Anděl

Anděl
Počasí bylo pochmurné. Z nebe se začaly snášet studené kapky deště, které smáčely zlatavé klasy polí a okvětní lístky rudých růží, které jako-by ztrácely svoji barvu. Jako by zešedly…ztratily život. Kapky deště smáčely i můj šat a mé uhelně černé vlasy. Přidal sem do kroku, abych se dostal domů dřív, než déšť zesílí. V dálce je již blýskalo a po chvíli byly slyšet vzdálené hromy. Šel jsem po kamenité cestičce, která byla obklíčena z obou stran lány luk a polí. Kamínky pode mnou praskaly a lepily se mi na boty. Na konci kamenité cestičky pokračovala silnice. Jindy zaplněná vesnice dnes jakoby usnula. Žádné auto, žádní lidé sbírajíc prádlo, aby jej schovali před deštěm, dokonce ani psi neštěkali. Široko daleko byl slyšet jen zvuk dopadajících kapek deště a dalekých hromů. Kousek přede mnou na rozcestí ležela postava. Byla to postava statného muže. Když jsem přišel blíž, mráz mi projel celým tělem. Byl to Anděl.
Anděl s křídly černými jako uhel, černými jako noc…jako když v noci zavřete oči před spánkem. Tak byly černé. Měl krásný obličej připomínající devatenáctiletého chlapce. Kapky dopadající na jeho tvář rozpíjely krůpěje krve, kterými byl poset jeho krásný, mladý obličej. Měl krátce střižené, deštěm smáčené, černé vlasy, které mu lezly do obličeje. Pohled na jeho zkrvavenou tvář mně doháněl k slzám. Díval se na mě smutnýma černýma očima barvy noční oblohy. Viděl jsem v jeho tváři bezmoc a utrpení. Jako by toužil po pomoci, ale bál se o ni říct. Nemohl jsem jinak a musel jsem mu pomoct. Snažil jsem se ho zvednout. Snažil se mi námahu co nejvíc usnadnit. Při zvedání jeho těla se má ruka dotkla jeho uhelně černého křídla. Celým tělem mi projel mráz. Podíval sem se mu do obličeje. Byl v něm strach. Neměl strach o sebe. Měl strach o mě. Svraštil čelo a koukal na mě smutnýma černýma očima. Chtěl jsem se zeptat, co se stalo…nemusel jsem.
Z dálky byl slyšet hluk. Nebyl to normální hluk. Znělo to jako valící se dav mnohačlenné armády. Objevovala se zlověstná záře. Všechno mi došlo. Objevili se první lidé s pochodněmi v ruce. Byly to mohutné pochodně, jejichž plamen neuhasil ani déšť. Nemohl jsem čekat. Musel jsem ho skrýt. Nemohl jsem jim ho nechat na pospas. Vycházelo z něho tolik lásky. Opíral se o mě a já obtěžkán jeho vahou sem se snažil jít co nejrychleji. Snažil se mi to co nejvíce usnadnit…nepomáhalo to. Nevěděl sem, kam sním…kam ho schovám? Kříž! To je ono…musím ho dostat ke kříži. Nejbližší kříž se nacházel na strmém kopci. Přidal sem do kroku. Křik davu byl slyšet čím dál blíž. Jeho poraněné křídlo mě stále mlátilo do zad. Prošli jsme uličkou. Před námi se začal objevovat strmý svah. Nad kopcem se stále blýskalo a déšť sílil. Nebylo na vybranou. Nebyl čas se rozmýšlet. Za každou cenu jsem ho musel dovést ke kříži. Pustili jsme se do zdolávání kopce. Bylo to spíše po celé délce zorané pole. Na boty se nám lepil nános hlíny. Nohy se nám bořily stále hlouběji do bahna. Vždy když se jeho noha propadla o něco hlouběji, snažil se vzlétnout. Jeho zraněné křídlo však odmítlo spolupracovat.
Moje bílá košile byla umazaná četnými pády do promáčeného pole. Měl sem špinavé i vlasy, z nichž mi padaly kousky hlíny. Můj obličej byl rovněž špinavý. Hlína se mi dostala i do pusy. S každým ohlédnutím mi naskakovala husí kůže. Naši pronásledovatelé nám byli stále blíž. S blížícím se nebezpečím se na jeho tváři projevovala zbrklost a strach. Kříž nám byl již na dosah. Padly jsme před kříž a daly ulevit těžkým nohám. Anděl rychle a zhluboka oddechoval. Při každém výdechu jeho obličej dostal výraz bolesti. Trpěl jsem s ním. Vyhoupl jsem se na nohy. Musel sem ho zachránit. Bylo to zvláštní. Jako by vyjadřoval zvláštní druh lásky. Nic neřekl, ale já o něho nechtěl přijít. I když byl zraněn, z jeho očí šla láska a upřímnost. Začal jsem spílat nebesům. Modlil jsem se k bohu, aby si vzal svého pomocníka zpět. Do očí mi padaly kapky deště, které se mísili s mými slzami. Modlil jsem se stále dál. Křičel jsem do nebe. Vyslyšel mě. Čekal sem na světelný kužel vycházející odnikud. Nebylo to tak. Koukl se na mě…usmál se a nedýchal. Do očí mu padaly dešťové kapky a on nemrkal. Vzal si jeho duši.
Nevěděl sem, jestli mám být šťastný. Položil sem si jeho hlavu na kolena a já si položil hlavu na jeho hruď. Zavřel sem oči a čekal sem dav. Byl už u nás. Bolelo to. Házeli po nás kameny. Rvaly naše končetiny. Kámen mi trefil hlavu. Přes oko mi přetekl krůpěj krve. Byl to kámen hozený mou matkou. Zůstali tam ležet jen naše těla. U oka mi zůstala slza. Myslíte, že teď jsme spolu? Ne. Vyprosil sem duši pekelného anděla…ale kdo vyprosí tu mou? On to nezvládl.