První Vánoce

Daedalus vystoupil z hyperprostoru a ihned začal transportovat lidi do města.

"Ah, konečně!" vydechla Elizabeth, když opět před sebou spatřila Atlantidu

Všichni byli rádi, že už jsou zpět, po tom nepříjemném zážitku s wraithským virem. Necítili se na palubě nejlépe. A protože byl čas oběda tak si John, Elizabeth a Rodney zanesli věci do ubikací a šli se najíst. U stolu se sešli ještě spolu s Teylou.

"Tak co Teylo? Co se tady dělo?" zeptal se John, protože Teyla byla na základně po dobu jejich nepřítomnosti
"A co by si chtěl vědět?"
Rodney nenápadně zakašlal a řekl "Drby."

John ho zpražil pohledem a potom se nevinně podíval na Teylu.

"Obávám se, že asi nebudu ta správná osoba, co se týká těchto informací."
"Nemluvil jsem o drbech."
"Jasně." řekl ironicky Rodney a Elizabeth vše mlčky pozorovala a potutelně se usmívala
"Co je?" zeptal se John, když si jejího výrazu všiml
"Nic." a dál se nepřestávala usmívat

A v duchu jemných úsměvů nakonec pokračoval celý oběd.

Odpoledne se už základna vrátila do normálního chodu. Ale John neměl teď na nic myšlenky. Ležel na posteli ve svém pokoji, kolem sebe plno rozházených věcí, které si přivezl ze Země, měl zavřené oči a přemýšlel.

Před pár týdny byl na Zemi a nijak si to neuvědomoval, ale když se podíval na kalendář, nedalo se na to zapomenout. Bylo 15. prosince. Vánoce se blížily ukrutnou rychlostí a nezdálo se, že by to tady někoho zajímalo.

Možná to bylo tím, že na planetě byl prakticky celý rok stejné počasí. Žádný sníh, mráz ani květinky na oknech, takže si to nikdo neuvědomoval. Ale John to tak nechtěl, nechtěl, aby se Vánoce nějak přešly. A v tu chvíli se energicky posadil, protože dostal absolutně geniální nápad. Nebo si to aspoň myslel.

"To si snad děláš srandu."
"Rodney, prosím."
"Hele, víš kolik energie nám to sežere?"
"Jo už jsem to počítal. A navíc máme ještě dva ty vylepšené generátory, Wraithi o nás neví a jen tak sem nepřiletí."
"Tím si nemůžeš být jistý."
"Bylo by to nanejvýš pár hodin a nic by se jim nestalo."
"Tak fajn. Ale v křesle bude Carson."

John si skousl dolní ret. "Tak dobře. Promluvím s ním. Ale nikomu jinému o tom neříkej."
"Jasně."

24. prosince
Johnův plán se vyvíjel přesně podle jeho představ. Carson po dlouhém přemlouvání nakonec souhlasil, i když z toho vůbec neměl radost. Nejradši by se z toho nějak vymluvil, ale potom se s Johnem domluvil alespoň na malé zkoušce.

"V tom případě musíme Elizabeth dostat pryč z Atlantidy." řekl John
"Ale jak to chceš udělat? Nemůžeš jí jen tak vyhodit."
"Já vím. Co ji vzít na návštěvu na planetu dětí? Zelenka tam s ní půjde a při té příležitosti zkontroluje to jejich zařízení."
"To není špatný nápad. Teď jí to jen nějak šikovně podstrčit tak, aby nezačala mít sebemenší tušení."
"To nech na mě."

"Nevím, jestli bych měla opouštět Atlantidu zrovna teď, když jsme se vrátili."
"Bylo by to jen na pár hodin a já s Rodneym to tu pohlídáme."
"No tak dobře. Kdy mám být nachystaná?"
"Zelenka bude za 10 minut hotový."
"Tak fajn, za 10 minut v hangáru. Dávejte mi tu na město pozor."
"Neboj, co by se tak mohlo stát?"

A hodil na ni úsměv. Oplatila mu ho a odešla.

za 10 minut
"Začněte zadávat." řekl John, opírajíc se o zábradlí v operačním
"Za 4 hodiny jsme zpátky." ozvala se z vysílačky Elizabeth
"Budeme tady." a jumper zmizel v horizontu událostí

"Tak jo, jdeme na to." otočil se John na Rodneyho
"Carsone můžeš." řekl Rodney do vysílačky "Umísti je na pozice, na jaké jsem ti řekl."

John se zatím vydal k transportéru. Mířil k jednomu z odlehlých balkónů. Když tam dorazil, úplně se zastavil leknutím.

"Carsone?" řekl do vysílačky
"Může to být nějak takhle?"
"Je to skvělý."
"Díky." řekl Carson, ale byl velmi nervózní
"Jak to vypadá s energií Rodney?... RODNEY!"
"Jo jsem tady. Odběr energie je minimální. ... Počkat, počkat, moment. Něco se děje. Carsone okamžitě to zruš a Johne co nejrychleji se vrať zpět do operačního. Máme problém."

"Co se děje Rodney?" přiletěl celý udýchaný John
"Na senzorech se objevil mateřský úl."
"Cože? A za jak dlouho tu bude? A letí vůbec k nám?"
"Podle kursu letí k nám a bude tady tak za 20 minut."
"A jak to, že jsme ho neobjevili dřív?"
"Nemám ponětí. Každopádně zatím o nás nevědí."
"Doufejme, že si to letí jen prohlédnout."
"Jo."

za 20 minut
"Budou tu každým okamžikem."
"Dobře Rodney, zamaskuj město."

o 5 minut později
"A máme je tady. Jsou na orbitě planety přímo nad námi." řekl Rodney
"Myslíš, že o nás ví?"
"To fakt nevím. Ale moment... nabíjejí zbraně! Myslím, že by bylo dobré zapnou štít!"
"Tím definitivně potvrdíme naši pozici. Nechci nás prozradit dřív, než to bude nutné."
"Buď to, nebo nás rozstřílejí na kusy. Bude chvíli trvat, než přepnu maskování na štít."
"A co Daedalus?"
"Neměl by šanci. Vzdálili se od planety, aby nebyli na senzorech Wraithů."
"Jo... tak co teď?"
"Počkáme, co udělají oni."
"Jasně."
"Moment. Něco se děje. Začali na nás střílet!"
"Okamžitě přepni na štít!"
"Jo už na tom dělám, ale říkal jsem, že to bude chtít trochu času."
"Tak zmlkni a dělej."
"Počkat, to ale nejsou výstřely, jaké známe."
"Tak co to teda k sakru je?"
"Vypadá to jako kdyby sněžilo. Jo mám tu potvrzení. Padá na nás sníh. Asi nemá smysl zapínat štít. Pokud teda chceš zasněženou Atlantidu."
"Můžeš mě s něma spojit?"
"Vydrž... jo můžeš."
"Haló, tady podplukovník John Sheppard. Můžu se zeptat, co to děláte?"
"Momentálně zasněžujeme Atlantidu." ozval se nějaký Wraith
"Wraithi slaví Vánoce?"
"Ne, ale dozvěděli jsme se o nich, když jsme vyslýchali zajaté vojáky z bitvy o Atlantidu."
"A rozhodli jste se zahrát si na Santu?" řekl dost ironicky John
"Abych řekl pravdu, tento svátek mě zaujal a chtěl bych se o něm dozvědět více."
"No... to je... nečekané... ale nebude to možné. Nerad bych se stal vaším vánočním dárkem..."
"Chápu, ale v tom případě budeme muset spustit opravdovou palbu, ale jsem si jistý, že se určitě dohodneme."
"Poslouchám."
"Přenesu se k vám, vy mi vysvětlíte princip Vánoc a já potom odletím. Nic složitého."
"Dobře, ale mám pár podmínek. Za 1. budete to jen vy sám a neozbrojený. Za 2. nejdéle za 3 hodiny budete pryč z orbity, za 3. nevyzradíte žádnému jinému úlu ani Wraithovi polohu Atlantidy a za 4. jen malý náznak zrady a zničíme váš úl."
"Podmínky přijímám."
"Dobře, očekáváme vás. Rodney, zařiďte s Carsonem, aby bylo vše připravené pro Elizabeth, jak jsme se domluvili. Při troše štěstí se nedozví, že tady nějaký Wraith byl."
"Johne, to snad nemyslíš vážně!"
"Smrtelně a tohle byl rozkaz. Chci pro ni krásné Vánoce a nějakej zvědavej Wraith mi je nezkazí!"
"Jen pro tvoji informaci... ten zvědavej Wraith tě pořád slyší..." a odešel za Carsonem zatímco John se kousl do spodního rtu, ale potom se jen usmál.

Setkání s Wraithem proběhlo v klidu i když se po Johnovi pořád divně díval. Za 3 hodiny odlétali z orbity. Nedlouho poté se začala zadávat brána.

"Aktivace zvenčí. Kód doktorky Weirové." řekl Rodney
"Vypněte štít. Teylo? Tak za půl hodiny pošli Elizabeth na smluvené místo."
"Jistě Johne. Můžeš se jít připravit."
"Díky." a oděšel ještě dřív než Elizabeth dorazila

za 30 minut
Teyla zaklepala na dveře od Elizabethiny ubikace.
"Dále." ozvala se "Ah Teylo, pojď dál."
"Děkuji, ale to nebude třeba. Potřebuji, aby jsi šla se mnou."
"Ou a kam?"
"Nech se překvapit a dál už jí neřekla ani slovo."

Elizabeth udělala překvapivý obličej a nechala se odvést někam pryč. Teyla se zastavila až před obrovskými dveřmi v odlehlé části města.

"No a co teď?" zeptala se Elizabeth zvědavě
"Teď ti přeji hezkou zábavu." a vydala se směrem zpět

Elizabeth byla malinko zmatená, ale potom otevřela dveře.

"No... páni!" zůstala omámená stát

Stála na balkóně, který byl vánočně vyzdoben. Na zemi byla chlupatá červená deka a na ní spoustu polštářů, které lemovaly připravený piknik. Uprostřed toho stál John v santovské čepici a s dárečkem v ruce. Za ním byl vidět zasněžený pohled na Atlantidu a střely ve vzduchu, které byly sestaveny do nápisu Merry Christmas Elizabeth.

John jí beze slov předal dárek. Elizabeth ho otevřela a mile se usmála. Byla tam santovská čepice na které bylo našité písmenko J a až v tu chvíli si všimla, že John má na té svojí E.
"Líbí se ti to?"
"Ah Johne, je to nádherný." přišla s němu a dala mu jemný polibek
Oba se na sebe usmáli. Potom se otočila směrem k zábradlí a opřela se o něj, i když bylo celé zasněžené.

John ji objal kolem ramen a ona si položila hlavu na jeho rameno. Byl neskutečně šťastnej. Na tváři si mu pohrával spokojený úsměv a Elizabeth, i když si užívala tento okamžik tak se strašně moc těšila na zítřejší den. Ten dnešní nechtěla kazit, ale nemohla se zbavit chtivosti vidět Johnův výraz až zjistí, že ten zvědavý Wraith byla ona....

Potom si spolu snědli štědrovečerní večeři, celý večer si jen tak povídali, přidali se k ostatnímu osazenstvu Atlantidy ke společnému trávení Vánoc... jejich prvních Vánoc na Atlantidě...

The End