Srdce De Esse - Kapitola I. - Stejné

Výkřiky do ticha
kamenné výrazy
pouta a fráze,
co stejné se zdají,
kouzla, co v moci životy mají
a magie, která nedýchá...


,,Ticho!"
Jeho velitelský hlas se rozezněl místností.
Muži, jenž seděl před ním na židly se nebezpečně zablesklo v očích.
Trhl pouty.
Feltes Esse se usmál.
Ne, neusmál, ušklíbl.
Vypadal, jako by se ani neuměl smát.
Ostatně, to aristokraté neuměli příliš často.
Naklonil se nad svou oběť a z jeho rukou se rozlévala magie.
Muž na židly se nepohodlně zavrtěl, nechápal.
Magie byla věc, kterou on znal až příliš dobře.
A bál se jí, ale...
,,Nikdy vám neřeknu, kde jsou!" zavrčel.
,,Ale Jamesi..." černovlasý aristokrat mávl rukou.
,,Vy mi to přece nemusíte říkat, já se o nich dozvím stejně..."
Černé oči spoutaného muže se rozšířily překvapením a pouze chvíli poté se místností rozlehl výkřik.
Jeho výkřik...
Zato modrooký muž s dlouhými černými vlasy se pouze zamračil, když spatřil v jeho vzpomínkách někoho, kdo tam rozhodně neměl, co dělat.
,,Rebecko..." zamumlal, a zdálo se, že to jméno jím otřáslo.
Zvedl prudce hlavu.
Jsou věci, které neprojdou ani jeho přátelům.
A jsou věci, které neprojdou ani jeho rodině...

Sestra a bratr,
duše ve dvouch tělech
půlnoční nebe se černá jen
jak jejich život doposud
zdál se být pouhým snem...



Zvedla hlavu.
Dlouhé černé vlasy lemovaly obličej zakrytý rudou maskou s černým peřím.
Červené šaty až pozoruhodně nařasené a dlouhé držela drobnýma rukama nad zemí a tmavě modrýma očima zpod masky sledovala místnost plnou tančících párů.
Stála na schodech, které do ní vedly, avšak sotva zazněly trubky, připomínající příchod paní domu, opatrně znich sešla, aby se vmísila do davu.
Několik z přítomných, jejichž tváře jindy známé byly pod maskami nerozeznatelné, se jí uklonilo.
Zavěsila se do jednoho z nich a vděčně se nechala vést k parketu.
Potřebovala rozptýlení.
Lixel Ferio svou ženu sledoval žádostivým pohledem.
Miloval ji tak, jak by nedokázal milovat někoho jiného.
Byla jedinečná, chytrá, milá...
Snad jedinou překážkou byla přespřílišná hrdost, kterou se vyznačoval její rod.
,,Lixeli?" zašeptala, když se k němu při tanci naklonila
,,Nebyl tu ještě James, že ne?"
Poznal v jejím hlase úzkost, a to ho zarazilo.
Uvědomil si až v té chvíli nepřítomnost jejího starého přítele.
Zavrtěl hlavou a jakmile dozněla známá melodie složená z rozličných tónů flétny a klavíru, která byla pro jejich slavnosti typická, pln obav jí zanechal samotnou a spěšně se po něm ohlížel.
Vzdechla.
Ač to byl život, o kterém snila pořád jí pronásledovala minulost.
Prokletí...
Zlo...
Její rodina.

Zlo nebo prokletí
duší, co proletí
jako šíp
a laně, již zasáhne kamenný hrot
se skácí k zemi.
Nestála pevně...

Konečně zahlédla dům, kde se svítilo.
V té čtvrti to bylo dost neobvyklé.
Vlastně ten dům byl sám o sobě neobvyklý.
Švihla ocasem.
Kočičí oči zasvítily do tmy a sametová, písková srst se mihla stínem.
Vypískla, když ucítila chladný dotek čísi ruky.
Pusť, pusť!
Řvalo všechno v ní, ale dotyčný jejímu mňoukání nerozumněl.
V hlavě se jí rozezněly poplašné zvony.
Nerozmuměl jí - Nebyl jeden z nich!
Pokusila se mu vytrhnout, ale nedařilo se jí...
No tak...
Zasáhl jí proud chladné magie a ona se před ním zhroutila na zem.
Teprve poté si uvědomila, že je zase ve své lidské podobě.
,,Kdo jsi?" zeptal se jí chladně.
V jeho rukou viděla pomačkanou obálku, pozvánku na jejich ples.
,,Valerie..." zašeptala odpověď.
Ušklíbl se.
Dlouhé černá vlasy, které téměř nerozeznávala od tmy jí až příliš připomínaly její matku.
Avšak oči měl jiné.
Také modré, ale...
Světlejší, kruté...
Pootevřela ústa a hleděla na příchozí.
,,A kdo jste vy?" zeptala se.
Přímost.
Jednoduchá složitost, jak řekl její otec, když podobné otázky, které nepřislušely době, kdy se ptaly, pokládala její matka.
To měla po ní...
Vlastně vypadala skoro stejně jako ona.
Stejně jako její bratr byl kopií jejich otce, avšak nikdy nezahlédla nikoho, kdo by byl podobný matce, a přitom s ní jako jeden z těch neměl nic společného...
Zjevně však nebyla sama, kdo si to uvědomil, protože jí její věznitel pustil.
Trochu neohrabaně vstala a zmizela za rohem.
V běhu se proměnila do své kočičí podoby a proplétala se šikovně stíny.
Tak šikovně, že jí za chvíli ztratil z dohledu, i když si byl jistý, že běží do toho domu.
Jeho oči však sledovaly pouze dlažbu, kde před chvílí seděla ta dívka.
Vypadala na šestnáct, ale...
Taková podoba s jeho sestrou byla nemožná...
Nemožná...

Matka a dcera
stejné jsou oči,
zaslepen hněvem,
sleduje život,
možná ji zničí,
možná se točí,
s ním jenom celý svět,
jak doufá, že sní...