Zrození Krista

Marie a Josef jdou bok po boku po malé zablácené cestičce,kolem Jeruzaléma. Marie je na první pohled těhotná a podle kořenářky a kněze jde o syna. Ačkoli nemají žádný majetek, to málo, co je jejich, veze oslík, který se někomu zaběhl.
„Ach Josefe, proč nemohu porodit svého syna jako normální počestná žena? Proč musí římané zakazovat děti? No řekni, proč?“ ptala se Marie.
„Náš syn, náš společný syn je prý pro ně nebezpečný. Ještě není narozený, ale je nebezpečný. Snad změní názor, jelikož již za měsíc budeš rodit.“ Odvětil jí Josef.
Zničehonic je překvapila vojenská hlídka. „Ty budeš rodit, paní?“ optal se jeden z nich.
„Ano, podle všech to má být děvče.“ odvětila třesoucím se hlasem Marie, „Právě jdu se svým manželem z věštírny, kde nám to bohové prozradili.“
„Ale třese se ti hlas! Snad tvé dítě netrpí? Že bys dlouho nejedla? Pojď s námi do tábora, tam se jistě něco k snědku najde.“ Poslušně šli do tábora římských legií a pojedli tam nějaké jídlo. Ačkoli měli strach přebývat ve vosím hnízdě, tak zůstali i přes noc, aby byli odpočatí. Ráno jim Josef řekl: „Děkujeme za zvláštní pohoštění, ale musíme se rozloučit. Jdeme za příbuznýma, aby se staly kmotry a kmotřičkami našeho dítěte.“ Rozloučili se a odešli.
Putovali téměř celý měsíc, až došli k městečku Betlém. Josef si na chvíli sehnal práci jako pasáček ovcí, aby mohli bydlet alespoň v chlévě a mohli si koupit nějaký chléb, protože pití dostávali od hospodáře tři pinty mléka a vody co hrdlo ráčí. Mezitím se Marie věnovala modlitbám, aby je římané nenašli a nezabili. „Proč jenom římský císař a hlavně ten protektor Pilát Ponský, proč usilují o absolutní moc nad Judou a židy? Kdo jim dal právo zabíjet nevinné a štvát všechny přes celou Judu? Ach Bože, proč nezasáhneš?“ ptala se ve svých modlitbách.
„Tvému synovy se nic nestane. Zítra za soumraku nebo raději o něco později budeš rodit. Svého syna nazvi Ježíš, neboť nositel tohoto jména bude mesiášem a prorokem mého jména.“ Ozvalo se odkudsi ze shora. Marie se podívala tím směrem a podivila se. Ze shora totiž scházel po zlatých schodech archanděl Gabriel. „Neboj se, neboť tvůj Bůh ví, co dělá. Hospodin ti bude vždy pomáhat, dokud neuděláš nesmazatelný hřích a ten ty neuděláš, vím to. Obracej sou víru vždy a jen k němu a on tě ochrání.“ Pomalu se otočil a stoupal zpátky do nebe. „Ale co bude s Josefem? Mám ho ráda a jeho nechrání ani nic krom Hospodina! A bez jeho pomoci se mi nebude dobře vézt, neboť jen on a Hospodin vědí, co potřebuji. Prosím, přimluv se u něj.“
„Věz, že bůh, který je nad námi, sleduje a vidí vše.“ Tentokrát jen mlhavě zlatá záře, po andělovy ani stopy.
Dalšího dne se Josef pohádal s hospodářem, u kterého pracoval. Měl však štěstí, neboť polovina měšce hned změnila chování toho lakomce, který tedy svolil, aby ještě dva dny po porodu, mohli zůstat. Když to oznámil Marii, okamžitě zesmutněla a taktak se nedala v pláč. Avšak proč také? Vždyť přeci Bůh nad ní drží svou ochranou ruku.
Na večer dostala bolesti a Josef ji pořád obskakoval, aby se jí nic nestalo a děťátko přežilo v pořádku. Naštěstí se kolem vracela bába kořenářka a hned přispěchala na pomoc. Uvařila nějaké elixíry a omývala matčino tělo, jelikož začala dostávat horečky. Když se před půlnocí objevila hlavička dítěte, všichni na chvíli oněměli. Ale za chvíli se zase dali na horečnatou práci, aby se vedlo Marii co nejlépe. Pak přeřízli pupeční šňůru Ježíše a trubač na kopci oznámil půlnoc.
Celou noc se Betlémští chodili dívat na Ježíška a nosili mu dárky. A ten jim naopak rozdával úsměvy a pohlazení a každý se začal cítit, jako by nikdy v životě nespáchal žádný hřích. Takovou moc měl již jako novorozeně, kdo se tedy mohl divit, když v dospělosti proměňoval vodu ve víno.