jedno místo
"Je to uprostřed."
"Co prosím?" nechápal Krienus
"Ukažte mi na mapě místa, kde se nachází centra jednotlivých živlů."

Krienus označil příslušná místa.

"Když všechny protáhneme do přímek, vytvoříme jeden bod společný pro všechny. A teď ten střed porovnejte s místem dopadu."
"Shodují se."
"Myslím, že to máme." usmál se Jack
"Kriene?" ozval se Antik
"Ano?"
"Atlantida se začíná hýbat."
"Nemůže se nic stát Woolseymu? Ne, že by mi nějak zvlášť chyběl, ale kdo by to pak vysvětloval IOA…" zakřenil se Jack
"Už jsme ho odtamtud dostali před chvílí." ujistil ho Krienus
"A co se bude dít teď?"
"No je 23:59:50. Atlantida přistane za 5, 4, 3, 2, 1. Je na pevné zemi."

Ozvala se velká rána. Atlantida přistála na svém původním místě po 10 000 letech. V tom okamžiku vyšlehly ze čtyř míst na antickém kontinentě čtyři barevné paprsky směrem do jejich společného středu, kde se střetly s dalším paprskem a spolu vystřelily vzhůru až ke konci antického štítu, kde se rozprskly každý jiným směrem, až pokryly celou plochu současného štítu zrovna v době, kdy antický štít povolil.

Jack to s Krienem a ostatními Antiky pozoroval s otevřenou pusou. Nikdy nic podobného neviděli. Po několika desítkách sekund se vzpamatovali.

"Jak to vypadá?" zeptal se Jack
Náš štít už povolil a ten ze živlů zatím drží a zdá se, že tam nahoře u vás je všechno v pořádku."

Jack zakýval hlavou na souhlas.

"A co teď?"
"Bude trvat asi hodinu, než se Atlantida začlení zpět do Pangey a tak dlouho musí štít ze živlů vydržet, než budeme moci zapnout zpět ten náš."
"Jo jasně…"

Ta hodina se všem neskutečně vlekla. Jack se díval na hodinky snad každou minutu. Byl strašně nedočkavý, a když se blížil konec, stál v operačním a chodil sem a tam a sem a tam. Zbývala už jen jedna minuta.

"Připravte se zapnout štít hned, jak to bude možné." vydal rozkaz Krienus

Přesně za minutu už měli dostatek energie na to, aby zapli štít. Atlantida poté vyslala další tentokrát velmi slabý signál a přesně v době, kdy dorazil ke špičce štítu, ztratil štít stabilitu a rozpadl se. Antik v operačním nezaváhal a rychle zapnul opět antický štít. Ze zbytku štítu ze živlů vyšlehlo pět tenkých paprsků.

Bílý paprsek ozářil místo, kde se nacházelo centrum Vzduchu, modrý paprsek místo centra Vody, oranžový centrum Ohně, zelený centrum Země a růžovobílý jejich střed. Trvalo to jen pár sekund a poté už nebylo po živlech ani památky.

"Mám pět známek života v místech center živlů." vystřelil z nenadání Antik
"Vyšlete tam okamžitě jumpery s lékaři." řekl Krienus

"Chci letět do centra Vody. S jumperem jsem už letěl a gen mám." ozval se Jack a z jeho výrazu bylo jisté, že mu to nikdo na světě nevymluví."
"Běžte!" poslal ho Krienus

Po další hodině se začal vracet jeden jumper po druhém. Nejdříve přiletěl z centra Země. Krienus tam běžel, jak nejrychleji mohl. A včas. Pilot zrovna otevíral dveře. Jak byl Krienus překvapený, když spatřil Rodneyho, jak se na něho směje od ucha k uchu.

"Zdravím Kriene. Jak jste se tady měli?"
"Doktore Mckay?"
"Co na mě tak zíráte… nejsem snad učesaný?"
"Jsem rád, že jste v pořádku. Zrovna přilétá další jumper, pojďme se podívat, kdo přiletěl."

Postoupili o kousek blíž k přilétajícímu jumperu a s napětím očekávali, kdo se vrátil.

"Danieli?"
"Rodney, Kriene. Tak rád vás zase vidím."
"My tě taky." odpověděl Rodney za oba

Nestačili si nic dalšího říct, protože přilétl další jumper. Dveře se otevřely a z nich vyšli ruku v ruce Jack se Sam a vypadali neskutečně šťastně.

"Generále, plukovníku rád vás opět vidím." začal tentokrát Krienus
"Danieli, Rodney, Kriene." usmála se na ně Sam, když v tom přilétl další z jumperů

"Á to bude určitě John." říkal si nahlas Daniel

Dveře jumperu se otevřely a v nich stál John.

"Johne. Moc rád vidím, že jsi v pořádku." řekl Rodney
"Zdravím, taky vás rád vidím." a rozhlédl se po přítomných
"Rodney, Danieli… Sam." usmál se John
"Johne." oplatila mu úsměv Sam

V Jackovi se najednou ozvala žárlivost.

"Johne?" řekl trochu provokativním tónem a podíval se na Sam

Ta se na něj jen mile usmála, Jack to nevydržel, neodolal a vlepil jí sladkou pusu k překvapení všech přítomných. Hlavně Johna, protože si nevšiml, že se celou dobu drží za ruce. S vykulenýma očima se podíval nejdřív na Rodneyho a potom na Daniela. Oba pokrčili rameny, když v tom se do hangáru vřítili lidé z ošetřovny s nosítky a ostatními lékařskými potřebami.

"Co se děje?" zeptal se John "Všichni jsme už přece tady a v pořádku."
"Plukovníku." ozval se Krienus "Objevili jsme nikoli čtyři, ale pět lidských známek života po rozpadu štítu. Poslední jumper by měl přiletět každým okamžikem."
"A kdo v něm je?" zeptal se Rodney
"To byste měli vědět vy ne?" ptal se Krienus
"Nevím jak ostatní, ale já si teda nic z doby, kdy jsem byl "živlem" nepamatuji." řekl Rodney

Ostatní jen přikyvovali Rodneymu názoru.

"Tak v tom případě ne, nevím, kdo je v tom jumperu."

Krienus to ještě ani nedořekl a do hangáru vlétl poslední jumper. Dveře se otevřely, hned se dovnitř nahrnuli zdravotníci a dali někoho na nosítka.

"Kdo je to?" řekl Daniel otázku do vzduchu, ale žádný zdravotník mu neopověděl a nikdo z ostatních tam přes ně neviděl. Hned jak tu osobu naložili, vydali se co nejrychleji na ošetřovnu. Nikdo z nich na nic nečekal a vydali se za zdravotníky rychlým krokem k ošetřovně. Když tam dorazili, doktoři už pracovali na plné obrátky.

"Fibriluje!" zakřičel doktor
"Je mi líto, ale dovnitř nesmíte!" zastavil je jeden ze zdravotníků

Krienus, John, Rodney, Daniel, Jack a Sam jen neradi zůstali venku. Posadili se na židle před ošetřovnu a jen čekali. Nikomu se nechtělo mluvit. Měli toho hodně za sebou a jediné, co chtěli, byl odpočinek. Sam usínala Jackovi v náručí, když najednou vykřikla, ale nemohla se pohnout.

"Co se děje Sam?" pohotově zareagoval Jack
"Já nevím, kolem nohy mám silně omotanou nějakou rostlinu, která roste z květináče na okně za mnou."
"Co to tu máte za kytky?" zeptal se Rodney s udiveným výrazem a nevědomky
dal ruku v pěst
"Áuu!" zakřičela Sam

Kytka začala škrtit Saminu nohu víc a víc. Svíjela se bolestí a Jackovi se nedařilo kytku odřezat.

"Myslím, že problém není v té kytce, ale ve vás, doktore Mckay." řekl Krienus rozhodně k překvapení všech ostatních, protože jako jedinému mu došlo několik detailů
"Cože? A co jsem udělal?"
"Vy jste byl přece živel Země. Mohlo se stát, že vám zůstaly nějaké schopnosti. Byl jste jím jen po relativně krátkou dobu a neměl jste možnost vyzkoušet všechno, co byste dokázal. Navíc když jste zatnul pěst, kytka sevřela nohu plukovníka ještě víc.
"Vy myslíte, že mám něco jako schopnost ovládat kytky?"
"Jestli ano, tak s sebou pohněte. Myslím, že nebude trvat dlouho a moje noha to nepřežije." řekla Sam skuhrající bolestí
"Dobře, fajn, zkusím to." odsekl Rodney
"Hlavně opatrně. Nechceme, abyste zranil ještě někoho dalšího." strachoval se Jack

Rodney se na něho jen zaškaredil, stoupl si, zavřel oči, vztáhl k Sam ruce a začal se soustředit. Nejdřív se nestalo nic, ale po pár sekundách začal stah povolovat až se nakonec celá kytka odmotala a Sam měla nohu volnou. Všichni na Rodneyho zírali a on opatrně otevřel oči.

"Co je?"

Byl k smrti vyděšený a začal trochu ztrácet kontrolu. Čím více se ji snažil udržet, tím víc se šlahoun z rostliny cukal. Začal šlehat okolo všech dokola.

"Rodney zastav to, než někomu ublížíš!" zakřičela Sam
"Snažím se."
"Ale moc ti to nejde." vztekal se John, protože k němu se šlahoun začal nebezpečně přibližovat

Šlahoun chtěl zrovna udělat zásah, kdy by John pořádně dostal přes obličej, ale John si dal před obličej na ochranu ruku a šlahoun něco odmrštilo a rozpleskl se o protější stranu.

"Co to k sakru bylo, Rodney?" řekl naštvaně John
"Věř mi, nemám ani ponětí."
"Ale já ano." řekl Krienus "Myslím, že vám živly nechaly něco jako vaši schopnost. Doktore Mckay vy máte schopnost ovládat rostliny a tady plukovník Sheppard byl spojen se Vzduchem. Myslím, že tu kytku jste od sebe odvál."
"Odvál?" řekl John a udělal nejvíc překvapený výraz, jaký dovedl
"Zkus něco Johne." pobídla ho Sam

Nenechal se dvakrát pobízet, protože to bylo pro něj jako nová hračka. Otočil se a dveře mezi chodbou a čekárnou na ošetřovně byly oddělené střapci. Vztáhl k nim ruce a v tom okamžiku je to odfouklo.

"To je skvělý!" usmál se na celé kolo John
"O schopnosti doktora Mckaye myslím už spekulovat nemusíme a ukázku už jsme také měli. Doktore Jacksone vy jste měl Oheň, prosím vás o opatrnost." řekl Krienus
"Jo, budu se o to snažit." řekl a letmo se usmál

Zvedl pravou ruku a namířil si to na ten šlahoun rozplácnutý o stěnu. V momentě ho zapálil. Až se toho sám lekl.

"Danieli, to už stačí, zhasni to, na ukázku je to dobrý." řekl s obavami v hlase Rodney
"Já se snažím Rodney, ale nejde to."
"Jak myslíš, že nejde to?"
"Tak jak to říkám, prostě to nejde zhasnout!"
"Doktore Jacksone jestli to nezhasnete…"

Oheň se začal nebezpečně zvětšovat, když v tom Sam pohotově vstala a namířila dlaň směrem k ohni. Vytryskl z ní pramen vody a v momentě oheň uhasil. Všichni si pořádně oddechli.

"To je paráda!" rozplýval se nad tím Jack "Já chci taky něco umět!"
"Věř mi Jacku, není to nic lehkého." řekl Daniel, který se z toho teprve vzpamatovával
"My si tady zkoušíme ty naše blbinky a přitom tam na ošetřovně někdo bojuje o život!" vzpomněla si najednou Sam
"To je fakt, kdo je to, už tam můžeme?" začal Daniel klepat na dveře ošetřovny, po chvíli vyšel ven nějaký člověk
"Doktore!"
"Kriene!"
"Kdo je to a jak na tom je?" zeptal se Daniel
"Nevím, kdo to je. Ležela přesně na místě střetu živlů, málem to nepřežila. Lidské tělo není na něco takového stavěno." řekl doktor
"Takže ta žena žije?" ozval se John
"Ano žije, je už dokonce vzhůru. Asi ji budete chtít vidět."
"Rádi bychom." řekl Daniel
"Pojďte prosím za mnou."

Celá početná skupina se zvedla a pomalu se přesunula na ošetřovnu. John šel jako první a taky ji jako první uviděl.

"Elizabeth?" a rychlým krokem přišel až k její posteli
"Johne!" řekla tichým hlasem a podívala se mu hluboce do očí

John ji instinktivně chytil za ruku a ukázal jí, že nemá mluvit. Očividně byla tak vysílená, že i mluvení jí dělalo potíže. Ostatní se rozestoupili okolo její postele.

Kdo je to?" zeptal se Krienus
"To je Elizabeth Weirová. Naše první velitelka Atlantidy." řekl John a nepřestával se jí dívat do očí
"Tak jak to, že byla v Pegasu?" nechápal Krienus
"Po třech letech, když jsme přišli do Pegasu, ji unesli replikátoři, nakazili nanity a chtěli ji začlenit mezi sebe. Nepovedlo se jim to a později se s jednou oddělenou skupinou pokoušela povznést, ale uvízli v subprostoru a Elizabeth je zavedla na Atlantidu, kde si vytvořili nová replikátorská těla, ale představovali velké bezpečnostní riziko a tak se Elizabeth rozhodla projít bránou a nechat se spolu s ostatními zmrazit v chladu vesmíru." řekl Rodney
"A když Atlantida vyslala subprostorový signál, zachytili ho, umožnilo jim se to spojit a přiletět sem." přitakával Krienus
"V tom případě tady máme problém." řekl Daniel
"Jaký?" zeptal se Jack
"Replikátorská loď, která havarovala." řekl Krienus
"Ano, přesně." dodal Daniel
"Myslím si, že si nemusíte dělat starosti." uklidnil všechny Rodney
"A jak to?" podíval se na něho Jack
"Když si Elizabeth a ostatní tvořili nová replikátorská těla, použili předlohu, která byla použita naposledy. Tedy P.R.A.N."
"Přátelský repliandroid." řekl John
"A její program jsme očesali, jak to šlo včetně toho, že se nemohla replikovat. Tyto buňky by měli být stejné, stačí je sesbírat a vyhodit." řekl s úsměvem Rodney
"Tak proč je ona z masa a krve?" ozval se doktor, který z povzdálí sledoval jejich rozhovor

Johnovi v tu chvíli svitlo v očích a všichni se podívali na doktora.

"Jste si jistý doktore?" ujišťoval se ze zatajeným dechem John
"Ano, je člověk. Pár dní si tady sice poleží, aby nabrala síly, ale jinak se vrátí k normálnímu životu."

John se otočil zpět na ni, jako by se chtěl ujistit, že to všechno slyšela. Z očí jí tekly malé slzičky. Slzičky štěstí. Všichni se z toho nemohli chvíli vzpamatovat, Sam měla taky slzy na krajíčku a John je jen tak tak zadržoval. Přerušil je až doktor.

"Už vás odsud budu muset vyhodit. Bude toho muset hodně dospat."

I když se jim nechtělo, tak se pomalými kroky začali všichni šoupat z ošetřovny. Jen John se nehnul z místa.

"Pro vás to plukovníku platí taky."
"Doktore, prosím ještě minutu."
"Máte dvě, ale potom letíte." odseknul mu doktor s letmým úsměvem a odešel

John se jen letmo usmál a zase se otočil na Elizabeth. Usmívala se. Znovu se jí zadíval do očí a neodolal. Pomalinku se k ní přiblížil a políbil ji jemným sladkým polibkem.

Potom za nimi přišel doktor a vyhodil Johna z ošetřovny. V tu noc se každému z nich spalo neobyčejně krásně. A nejlíp Elizabeth. Je opět člověkem a co víc. Má srdce Johna. Stejně jako Sam to Jackovo, kromě svých super schopností…

Elizabeth po pár dnech propustili z ošetřovny. Šla zrovna na sraz s Velkou radou spolu s Richardem Woolseym. Po několikahodinové diskuzi se nakonec rozhodlo, že Antikové budou spolupracovat s SGC, poskytnou jim nějaké technologie a pod povrchem zůstane pracovat několik vědců, ale pod podmínkou, že se nikdo v galaxii o Anticích nedozví. A taky, že občas budou smět vystoupit na povrch.

"Můžeme si půjčit jumper?" zeptal se John doprovázený Sam "Potřebujeme se co nejrychleji dostat do SGC a podat hlášení."
"To bohužel nepůjde. U vás na povrchu zuří bouře a jumper by byl neovladatelný." řekl Krienus
"Já to zařídím, nebojte se." podotkla s úsměvem Sam
"Plukovníku, víte, že své schopnosti můžete podle naší dohody používat jen při výjimečných situacích." řekl Krienus
"Ano, já vím. Nikdo jiný, než generál Landry, doktorka Lamová a prezident se to nedozví."
"V tom případě si ho vezměte, ale buďte opatrní." popřál jim štěstí

Jack, Sam, John, Elizabeth, Daniel, Rodney a Woolsey se do jumperu vešli jen tak tak. Jack se chvíli s Johnem hádal, kdo poletí, nakonec to ale John musel vzdát, pokud nechtěl dostat výpověď. Jack lehce vzlétl a s malou úpravou deště, kterou zařídila Sam, se vydali směr Colorado Springs.

Zamaskovaní přistáli na parkovišti, před horou. Normálně dolů sjeli výtahem a šli do zasedací místnosti.

Někdo zaklepal na dveře generálovy kanceláře.

"Vstupte. Ah, Waltere co potřebujete?" řekl usměvavý generál
"Generále, přijďte prosím do zasedací místnosti." řekl Walter a odešel

Zdálo se mu to divné, nemá žádný brifing, tak co Walter k sakru chce? Na nic se ho nezeptal a když tam přišel, málem mu vypadli oči z důlků. Stál u své židle v zasedačce a naproti němu stáli generál Jack O'Neill v ruce ruce s plukovníkem Samanthou Carterovou, plukovník John Sheppard v ruku v ruce s doktorkou Elizabeth Weirovou a vedle nich doktor Daniel Jackson, Rodney Mckay a Richard Woolsey.

"Tak, kdy bude další mise?" ozval se Jack za úsměvů ostatních

Generál chvíli nevěděl, jak má reagovat, ale potom se také usmál. Byl rád, že je všechny vidí živé a zdravé.

The End