Protože on chtěl (15. kapitola)

„Tak hotovo,“ oprášil si ruce Alex.
Chvilku potom kolem nás prošla ona dívčina. S nadšením si pobrukovala do kroku až jí dlouhé blond vlasy nadskakovaly do výšky.
„Nemůžeš nechat zapomenout i Nicka?“ Napadlo mě.
„Na nás to nefunguje…“
„Škoda.“
„To máš recht,“ podotkl a zadíval se na bezvládné tělo, „pomůžete mi ho dostat do auta?“
„V mým autě v žádnym případě nepojede!!!“
„Nech toho Same, v náručí ho tam těžko doneseme,“ napomenula jsem ho.
„Nejradši bych ho tu nechal…,“ pokračoval.
Jen jsem ho probodla pohledem.
„No dobře, dobře. Pomůžeš mi Alexi?“
Ani nepřikývl, rovnou se vydal k Nickovi. Bylo zajímavé je pozorovat, jak se perou s těžkým tělem, ale když ho zvedli neměli nejmenší problém.
Kelly, otevři prosím zadní dveře,“ zavolal Sam, když byli kousek od auta.
Udělala jsem jak chtěl, ale zacouvala jsem, když ho šoupali na zadní sedadla jak mrtvolu.
„Tak, jedna věc hotová… Alexi můžeš jít domů a zavolat Gabrielovi, co se stalo,“ prohlásil Sam, když zabouchl dveře.
„Dobře. Zatím…“
Otočil se, aby se ujistil, že je Alex dostatečně daleko a začas se hrabat v kufru.
„Co se děje?“ Zeptala jsem se ještě trošku vystrašeně.
„Hledám lékárničku….“
„Co?“
„Hodláš se snad vrátit do domu s krvácející rukou? Přemýšlej trochu,“ zažbrblal, aniž by se otočil.
„Fajn, ale zvládnu to sama…“
„O tom nepochybuju, ale já se potřebuju naučit ovládat.“
„Hmmm. Víš jistě, že je to dobrej nápad?“
„Jo,“ vydal se sebe váhavě.
„Tak teď jsi mě fakt uklidnil…“
„Zvládnu to,“ zašeptal, když mi sundaval mikinu.
Jak sundaval rukáv strhl nepatrný strup, který se tam stihl utvořit, což spustilo další potůček krve.
„Nechceš si to ještě rozmyslet?“ zakoktala jsem, když mu zrudly oči.
Ani necekl. Bylo vidět jak se kouše do rtu. Opatrně mi přiložil obvaz na zápěstí a začal ho obtáčet kolem. Na konci ho natrhl a udělal uzlík. Na tváři se mu začal rýsovat vítězný úsměv.
„Děkuju,“ špitla jsem.
„Né, to já děkuju, že jsi mi dala šanci,“ usmál se, „nastup si.“
„Neprobere se že ne?“ Zeptala jsem se, když jsem váhavě nastoupila do auta.
„Neboj, Alex mu dal prášky na spaní…“
„Na vás to funguje?“
„Jako všechny jedy, bohužel.“
„Žádný kolík do srdce?“ Divila jsem se.
„Jo… ty taky, ale co ti přijde jednodušší?“
Jen jsem se ušklíbla.
„Počkej…“
„Na co?“
„Nech toho,“ žďuchla jsem do něj, „jakto že můžete na slunce?“
„Zvláštní, že tě to napadlo až teď… jednoduchá věc. To co nás ničí je lidská krev. Pokud jí máme v těle víc než čtvrtku zlikviduje nás. Trvá asi 24 hodin, než lidská krev vyprchá… Je pak docela logický, že upíři, kteří se jí živý pořád na slunce nemůžou…“
„Aha…“
„Budeš zůstávat s Nickem na pokoji?“ Zeptal se opatrně.
„Mám z něj strach…“
„To se nedivím… promluvíme si tom s Gabrielem až přijedeme domů…“