Lovec lovců upírů: Kapitola V. - část 1.

Kapitola V.
--------------

Zlatý les mohl docela dobře získat své jméno právě podle toho, jak vypadal na podzim. Tvořily jej výhradně listnaté stromy, takže kam až oko dohlédlo, rozprostírala se v tuhle roční dobu záplava zlaté, místy až rudé barvy. Mohla jsem si ho prohlédnout v plné kráse. Než jsem dorazila k okraji, přestalo poprchávat a za odplouvající hradbou mraků se vynořilo slunce.
Je tu krásně, musela jsem uznat. Ptáci zpívali a poletovali nad korunami stromů a já si přála být alespoň na chvíli jedním z nich. Usedla jsem do spadeného listí a vytáhla z koženého vaku kousek chleba a sýra. Poobědvala jsem a vydala se opět na cestu. Pomalu jsem se nořila do zajetí zlatavých stromů a listí mi kouzelně šustilo pod nohama. Byl tu stín, a přece docela teplo.

Po čase se však zase začaly ozývat puchýře. Nohy mě pálily a popruhy batohu se bolestivě zařezávaly do ramen. Vztekle jsem zavrčela. Slunce se teprve začínalo naklánět k obzoru a určitě bych ještě mohla ujít alespoň míli. Bohužel se mé tělo spiklo proti mně a stěží jsem byla schopná pokračovat dál. Nakonec jsem byla nucená zastavit.
Pamatovala jsem na Helthirovu radu a předchozí nepříjemnou zkušenost a vydolovala jsem ze dna batohu nepromokavou plachtu. Našla jsem si příhodné místečko dál od cesty a s vynaložením značného úsilí se mi podařilo stvořit jakýs takýs stan. Nanosila jsem si dovnitř nějaké listí, abych nespala na tvrdém, a pak jsem se pokusila v dolíku vedle rozdělat ohníček. Marně. Všechno dřevo bylo po dešti beznadějně mokré a zdárně odolávalo veškerým mým chabým pokusům o podpal. Nic naplat, povečeřela jsem tedy kus studené šunky s okoralým chlebem, schovala jsem si věci do stanu, kam jsem se nakonec uložila ke spánku.

Druhý den ráno jsem se probudila do jemného mrholení. Nedalo se sice říct, že bych zmokla, ovšem úplně všechno bylo skrz naskrz provlhlé a studené – moje oblečení i všechny věci v mém cestovním vaku, včetně chleba a náhradních šatů.

Cesta pokračovala mizerně. Vypadalo to, že se protáhne o několik dní, jelikož jsem byla promrzlá a vyčerpaná a nedokázala ujít moc velkou vzdálenost. Koncem týdne se naštěstí počasí obrátilo a jednoho rána mě probudily teplé sluneční paprsky. Po vší té mizérii mi nic nemohlo udělat větší radost. Sundala jsem plachtu stanu a na natažené lano rozvěsila mokré oblečení. Slunce pěkně hřálo, takže do večera bylo všechno krásně suché.
S jídlem to ale začínalo vypadat špatně. Na chlebu se objevila plíseň a na sýru zrovna tak. Uzené naštěstí zatím vydrželo, ale začalo ho povážlivě ubývat. Ovoce už taky zůstalo jen posledních pár kousků. Obracela jsem plesnivý bochník v rukou a přemýšlela, jestli stihnu dojít do města dřív, než tu někde zhynu hlady. Opět se mě začínala zmocňovat beznaděj.

Druhý den jsem pokračovala v cestě o poznání rychleji a přes veškeré nepohodlí a bolest jsem si nedovolila zpomalit. Vytrvala jsem ve svém svižném tempu a o tři dny později jsem dorazila k mostu přes řeku Tajemnou. To znamenalo, že do dvou dnů bych měla dosáhnout okraje lesa a za další dva už bych mohla stanout před branami města Kell.