Jak jsem znovu ožil aneb rádoby vzpomínky na minulost.

Kdysi se tohle místo nazývalo Karazhan. Kdysi bylo domovem posledního z tajemných Strážců Tirisfalu. Kdysi bylo tohle místo živé. Nyní opuštěné a ztracené v čase.
Její obyvatelé byli přízraky. Méně než duchové, ale více než vzpomínky. Byly to útržky minulosti, které tu vyvrhl na břeh proud času. Místo mého dobrovolného zániku ve světě Azeroth.

"Vnímá?" ozval se hlas ze kterého bylo znát, že je stár jako samá věčnost. Největší zvláštnost byla že se dal rozpoznat jako mužský. Hluboký, mužský, bez špetky zájmu.
"Možná..." Tentokrát ženský a bylo v něm zase citu asi jako v kameni.
"Vstávej !" Ozve se mi tentokrát zřetelně a hlasitě mužský hlas.
"Používáš jeho řeč aby ti rozuměl? Jak může někdo takové slovo potřebovat.." Tentokrát jiný mužský, vzdálený a přidušený.
"Lidé." Pohotově odpoví ženský.
Zdá se mi to? Kdo to vlastně jsem? Pomalu otevřu oči. Ne oči.. vlastně vnitřní oko. Všimnu si totiž že nemám tělo. Jen duši, která se vznáší v prostoru. Kdo jsem, co jsem ?
"Tělesná schrána není důležitá." Jako mimochodem doplní vzdálený.
Ano!.. už si začínám trochu vzpomínat. Ten třetí hlas má pravdu. Sám jsem mimo tělo cestoval mnohokrát. Ale jako bych to všechno sledoval trochu jako divák divadlo, ve kterém můžu tleskat to ano. Ale to je tak vše. Odejít nelze.
"Třeba ještě není připraven" první hlas.
Ta věta mnou projede jak horký nůž máslem. Beznaděj, sny, ovládnutí, probuzení, smrt, uvědomění. Na všechno si vzpomenu. Já jsem Medivh. Poslední Stážce Tirisfalu.
Nebo aspoň sem jím býval. A ty bytosti.. vhodnejší slovo pro mé průvodce neexistuje. Aspoň ne v lidské řeči. To jsou Stvořitelé.
"Už, už ví, už si vzpomněl" řeknou tři hlasy a přidají se další dva neznámé.
"Proč jste mě přivolali? Co ode mě ještě potřebujete." Zeptám se.
"My?.. My NIC nepotřebujeme" odpoví mi pobaveně jeden z nových hlasů.
"To ty. Ty potřebuješ. Ty chceš a ty toužíš. A my ti to s části splníme."
Byla to pravda. Myslel jsem na návrat. Na léta které jsem neprožil a jen sem se musel dívat. "Proč?"
"Nepochopil by si. Přijmeš ?" Věděli že se nemusí ani ptát. Věděli všechno.
"A kam? Zpátky na Azeroth? Nechci se skrývat."
"Ne. Uplně jinam. Ale má to podmínku."
Samozřejmě. Jinak by to ani nebylo možné. " Jakou?"
"Nedostaneš svou plnou moc. Musíš si ji znovu připomenout. V tamtom světě magie funguje jinak."
"Nevadí. Stačí když nedostanu znova jako dárek nějakého démona." Odpovím ironicky.
"Takže souhlasíš?"
"Ano."


Probudím se na prosluněné louce. Slunce mi pálí nepříjemně do očí. Sevře se mi žaludek a pozvracím se. Může za to snad cestování dimenzemi? Asi ano. Rozhlédnu se. Tráva je zelená, tak jak jsem zvyklý a stromy jsou taky normální. Možná i vůně květin, kdybych necítil pořád ty zvratky. Následuje další vyprázdnění žaludku.
Všechno je známé a zároveň hrozně vzdálené. Zjistím že jsem uplně nahý. Když si prohlédnu tělo všechny proporce mám stejné jak si pamatuju. Jen obličej ještě nevím. Potok. Najít potok. Zkusím vstát, ale hned spadnu.
"Na co myslím" Pokárám sám sebe a nejprve si sednu abych si promasíroval nohy.
Zjistím, že jsem se i pomočil. Naštěstí nahatému mě to tak nevadí. Promnu si tedy ztuhlé nohy od moči. Je to docela zvláštní jak příjemně hřeje. Nebo chladí?
Zavřu oči a potřepu hlavou. Myšlenky se ustalují, ale pořád to není ono. Po nějaké chvilce pomalu vstanu. Asi po dvou krocích padnu znova na prdel.
"Zasraná práce, to se mám naučit i znova chodit nebo co!" Ulevím si a snažím se znova dostat na nohy. Krom toho mě začne i svrbět přirození. Škrábu se a rozhlížím po okolí. Nějaká louka, krásně na ni svítí slunce, které hřeje ba přímo pálí. To sem ale přece už jednou cítil. Začínám tento stav, kdy se mozek teprve rovzpomínává nenávidět čím dál víc. Klidně mě mohli přemístit i do rušného města, mohlo být hůř. Uklidňuju se. Tráva je naštěstí všude dostatečně hustá tak mě nepíchá zem tolik moc do nohou. Pokrčím rameny a vykročím náhodným směrem. Už to jde líp. Třeba na něco narazím.
Uplně jsem zapomněl jak se vnímá čas. Ano čas, o tom se muž slyšel, jak jen se sakra měří.. na kila?.. ne.. metry? Uh taky ne. A co tak na kvasary ! Kvasar, kvasar , co je to sakra ten kvasar.
Z myšlenek mě vytrhne nějaký tvor. To je přece člověk.
“Chro ?” Podívá se na mě tvor. Ne, tak to je prase, já jsem přece člověk. Docela mě trápí myšlenka, že někdy je to vlastně docela jedno. Prase koulí očima a vypadá docela zděšeně. Potom se otočí a odkvičí někam pryč. Při to co si pamatuju tak prasata byla nebezpečná. Pokrčím nad tímto úkazem rameny a chci pokračovat dál. Prase se ovšem vrátí a ne samo . Teď si uvědomím že se mi zdálo nějaké malé. To bylo mládě. Uvědomím si poněkud idiotsky. Tohle bude nejspíš samice, bachyně. A je rozhodlá bránit své mladé. To už běžím.
Jako ještě mladík jsme hodně lovil. Srny, bažanty, jeleny z nádherným parožím a samozřejmě i prasata. Jeden fakt byl na Azerothu znám. Prase divoké má skvěle vyvinutý čich a sluch, ale špatně vyvinutý zrak. Většinou se snaží člověku vyhnout. V tomhle sem měl docela smůlu. Většinou ho stačí zastrašit. A když nepomůže to, stačí vyšplhat na strom. Taky sem měl docela smůlu, že bod jedna jsem si nevzpomněl a taky sem měl smůlu, že jsem si vzpomněl druhý bod a bezmyšlenkovitě vyskočil na první strom. Jehličnan. Samozřejmě, tak jak mě Stvořitelé poslali, jak novorozeně.
Pochcaný, poblitý, rozedřený všude, prase pod stromem. Takto sem si svůj návrat tedy nepředstavoval.
Hm, jak to říkali. Že magie tady funguje jinak? Ale je tu. To je pozitivum. Co kdybych to prase jen tak usmažil.
Taková věc se řekne lehčeji než se udělá. Zvlášť, když sem magii nemohl zachytit. Já věděl, kde ji hledat, viděl jsem ji. Ale neznal tu příslušnou myšlenku, zaklínadlo. Cokoliv. Po pár minutovém snažení jsem to vzdal. A taky pro to, že mě jehličí píchalo. No všude na neodhalená místa. Ostatně jsem si i všiml, že prase to už vzdalo. Že by lítost?
Slezl jsem teda ze stromu. Vlastně jsem se bez své magie opravdu tak cítil. „Jak kdybych teprve slezl ze stromu“ ! Amatér, sliz co vyvrhlo na pokraji vyhynutí a vyplavilo moře.
Mávl jsem výhružně rukou odkut se vynořila bachyně a šel na druhou stranu.

Asi po hodině.

Konečně slyším vodu ! Potok, říčku, studánku. To je jedno. Hlavně se potřebuju omýt. Začala my být zatracená zima, tak jsem si udělal provizorní oblek. Kutnu. Přehoz. No dobře, pár velkých listů, které jsem nikdy neviděl, obvázaných nějakou liánou a všechno kolem pasu a přes rameno, jako přehoz.
Poslední Strážce Tirisfalu, oblečený jako poustevník a smrdím jak to prase, co mě málem zabilo. Vlastně mi tento svět připadá čím dál víc identičtější s tím ze kterého jsem odešel.
Dostávám se asi už na konec lesa, stromy tu jsou už řidčí. Napnu uši. A slyším ještě něco. Hlasy.
Zatraceně, nerozumím ani slovu. To bude ještě zajímavé. Stvořitelé buď na moc věcí nemysleli nebo mají zvrhlý způsob pro humor. Risknu to a jdu blíž. Nejsem tu přece pro to abych se schovával v lese do té doby než zase umřu. Vlastně ani nevím proč tu jsem. Docela divný pocit.
Rozhrnu křoví a vidím, že už jsem z lesa venku. Konečně. Zahlédnu dvě postavy. Jedna je žena, člověk. Poměrně pěkná, černé vlasy, roztomilý nosík, slušné poprsí a opírá se o hůl. Ach jak dlouho jsem neměl ženu. Teď jsem docela rád, že „oblečení“ co jsem si zhotovil je volné. Zase mě napadají podivné pocity. Nikdy jsem neměl problém své choutky držet pěkně v hloubi těla a nedát je znát. Teď hned jedna z prvních myšlenek, co mě napadla, byla po té ženě skočit.
Což by byla samozřejmě chyba. Protože její společník by ze mě udělal hromádku kouřícího se masa. Nikdy jsem tak velkého člověka neviděl. Samý sval, tvrdé rysy v obličeji, oblečen v kroužkovce s krátkým rukávcem, vlasy rozcuchané a možná v nich byla i krev. Těžko takto na dálku určit. Půlku obličeje měl potetovanou a taky ruce. A hlavně. Ten obří meč !
Znal jsem největší hrdiny naší doby. Ale žádný nebyl tak vysoký. Četl jsem nějaké knihy, kde byly zaznamenáni drsní obyvatelé zasněžených hor. Ale nikdy jsem po nich nepátral.
Teď tady stál. Jako socha z mramoru. A zahlédl mě. A obr se pohnul.
Chvilku jsem ho sledoval jak jde mým směrem a udělal jsem krok zpět. Znova utíkat? Co s toho. Tak sem tam stál a čekal až si příjde. Až oddělí mi hlavu od těla, zatančí lidové tance, nabídne k potěše svou společnici. Cokoliv.
Stoupl si přede mě a prohlížel těma svýma očima. Šedé jak ocel. Otočil se na ženu, která tam jen tak mimochodem stála. Potom k ní něco promluvil a rozesmál se. Popadl mě rukou. Ne tu jeho tlapou za rameno. A smál se jak kdyby slyšel vtip samotného krále šašků. K démonovu ocasu, proč se sakra jen tak blbě směje. Co je na mě tak směšného ?!
„Co chceš ?!!“ Rozčílím se. Na to se zarazí a úsměv vystřídá v údiv. Něco na mě zase mluví. Tentokrát z vážnou tváří. Žena jde blíž.
„Já ti vubec nerozumím. Zatraceně.“ Postěžuju si.
Žena se něco ptá obra a ten jí odpovídá. Chvilku se baví. Vypadají docela bezradně.
„Nun Bábelí!“ Řekne zřetelně ženská postava a pohne rukama. Jak kdybych to znal. Ucítím záchvěv magie. Mám ho nadosah, jen zachytit.
„Co to na mě zkoušíš?!“ Ohmatávám se jestli mi něco není.
Ona vypadá trochu překvapeně. Ale ukáže na sebe. „Liana“
„Tak se jmenuješ? Liana?“ Přikývne. „Medivh“ Ukážu na sebe. „Gor“ Zapojí se velikán.
„Tak jo představovačku máme za sebou, co teď nějaké rande.“ Mrknu šibalsky na dívku. A jako odpověď dostanu vztyčený prostředníček s pobaveným pohledem. Tak tomu rozumím. Počkat.
„Ty si mi rozuměla?“
Znovu přikývne.
„Jak?“
Mávne rukama, tak jak před chvílí když říkala to slovo.
„Takže magie?“ Zkusím.
Další přikývnutí. Už si připadám jak v cirkuse.
Gor se zase na něco ptá. Liana mu odpovídá a ukazuje na mě. Pak se chvilku škrábe na hlavě jako kdyby přemýšlela. Nakonec hledá v brašně a vytahuje svitek. Gor něco jako kdyby namítá. Dostane úsečnou odpověď. Pak mlčí.
Liana mi podá svitek. Vezmu ho do rukou a okamžitě cítím, že je magický. Je na něm pečeť.
„Mám ji zlomit a svitek použít?“ Na odpověď dostanu vztyčený palec. Což je lepší než prostředníček. Takže to udělám. Přečtu svitek a něco mě donutí říct „Nun Bábelí“
Liana i Gor mě sledují. Tak že by jsem vyslal kouzlo ?
„Tak co, myslíš že už nám rozumí?“ Gor se na mě pořád dívá, ale je jasné, že mluví k Lianě.
„Já. Myslím, že ano.“ Odpovím teda.
„Já to věděla, že ten chlap nebyl šarlatán!“ Výtězně se zatváří Liana na Gora.
„Ale já mu nerozumím!“ Postěžuje si Gor.
„Taky, že ne hlupáku. Bábelská rybka funguje, tak že ty rozumíš cizí řeči, ale nemůžeš s ní mluvit„
„Ale ty mu rozumíš!“ Vypadá obr že se každou chvíli rozbrečí. Jak sem někoho takového mohl považovat na nebezpečného..
„Jo protože jsem přece na sebe seslala svoje kouzlo!“
„Tak ho sešli i na mě !“
Liana obrátí oči v sloup.
„Ehm. Promiňte“ Vložím se do rozhovoru.
„Co zase řiká?!“
„Promiňte“ zkonstatuje žena
„Aha.“
„Můžu už mluvit?“ Zeptám se.
„A teď se ptá na co?!“
„Jestli už může mluvit. Do prdele Gore, mlč chvilku ať se něco dozvíme.“ Pokárá znova obra „Odkud sakra jsi. Vůbec neznám tu tvoji řeč a to sem myslela, že jsem byla už všude.“ Tentokrát už mluví na mě.
„Um. No to je na delší vypravování. Krom toho by jste mě stejně neuvěřili.“
„Zeptej se ho proč je tak divně voháknutej. Třeba jestli mu nestraší ve věži nebo tak.“
„On ti přece už rozumí tupče. Tak se si ho mohl zeptat sám!.“
„Aha.“
Obr se na mě podívá. „Ehm proč..“
„Okradli mě.“ Odpovím hbitě.
„Co říká?“
„Uh. Že ho okradli. A už teď opravdu mlč! Uhm, zasrani barbaři..“ Poslední větu si brble Liana pro sebe. „Takže okradli jo?“ Zeptá se posměšně a holí mi nadzvedne mou sukni s listí.
Odskočím. „Stejně by ste nevěřili.“ Podivám se kolem sebe a pak na potok u kterého stáli. „Hm. Docela bych se potřeboval umýt a obléct. A jelikož ste jediní lidi co tady znám, třeba by ste mě i pomohli.“ Usměju se. Doufám, že úsměv si ještě pamatuju.
Liana se zasměje, ale nahlas. „No klidně se umyj jak je libo“ A ukáže na nedalekou vodu. „Stejně sme tady chtěli rozdělat tábor. Že Gore ?“
Ten jen pokrčí rameny. „Asi tak. Šli sme celou noc tak by sme ňákej ten vodpočinek potřebovali. Zvlášť, když sme toho posla stejně ztratili a tím to nejspíš všecko pos... AU!“ Zakřičí, když ho dívka kopne do holeně. „Vo co ti de?“
„Nemusíš všecko hned.. No Našeho dočasného společníka to stejně nezajímá.“ Zatváří se na Gora vyčítavě.
„Ach, ták.“ Mrkne „nenápadně“ okem. „Mno jasně. My sme akorád náhodní pocestní pane Medivh.“ A mrkne znova na dívku.
Liana si jen rezignovaně oddechne a pokroutí hlavou.
Docela udivující, že si vůbec zapamatoval moje jméno.



Konec prvního dílu.

Co nebo koho hledají Liana a Gor? Proč Medivha poslali Hlasy právě na toto místo. A naučí se konečně kouzlit?
To a další v příštím díle. See you next week, Worlds travelers!

P.S: Kritika velmi vítána!